Boží genové inženýrství

PhDr. Mgr. Jeroným Klimeš, Ph.D. 2004

Přednedávnem jsem si v kostele koupil útlou knížečku o mariánských dogmatech a stejně tak nedávno jsem se vrátil k výkladu prvních kapitol Genesis. Snad díky této časoprostorové blízkosti mě napadlo porovnat učení o dědičném hříchu u prvních lidí a u P. Marie. Jsem si vědom, že následující závěry mě pobavily, i když jsou extrémní, někdy až za hranicemi zdravého rozumu, ale snažil jsem se hrát jakousi hru s vymezenými pravidly: Jsou přesně daná dogmata, nepouštíme se tedy do fantazií, které by vedly do negace jakéhokoliv známého dogmatu. Též jsou dány zákony evoluce a genetiky. Jak v oblasti dogmat, tak v oblasti genetiky mohou přibýt nové poznatky, ale existuje určité penzum poznání, které se v nejbližší době jistě nezmění. Tedy jako jsou neodvolatelná dogmata, je těžko předpokládat, že v dohledné době věda opustí evoluční model.

Historičnost knihy Genesis

Začněme známými fakty a držme se rámce vymezeného dogmaty. Mezi prvními lidmi a sepsáním knihy Genesis leží až několik milionů let. Přes takové časové rozpětí nemohla udržet kontinuita ústní tradice. Mýtus o stvoření člověka tedy není historickým příběhem. Nicméně fakt, že byl zařazen do Bible a považujeme jej za inspirovaný Duchem sv., znamená, že svou povahou a významem do jisté míry přesně vystihuje události, ke kterým došlo mezi prvotními lidmi. Dalo by se tedy připustit, že může existovat celá řada podobně smyšlených příběhů o prvotních lidech, které by též byly do jisté míry pravdivé, ale ty na rozdíl od knihy Genesis nejsou autorizované, tj. církev u nich nepotvrdila inspirovanost Duchem sv., tedy nemáme žádné kritérium, jak porovnat míru jejich pravdivosti. Když si však připustíme tento fakt, získáme poměrně větší svobodu ve výkladu tohoto mýtu, než kdybychom měli jistotu historického záznamu. Tuto svobodu nyní využijeme při srovnání čtyřech lidí, o kterých teologie tvrdí, že se narodili bez dědičného hříchu. Je to Adam, Eva, P.Maria a Ježíš.

Dědičný hřích

Dědičný hřích se označuje též za hřích původu (peccatum originale) a označuje následky jistého činu Adama a Evy, které doléhají na jejich děti. Dá se tedy říci, že kdyby Adam a Eva nezhřešili, porodili několik dětí, tak tyto děti by se narodily bez dědičného hříchu. Můžeme si dále představit, že kdyby z těchto dětí se pouze některé dopustili stejného hříchu jako Adam a Eva, pak by lidstvo existovalo ve dvou větvích. Jedna větev s dědičným hříchem a druhá bez něho. Jaký by to byl svět, se pokusíme nastínit níže.

Povahu dědičného hříchu neznáme, ale jistě to nebyl sexuální úkon (viz Adámek). Musel to být čin, který měl podle knihy Genesis zřejmě dvojí účinek:

- Duchovní - ztráta důvěrné blízkosti či možnosti přímé, byť občasné komunikace s Bohem. (Všimněme si, že Bohu nelze klást otázky přímo, jako například za Kristem přišli učedníci a on jim na rovinu odpovídal. I když by Bůh mohl takto komunikovat, neodpovídá tímto způsobem ani na nezávažnější lidské otázky, nevaruje takto přímo ani před mimořádně velkým nebezpečím. Teologicky neexistuje pro tento fakt jiné dostatečné vysvětlení než, že je to jeden z důsledků dědičného hříchu.)

- Fyzický - ztráta psychické pohody spolu s fyzickou smrtelností.

Důležitá poznámka však je, že dědičný hřích, i když se dědí, nemůže být součástí genové výbavy. Tento fakt nevyplývá z teologie, ale z genetiky. Genetická informace (genom) každého člověka je stálý a neměnný po celý jeho život. Není tedy možno, aby se jakýmkoli činem člověka změnil. Tedy jakýkoli čin Adama a Evy nemohl změnit jejich genetickou informaci. Tedy absence dědičné hříchu a s ní spojené výhody bylo něco, co měli prvotní lidé navíc ke své genové výbavě.

Paralela zplození a rozmnožování mezi Adamem a P. Marií

Když se pokusíme dát do souvislosti evoluci a učení o dědičném hříchu, pak stojí za povšimnutí, že P.Maria byla zbavena dědičného hříchu mimořádným zásahem Boha, ale jinak se narodila přirozeným početím. Vzhledem k tomu, že i u lidí se předpokládá kontinuální evoluční vývoj, zdá se, že nic nebrání k přesvědčení, že s Adamem to bylo stejné jako s P. Marií. Prostě byl přirozeně počat z nějakých předchůdců člověka, ale mimořádným zásahem Boha byl omilostněn a zbaven dědičného hříchu. Myslím, že není žádný důvod předpokládat, že obě tyto události se navzájem nějak podstatně lišily.

Další podobností je prazvláštní způsob rozmnožování lidí bez dědičného hříchu. Adam i P. Maria se rozmnožili nepohlavně, jakýmsi zvláštním pučením, ale navzdory všem genetickým zákonům vždy v jedince s opačným pohlavím. (Při pučení totiž vznikají jedinci se stejným pohlavím.) Takto Adam získává Evu - svou dceru a zároveň i pozdější ženu. A P. Maria počala Ježíše, který jakožto syn Marie, neměl dědičný hřích, a navíc je mu připisována božská přirozenost. I když to není potvrzené dogmaty, tak řada teologů tvrdí, že Kristus se nenarodil přirozeným porodem. Pokud přijmeme vizi Genesis, že Eva tělesně pochází z Adama, pak to samozřejmě také nemohl být přirozený porod. Jak Kristus, tak Eva se tedy oba měli narodit nějakým prazvláštním způsobem.

Zdá se, že neexistuje žádná teologická překážka se domnívat, že i ostatní lidi bez dědičného hříchu by se mohli rozmnožovat nepohlavně, a to vždy v osobu opačného pohlaví. Taková část populace, pokud by existovala, by opravdu nemohla být dlouho skryta.

Kromě toho, bylo řečeno, že lidský genom se nemění během života jedinců. Jestliže Adam a Eva byly schopni se přirozeně pohlavně rozmnožit po dědičném hříchu, museli mít tuto schopnost i před ním. Tedy i P.Maria a Ježíš museli mít přirozenou, byť reálně nevyužitou, možnost se pohlavně rozmnožit.

Způsob smrti

Jediný člověk, který se narodil bez dědičného hříchu, rozmnožil se a zesnul, je P. Maria. Ona tedy je ukázkou, jak by vypadala část lidstva, která by se rodila bez dědičného hříchu. Její rodová linie je však přerušena tím, že Kristus se sám dále nerozmnožil, tedy nevznikla paralelní větev lidstva bez dědičného hříchu. Tento fakt můžeme zpětně chápat jako potvrzení přesvědčení, že P. Marie neměla jiné děti vyjma Krista.

Zbavení dědičného hříchu s sebou nese i příslib nesmrtelnosti. Jsou to P. Maria a Ježíš, kteří tuto cestu prošli až do konce. P. Marie prý nezemřela, ale byla i s tělem vzata do nebe. Kristus byl schopen svou silou obnovit a vzkřísit své mrtvé tělo. Zdá se tedy, že příslib nesmrtelnosti, který byl dán prvotním lidem, nebyl míněn pouze alegoricky či pouze duchovně, ale že se jednalo o skutečně fyzikální nesmrtelnost. Vyjímečnost Kristovo zmrtvýchvstání však spočívá v tom, že umožňuje zmrtvýchvstání i nám narozeným v dědičném hříchu, tj. že má reverzibilní, vratnou funkci. Když takto popustíme uzdu naší fantazii dále, mohli bychom říci, že P. Maria by sama nebyla schopna oživit své mrtvé tělo, a tím se liší od svého syna.

Evoluce a shrnutí

I když stav dědičného hříchu nemůže vyplývat z genetiky, přesto je možno se dívat na absenci dědičného hříchu jako na evoluční skok. Neboť evoluce neustále spěje k dokonalejším a komplexnějším organismům a není omezena pouze na genom. Stejně tak není omezena pouze na známé fyzikální zákony, ale působí v rámci všech existujících zákonů. Když pohlédneme na vývoj, tak v evoluci vítězí v dlouhodobé perspektivě ty organismy, které jsou chytřejší, pečují o potomstvo a žijí v komunitách. Kromě toho evoluce zdokonaluje nejen síly, které umožňují zachování druhu, ale i sebezáchovné síly jedince. Mezi sebezáchovné síly patří i touha po nesmrtelnosti.

Rozumnost člověka dosáhla takové míry dokonalosti, že má nesmrtelnost na dosah. Možnost přímého přechodu ze smrtelného do nesmrtelného stavu však měli podle teologie pouze jedinci bez dědičného hříchu. To je možno nahlížet jako na novou evoluční výhodu, kterou však využila pouze P. Maria, ale Adam a Eva ji zmařili nejen sobě, ale i všem svým potomkům. Tedy tato evoluční výhoda zatím z historického důvodů končila vždy ve slepých větvích.

Nikdo však z této trojice by nebyl schopen oživit své mrtvé tělo. Nikdo z nich by nemohl pomoci těm lidem, kteří již zemřeli. Tuto vratnou změnu dokázal prvně i Kristus, a tak otevřel novou možnost, kterou nabízí všem, kteří v něho uvěří. Toho zřejmě mohl dosáhnout pouze cestou kříže: že nejprve zemře, ale nepřejde přímo do nesmrtelného stavu, naopak pokusí se oživit své mrtvé tělo až za nějaký čas po smrti. Bylo toto hlavním cílem smrti na kříži? Kdo ví.

I když tato teologická fantazie má sloužit především pro pobavení a vyžívá se ve své atypičnosti, tak je třeba zdůraznit, že není v rozporu se žádným mi známým dogmatem. Může to být jeden z mnoha více či méně pravdivých popisů souvztažností okolo dědičného hříchu, i když představa pučení Adama v bytost opačného pohlaví - Evu, je opravdu za hranicemi zdravého rozumu. Ale což, zkuste vymyslet jinou variantu. :-)

Tabulka - přehled vztahu mezi čtveřicí