Kde tlačí církev bota?

Jeroným Klimeš 2005

Události spjaté se smrtí a volbou papeže vynesly na povrch metr, kterým média přeměřují církev. Jedná se převážně o triádu: antikoncepce, homosexualita a potraty. I když nechci snižovat důležitost těchto témat, přesto se neubráním dojmu, že tyto otázky nejsou skutečným důvodem ztráty popularity církve. Konkrétně v našich zemích od 50. let ubývá katolíků vcelku konstantním tempem 1 % procento ročně. Při tomto trendu za třicet let spočítáme katolíky na prstech jedné ruky. Zmíněná triáda nemůže být zdrojem tak masivního úbytku. Přeci katolická praxe na rozdíl od teorie je v otázce antikoncepce vcelku benevolentní, ne každý je homosexuál, stejně tak nechodíme na potraty každý den. Kde tedy leží příčiny moru, který decimuje křesťany ve vyspělých zemích?

Za sto let se zcela změnil způsob života díky novým technologiím a blahobytu. Ubylo společných kolektivních akcí, jako byla prvorepubliková procesí, slety, spartakiády, promenádní koncerty ap. Mizí vícegenerační rodiny, přibývá rozvedených i singles. Osamocení lidé u televizí trpí mnohem více depresemi. Dá se říci, že velké vzdálenosti se zkracují a malé vzdálenosti prodlužují. Není problém být za pár hodin v Austrálii. Těžko však hledáme společný čas na děti. Svazuje nás mnohem větší ostych oslovit někoho na ulici. Tato situace je v dějinách nová a atypická. Není na ni připraveno ani lidstvo, ani církev.

Církev, stejně jako všechny skupiny či politické strany, je trhána těmito silami na kusy a neumí odpudivé síly kompenzovat. Jestliže před sto lety žila celá vesnice více méně kolektivním životem, tak stejně kolektivně žila i v kostele. Dnes se vesnice mění v satelitní městečka, kde se žije osamoceně v izolovaných domkách oddělených vysokými živými ploty, kam se přijíždí prakticky pouze auty a nakupuje v supermarketech. Sem tam někdo izolovaně příjde do kostela. Přijde sám, usedne do prázdných lavic tak, aby vzdálenost od druhých byla co největší. Přijde kněz. Tu neděli káže již po čtvrté k nepřítomným dětem. Ani neví, co si tito zasmušilí lidé myslí o jeho slovech, zda s ním vůbec souhlasí. Po mši všichni bez pozdravu odcházejí, aniž by se poznali. Církev tedy nepomáhá překonat rostoucí vzájemnou izolaci.

Před lety jsem dělal výzkum, při kterém vyšlo najevo, že obliba kázání klesá s rostoucím vzděláním. Je třeba si uvědomit, že tytam jsou doby, kdy kněz, lékař a učitel byli tři nejvzdělanější osoby ve městě, kde ostatní byli rádi, když uměli číst a psát. Dnes kdekterý laik je často i v teologii vzdělanější než kněz, který mu káže. Většina vzdělaných lidí považuje kázání za intelektuálně jalová až hloupá a nudí se při nich.

V počátcích církve nebyl ani celibát ani semináře, které izolují adepty na kněžství od života. Žádná věroučná překážka nebrání biskupům, aby stejně jako apoštolové žili mezi věřícími, kde budou vyhledávat a světit na kněze zralé muže tzv. silné ve víře, ať jsou ženatí či ne. Biskupové však raději nechají dvě třetiny farností bez kněží a sami žijí zavření ve svých palácích. Každý zbylý kněz musí hekticky objíždět často i deset farností. To však vylučuje jakoukoliv smysluplnou pastorační péči, protože jen opravuje chátrající kostely.

Dnešní věřící je tedy z různých důvodů odsouzen být v církvi izolovaný a prakticky pasivní. Církev mu není oporou v jeho životě, jak by mohl být s ní identifikován a něco pro ni obětovat? Věřící tedy nevyhání z kostelů antikoncepce, homosexualita a potraty, ale biskupové a kněží, kteří křečovitě lpí na zastaralých praktikách pastorace, které vylučují jakoukoliv obnovu církve ve vyspělých zemích. Bota církev tlačí v praxi, ne v teorii.