Jorge Luis Borges
povídka z knihy Tvař a maska, Odeon, Praha, 1989
Zde naleznete výpis jedné nahodilé stránky z jedné nahodilé knihy v Babylonské knihovně
By this art you may contemplate the Variation of the 23 letters…
The Anatomy of Melancholy, part 2, sect. II, mem. IV1
Vesmír (který jiní nazývají Knihovnou) je vytvářen šestiúhelníkovými galeriemi, jejichž počet je neurčitý a možná i nekonečný. Uprostřed galerií jsou velké větrací šachty, obehnané nizoučkým zábradlím. Z každé galerie jsou až do nekonečna vidět dolní i horní poschodí. Uspořádání všech galerií je naprosto stejné: Podél stěn, s výjimkou dvou, stojí dvacet regálů, tj. vždy pět dlouhých regálů u stěny. Regály, jež sahají až ke stropu galerií, jsou jen o málo vyšší než normální knihovník. V jedné z nezastavěných stěn je vstup do úzké chodby, která vede do jiné galerie, shodné s první galerií a se všemi ostatními galeriemi. Po pravé i po levé straně chodby je maličká místnost. V jedné je možno spát vstoje, v druhé lze ukojit potřebu vyměšování. Tamtudy vede točité schodiště, propadající se do bezedné hloubky a ztrácející se v nedohledné výšce. V chodbě je zrcadlo, které přesně odráží vnější jevy. Na základě tohoto zrcadla lidé někdy usuzují, že Knihovna není nekonečná (kdyby byla skutečně nekonečná, k čemu pak to iluzivní zdvojování?). Já raději sním o tom, že leštěné plochy představují a slibují nekonečno… Zdrojem světla jsou kulovité plody, kterým se říká lampy. V každém šestiúhelníku visí dvě napříč proti sobě. Světlo, které vyzařují, je nedostačující a nepřetržité.
Jako všichni lidé z Knihovny jsem v mládí cestoval. Putoval jsem z místa na místo hledaje knihu, možná katalog katalogů. Teď, když mé oči už skoro nemohou rozluštit, co píšu, připravuji se na smrt několik málo mil od rodného šestiúhelníku. Až zemřu, určitě se najdou milosrdné ruce, které mě hodí přes zábradlí. Bezedný vzduch bude můj hrob. Mé tělo bude dlouho padat, zpráchniví a vítr, vyvolaný nekonečným pádem, je rozptýlí. Tvrdím, že Knihovna je nekonečná. Idealisté dovozují, že šestiúhelníkový tvar sálů je nevyhnutelná podoba absolutního prostoru, nebo alespoň naší prostorové intuice. Podle jejich názoru je trojúhelníkový nebo pětiúhelníkový tvar sálu nepředstavitelný. (Mystikové nás přesvědčují, že v extázi zří kruhovou místnost a v ní velkou kruhovou knihu s nepřetržitým hřbetem, uzavírajícím kruh podél stěny. Jejich svědectví je však podezřelé a jejich slova nejasná. Ta kruhová kniha je Bůh.) Prozatím postačí, když zopakuji klasický výrok: Knihovna je koule, jejíž přesný střed tvoři kterýkoli šestiúhelník, jehož obvod je nedosažitelný.
Podél každé ze čtyř stěn šestiúhelníku je pět regálů. V každém regálu je uloženo dvaatřicet knih jednotného formátu. Každá kniha má čtyři sta deset stran, na každé stránce je čtyřicet řádek, na každé řádce kolem osmdesáti černých písmen. Také na hřbetu každé knihy jsou písmena, jež však neudávají či nenaznačují, o čem se lze dočíst na jejích stránkách. Vím, že se někdy tato nesouvislost zdála záhadná. Dřív než podám stručné rozluštění záhady (i když toto rozluštění otvírá tragické perspektivy, je to snad nejdůležitější dějinná událost), chtěl bych připomenout některá axiomata.
První axioma: Knihovna existuje ab aeterno. Žádný rozumně uvažující duch nemůže pochybovat o této pravdě, jejímž bezprostředním odleskem je budoucí věčnost světa. Člověk, nedokonalý knihovník, může být dílem náhody nebo zlomyslných demiurgů. Vesmír, elegantně vybavený regály, záhadnými svazky, neúnavnými schodišti pro cestovatele a záchodky pro sedícího knihovníka, může být jen dílem boha. Abychom si uvědomili, jak vzdálené je božské od lidského, stačí srovnat neohrabané a roztřesené klikyháky, které má omylná ruka píše na desky knihy, s ústrojnými písmeny uvnitř: jsou přesná, jemná, sytě černá a nenapodobitelně souměrná.
Druhé axioma: Počet pravopisných znaků je dvacet pět.2 Na základě tohoto důkazu bylo možno před třemi lety formulovat obecnou teorii Knihovny a rozřešit uspokojivě problém, který dosud žádná hypotéza nerozluštila: proč skoro všechny knihy nemají formu a jsou chaotické. Kniha, kterou můj otec spatřil v šestiúhelníku patnáctistého devadesátého čtvrtého okruhu, se skládala z písmen M C V, perverzně opakovaných od první do poslední řádky. Jiná kniha (velmi používaná v této oblasti) je pouhé bludiště písmen, ale na předposlední stránce je napsáno Ó čase tvé pyramidy. Jak vidno, člověk se musí prokousat hromadou nesmyslných skřeků, slovního harampádí a nesouvislých žvástů, aby se dostal k jedné rozumné řádce nebo přímému poznatku. (Je mi známo, že existuje hornatá krajina, kde knihovníci zavrhují pověrčivý a nicotný zvyk hledat v knihách nějaký smysl. Počínat si takto je podle nich stejné jako hledat smysl ve snech nebo v zmatených čárách na dlani… Připouštějí, že vynálezci písma napodobili pětadvacet přirozených znaků, ale zároveň tvrdí, že použití těch znaků je náhodné a že knihy samy o sobě nedávají žádný smysl. Tento názor, jak ještě uvidíme, není tak zcela neopodstatněný.)
Dlouho se myslelo, že ty nesrozumitelné knihy jsou psány mrtvými nebo starobylými jazyky. Je pravda, že nejstarší lidé – první knihovníci – mluvili jazykem značně odlišným od našeho dnešního jazyka. Je pravda, že několik mil vpravo se mluví dialektem a o devadesát schodů výš se hovoří nesrozumitelnou řečí. To všechno je sice pravda, ale čtyři sta deset stran, na kterých se stále opakují písmena M C V, nemůže být napsáno žádným jazykem, ať by byl sebeprimitivnější nebo ať by šlo o sebevětší nářeční odchylku. Někteří lidé naznačovali, že každé písmeno může mít vliv na písmeno následující a že písmena M C V na třetí řádce 71. stránky nemají stejnou hodnotu, jakou může mít tatáž skupina písmen na jiném místě na jiné stránce, ale tato nejasná teze se neujala. Jiní zas uvažovali o kryptogramech. Jejich domněnka byla všeobecně přijata, i když ne ve stejném významu, jak ji formulovali její autoři.
Před pěti sty lety objevil představený jednoho výš položeného šestiúhelníku3 knihu, která byla stejně zmatená jako druhé knihy, ale měla skoro dvě stránky sourodých řádek. Ukázal svůj objev potulnému luštiteli, který prohlásil, že řádky jsou psány v portugalštině. Jiní mu zas řekli, že jsou napsány v jidiš. Než uplynulo sto let, podařilo se onen jazyk určit: byl to samojedsko-litevský dialekt guaraníštiny s názvuky klasické arabštiny. Byl také rozluštěn smysl textu: šlo o poučky z kombinatorní analýzy, osvětlované příklady variací s nekonečným počtem opakování. Příklady umožnily jednomu geniálnímu knihovníkovi objevit základní zákon Knihovny. Tento myslitel upozornil, že všechny knihy, ať seberozdílnější, jsou tvořeny stejnými prvky: mezerou, tečkou, čárkou a dvaadvaceti písmeny abecedy. Poukazoval taky na skutečnost, kterou potvrdili všichni cestovatelé: V celé obrovské Knihovně nejsou ani dvě knihy úplně stejné. Z těchto nevyvratitelných premis vyvodil závěr, že Knihovna je završený celek a její regály zahrnují všechny možné kombinace (obrovský, i když nikoli nekonečný počet) dvaceti ortografických znaků, tedy všechno, co lze vyjádřit ve všech jazycích. Všechno: velice podrobnou historii budoucnosti, vlastní životopisy archandělů, přesný katalog Knihovny, tisíce a tisíce falešných katalogů, důkaz nesprávnosti těchto katalogů, důkaz nesprávnosti pravého katalogu, gnostické evangelium Basileidovo, komentář k tomuto evangeliu, komentář ke komentáři k tomuto evangeliu, pravdivé vylíčení tvé smrti, překlad každé knihy do všech jazyků, interpolace každé knihy do všech knih.
Když se rozhlásilo, že Knihovna obsahuje všechny knihy, vyvolalo to nejprve pocit podivného štěstí. Všem připadalo, jako by byli pány nedotčeného a tajného pokladu. Neexistoval osobní nebo světový problém, jehož výmluvné řešení by se nemohlo najít v některém šestiúhelníku. Vesmír došel svého opodstatnění. Vesmír náhle uchvátil neomezené rozměry naděje. V té době se mnoho mluvilo o Knihách ospravedlnění: knihách apologie a věštby, které navždy ospravedlňovaly činy každého člověka ve vesmíru a chovaly zázračná tajemství spjatá s jeho budoucností. Tisíce lidí lakotně opustily líbezný rodný šestiúhelník, a hnány marnou snahou najít svou Knihu ospravedlnění, vrhly se po schodech nahoru. Tito poutníci se hádali na úzkých chodbách, pronášeli nesrozumitelné kletby, rdousili se na božských schodištích, házeli do hlubokých tunelů klamné knihy a umírali v propasti, kam je svrhli lidé z dalekých krajin. Jiní zešíleli… Knihy ospravedlnění existují (sám jsem viděl dvě, týkající se budoucích osob, osob, které snad nejsou pomyslné), ale ti, kdo je hledali, si neuvědomili, že je vlastně nemožné, aby člověk našel právě tu svou knihu nebo nějakou její věrolomnou obměnu.
Tenkrát se také doufalo, že dojde k objasnění původu Knihovny a původu času, dvou největších záhad lidského rodu. Je pravděpodobně možné podat slovní vysvětlení těchto hlubokých záhad. Pokud by nestačil jazyk filosofů, mnohotvárná Knihovna asi vytvořila neslýchaný jazyk, který je zapotřebí, a vytvořila i jeho slovníky a mluvnice. Je tomu již čtyři sta let, co lidé kvůli této věci obtěžují šestiúhelníky… Existují oficiální hledači, inkvizitoři. Viděl jsem je, jak vykonávají svou funkci. Vracejí se vždy úplně vysílení. Vyprávějí o jakémsi schodišti bez stupňů, na kterém se málem zabili. Vyprávějí o galeriích a schodech s knihovníkem. Někdy vezmou do ruky nejbližší knihu a začnou v ní listovat, pátrajíce po hanebných slovech. Zřejmě však nikdo z nich nečeká, že něco najde.
Nehoráznou naději přirozeně vystřídala nesmírná sklíčenost. Jistota, že některý regál v některém šestiúhelníku skrývá drahocenné knihy a že ty knihy jsou nedostupné, se zdála nesnesitelná. Jedna rouhačská sekta navrhla, aby se zanechalo hledání a aby všichni lidé tak dlouho míchali písmena a znaky, dokud s nepravděpodobnou pomocí náhody nevytvoří ony kanonické knihy. Úřady pokládaly za svou povinnost vydat přísná nařízení. Sekta zmizela, ale jako chlapec jsem ještě vídal staré lidi, jak se dlouho zavírají na záchodě a kovovými kotoučky nemohoucně napodobují v zakázané nádobce božský chaos.
Jiní naopak mysleli, že je v prvé radě nutno odstranit nepotřebná díla. Násilím pronikali do šestiúhelníků, ukazovali pověřovací listiny, které nebyly vždycky padělané, s nechutí prolistovali jeden svazek a odsoudili pak celé regály. Nesmyslnou zkázu milionů knih nutno přičíst na vrub jejich hygienické, asketické zuřivosti. Jméno těch lidí je prokleto, ale pokud se naříká nad „poklady“ zničenými jejich zběsilostí, přehlížejí se dvě obecně známé skutečnosti. Za prvé: Knihovna je tak obrovská, že jakákoli lidská snaha o její zmenšení je zcela zanedbatelná. Za druhé: Každý svazek je unikátní, nenahraditelný, ale vždy existuje (protože Knihovna je završený celek) několik set nedokonalých faksimile – děl lišících se navzájem jen písmenem nebo čárkou. Na rozdíl od všeobecné panujícího mínění se odvažuji vyslovit domněnku, že Očišťovači sice plenili, ale následky jejich počínání byly zveličeny hrůzou, kterou tito fanatici vyvolávali. Hnala je horečná touha zmocnit se knih z Karmínového šestiúhelníku, knih menšího formátu, než je obvyklý formát, knih všemocných, ilustrovaných, magických.
Další pověra, známá z té doby, je pověra o Muži, který četl Knihu. Na některém regálu v některém šestiúhelníku (uvažovali tenkrát lidé) musí existovat kniha, která je zkratkou a dokonalým výtahem ze všedi ostatních knih. Nějaký knihovník tu knihu pročetl a podobá se bohu. V jazyce té oblasti se dosud zachovaly stopy kultu onoho dávného úředníka. Mnoho poutníků se ho vydalo hledat. Celých sto let putovali nejrůznějšími směry. Jak zjistit, kde leží uctívaný tajný šestiúhelník, uchovávající tu knihu? Kdosi navrhl použít regresivní metody: Určit, kde je kniha A tak, že se nejprve nahlédne do knihy B, která označí místo, kde knihu A hledat. Určit, kde je kniha B tak, že se nejprve nahlédne do knihy C, a tak do nekonečna… V podobných dobrodružstvích jsem promrhal a strávil svůj život. Nezdá se mi nepravděpodobné, že v některém regálu ve vesmíru existuje všeobsáhlá kniha.4
Prosím neznámé bohy, aby umožnili jednomu člověku – jednomu jedinému člověku třebas i před tisíciletími! – do té knihy nahlédnout a přečíst ji. Nemůže-li se té cti, té moudrosti a toho štěstí dostat mně, ať se jich dostane druhým lidem. Ať nebe existuje, i když mně bude souzeno peklo. Ať jsem zneuctěn a zničen, ale ať v jednom okamžiku a v jedné bytosti Tvá obrovská Knihovna prokáže oprávněnost své existence.
Neznabozi tvrdí, že nesmyslnost je v Knihovně normálním zjevem, kdežto rozumnost (a dokonce i pouhá skromná spojitost) je zde skoro zázračnou výjimkou. Mluví (vím to) o „horečné Knihovně, jejíž náhodné svazky, neustále ohrožované nebezpečím, že se promění v jiné knihy, všechno dotvrzují, popírají a matou jako blouznící božstvo“. Tato slova, nejen odhalující chaos, ale taky jej názorně předvádějící, nadmíru jasně dosvědčují velmi špatný vkus a zoufalou neznalost. Knihovna skutečně zahrnuje všechny slovní struktury, všechny variace dvaceti pěti ortografických znaků, ale není v ní ani jeden naprostý nesmysl. Je zbytečné poukazovat na to, že nejlepší svazek v mnoha šestiúhelnících, jež spravuji, se nazývá Učesaný hrom, jiný zas Sádrová křeč a jiný Axaxaxas mlö. Pro tyto na první pohled nesouvislé výroky lze nepochybně nalézt odůvodnění, ať v podobě kryptogramu nebo alegorie. Je to slovní odůvodnění a Knihovna je již ex hypothesi obsahuje. Z písmen
dhcmrlchtdj
nelze vytvořit kombinaci, kterou by Knihovna nebyla předvídala a která by v některém z jejích tajných jazyků neměla strašný smysl. Nikdo nemůže vyslovit slabiku, která by nebyla plná něhy a obav, která by v některém z těch jazyků nebyla mocným jménem Boha. Mluvit znamená dopouštět se tautologií. Má zbytečná a upovídaná epištola už existuje v jednom z třiceti svazků v pěti regálech jednoho z nespočetných šestiúhelníků – a taky tam existuje popření této epištoly. (Počet n všech možných jazyků užívá stejného slovníku. V některých jazycích znak knihovna připouští správnou definici: všudypřítomná a věčná soustava šestiúhelníkových galerií, ale znak knihovna je také chléb nebo pyramida nebo jakákoli jiná věc, a šest slov, tvořících jeho definici, má jiný smysl. Ty, kdo mě čteš, jsi si jist, že rozumíš mému jazyku?)
Tím, že soustavně píšu, vymaňuji se ze současného stavu lidstva. Jistota, že už bylo všechno napsáno, nás znemožňuje a připodobňuje nás přízrakům. Znám končiny, kde mladí lidé padají na kolena před knihami a barbarsky líbají jejich listy, ale nedovedou rozluštit ani jedno písmeno. Obyvatelstvo je zdecimováno epidemiemi, kacířskými rozbroji i putováním, které se nevyhnutelně zvrhají v loupežnictví. Zmínil jsem se myslím o sebevraždách, jež jsou rok co rok početnější. Možná, že mě klame stáří a bázlivost, ale tuším, že lidský rod – jediný, který existuje – je na vymření a že jen Knihovna, osvětlená, osamělá, nekonečná, dokonale nehybná, plná drahocenných svazků, zbytečná, nezničitelná, tajná, potrvá navěky.
Právě jsem napsal nekonečná. Tohoto přídavného jména jsem nepoužil jen tak z rétorického návyku. Myšlence, že svět je nekonečný, neschází totiž podle mého názoru logičnost. Ti, kdo pokládají svět za ohraničený, vycházejí z předpokladu, že na nějakých velmi vzdálených místech chodby schodiště a šestiúhelníky mohou nepochopitelně přestat – což je absurdní. Ti, kdo si svět představují bez hranic, zapomínají zas, že možný počet knih je ohraničený. Odvažuji se navrhnout takovéto řešení starého problému: Knihovna je neohraničená a periodická. Kdyby se věčný cestovatel ubíral Knihovnou kterýmkoliv směrem, zjistil by po uplynutí několika staletí, že tytéž svazky se opakují v témž chaotickém pořadí (které by se při tomto opakování stalo urovnaným pořadím: stalo by se Řádem). Je to elegantní naděje, jež obveseluje mou samotu.5
1941, Mar del Plata
1
Takto můžete hloubat o obměňování 23 písmen…, Anatomie zádumčivosti, část 2, odd. II, čl. IV. (Pozn. překl.)Č2 V původním rukopise nejsou cifry ani velká písmena. Pravopisná znaménka jsou omezena na čárku a tečku. Tato dvě znaménka, mezera a dvaadvacet písmen abecedy tvoří oněch dvacet pět dostačujících znaků, o kterých se zmiňuje neznámý autor. (Pozn. vydavatele)Č
3 Dřív spravoval vždy tři šestiúhelníky jeden člověk. Sebevraždy a plicní choroby však toto úměrné rozdělení zničily. Zůstala mi vzpomínka, plná nevýslovné melancholie: někdy jsem mnoho nocí putoval po chodbách i schodištích, aniž jsem potkal jediného knihovníka.Č
4 Opakuji: K existenci nějaké knihy stačí, připustí-li se možnost její existence. Vyloučeno je jen to, co je nemožné. Žádná kniha není zároveň schodiště, i když se nepochybně vyskytují knihy, které o takové možnosti diskutují, popírají a dokazují ji, a vyskytují se jiné knihy, jejichž struktura odpovídá struktuře schodiště.Č
5 Jak upozornila Letizia Álvarezová de Toledo, je obrovská Knihovna zbytečná. Přesně vzato by stačil jediný svazek běžného formátu, vytištěný borgisem nebo garmondem. Svazek by měl nekonečný počet stran nekonečně tenkého papíru. (Na počátku XVII. století prohlásil Cavalieri, že každé pevné těleso se skládá z nekonečného počtu ploch vrstvených na sebe.) Manipulace s tímto hedvábným vademecum by nebyla pohodlná: Každý viditelný list by se rozkládal v další obdobné listy. Nepředstavitelný prostřední list by neměl druhou stranu.Č
Jorge Luis Borges
Read a page of a randomly choosen book out of the Library of Babel right here!
By this art you may contemplate the variations of the 23 letters...
The Anatomy of Melancholy, part 2, sect. II, mem. IV
The universe (which others call the Library) is composed of an indefinite and perhaps infinite number of hexagonal galleries, with vast air shafts between, surrounded by very low railings. From any of the hexagons one can see, interminably, the upper and lower floors. The distribution of the galleries is invariable. Twenty shelves, five long shelves per side, cover all the sides except two; their height, which is the distance from floor to ceiling, scarcely exceeds that of a normal bookcase. One of the free sides leads to a narrow hallway which opens onto another gallery, identical to the first and to all the rest. To the left and right of the hallway there are two very small closets. In the first, one may sleep standing up; in the other, satisfy one's fecal necessities. Also through here passes a spiral stairway, which sinks abysmally and soars upwards to remote distances. In the hallway there is a mirror which faithfully duplicates all appearances. Men usually infer from this mirror that the Library is not infinite (if it were, why this illusory duplication?); I prefer to dream that its polished surfaces represent and promise the infinite ... Light is provided by some spherical fruit which bear the name of lamps. There are two, transversally placed, in each hexagon. The light they emit is insufficient, incessant.
Like all men of the Library, I have traveled in my youth; I have wandered in search of a book, perhaps the catalogue of catalogues; now that my eyes can hardly decipher what I write, I am preparing to die just a few leagues from the hexagon in which I was born. Once I am dead, there will be no lack of pious hands to throw me over the railing; my grave will be the fathomless air; my body will sink endlessly and decay and dissolve in the wind generated by the fall, which is infinite. I say that the Library is unending. The idealists argue that the hexagonal rooms are a necessary from of absolute space or, at least, of our intuition of space. They reason that a triangular or pentagonal room is inconceivable. (The mystics claim that their ecstasy reveals to them a circular chamber containing a great circular book, whose spine is continuous and which follows the complete circle of the walls; but their testimony is suspect; their words, obscure. This cyclical book is God.) Let it suffice now for me to repeat the classic dictum: The Library is a sphere whose exact center is any one of its hexagons and whose circumference is inaccessible.
There are five shelves for each of the hexagon's walls; each shelf contains thirty-five books of uniform format; each book is of four hundred and ten pages; each page, of forty lines, each line, of some eighty letters which are black in color. There are also letters on the spine of each book; these letters do not indicate or prefigure what the pages will say. I know that this incoherence at one time seemed mysterious. Before summarizing the solution (whose discovery, in spite of its tragic projections, is perhaps the capital fact in history) I wish to recall a few axioms.
First: The Library exists ab aeterno. This truth, whose immediate corollary is the future eternity of the world, cannot be placed in doubt by any reasonable mind. Man, the imperfect librarian, may be the product of chance or of malevolent demiurgi; the universe, with its elegant endowment of shelves, of enigmatical volumes, of inexhaustible stairways for the traveler and latrines for the seated librarian, can only be the work of a god. To perceive the distance between the divine and the human, it is enough to compare these crude wavering symbols which my fallible hand scrawls on the cover of a book, with the organic letters inside: punctual, delicate, perfectly black, inimitably symmetrical.
Second: The orthographical symbols are twenty-five in number. (1) This finding made it possible, three hundred years ago, to formulate a general theory of the Library and solve satisfactorily the problem which no conjecture had deciphered: the formless and chaotic nature of almost all the books. One which my father saw in a hexagon on circuit fifteen ninety-four was made up of the letters MCV, perversely repeated from the first line to the last. Another (very much consulted in this area) is a mere labyrinth of letters, but the next-to-last page says Oh time thy pyramids. This much is already known: for every sensible line of straightforward statement, there are leagues of senseless cacophonies, verbal jumbles and incoherences. (I know of an uncouth region whose librarians repudiate the vain and superstitious custom of finding a meaning in books and equate it with that of finding a meaning in dreams or in the chaotic lines of one's palm ... They admit that the inventors of this writing imitated the twenty-five natural symbols, but maintain that this application is accidental and that the books signify nothing in themselves. This dictum, we shall see, is not entirely fallacious.)
For a long time it was believed that these impenetrable books corresponded to past or remote languages. It is true that the most ancient men, the first librarians, used a language quite different from the one we now speak; it is true that a few miles to the right the tongue is dialectical and that ninety floors farther up, it is incomprehensible. All this, I repeat, is true, but four hundred and ten pages of inalterable MCV's cannot correspond to any language, no matter how dialectical or rudimentary it may be. Some insinuated that each letter could influence the following one and that the value of MCV in the third line of page 71 was not the one the same series may have in another position on another page, but this vague thesis did not prevail. Others thought of cryptographs; generally, this conjecture has been accepted, though not in the sense in which it was formulated by its originators.
Five hundred years ago, the chief of an upper hexagon (2) came upon a book as confusing as the others, but which had nearly two pages of homogeneous lines. He showed his find to a wandering decoder who told him the lines were written in Portuguese; others said they were Yiddish. Within a century, the language was established: a Samoyedic Lithuanian dialect of Guarani, with classical Arabian inflections. The content was also deciphered: some notions of combinative analysis, illustrated with examples of variations with unlimited repetition. These examples made it possible for a librarian of genius to discover the fundamental law of the Library. This thinker observed that all the books, no matter how diverse they might be, are made up of the same elements: the space, the period, the comma, the twenty-two letters of the alphabet. He also alleged a fact which travelers have confirmed: In the vast Library there are no two identical books. From these two incontrovertible premises he deduced that the Library is total and that its shelves register all the possible combinations of the twenty-odd orthographical symbols (a number which, though extremely vast, is not infinite): Everything: the minutely detailed history of the future, the archangels' autobiographies, the faithful catalogues of the Library, thousands and thousands of false catalogues, the demonstration of the fallacy of those catalogues, the demonstration of the fallacy of the true catalogue, the Gnostic gospel of Basilides, the commentary on that gospel, the commentary on the commentary on that gospel, the true story of your death, the translation of every book in all languages, the interpolations of every book in all books.
When it was proclaimed that the Library contained all books, the first impression was one of extravagant happiness. All men felt themselves to be the masters of an intact and secret treasure. There was no personal or world problem whose eloquent solution did not exist in some hexagon. The universe was justified, the universe suddenly usurped the unlimited dimensions of hope. At that time a great deal was said about the Vindications: books of apology and prophecy which vindicated for all time the acts of every man in the universe and retained prodigious arcana for his future. Thousands of the greedy abandoned their sweet native hexagons and rushed up the stairways, urged on by the vain intention of finding their Vindication. These pilgrims disputed in the narrow corridors, proferred dark curses, strangled each other on the divine stairways, flung the deceptive books into the air shafts, met their death cast down in a similar fashion by the inhabitants of remote regions. Others went mad ... The Vindications exist (I have seen two which refer to persons of the future, to persons who are perhaps not imaginary) but the searchers did not remember that the possibility of a man's finding his Vindication, or some treacherous variation thereof, can be computed as zero.
At that time it was also hoped that a clarification of humanity's basic mysteries -- the origin of the Library and of time -- might be found. It is verisimilar that these grave mysteries could be explained in words: if the language of philosophers is not sufficient, the multiform Library will have produced the unprecedented language required, with its vocabularies and grammars. For four centuries now men have exhausted the hexagons ... There are official searchers, inquisitors. I have seen them in the performance of their function: they always arrive extremely tired from their journeys; they speak of a broken stairway which almost killed them; they talk with the librarian of galleries and stairs; sometimes they pick up the nearest volume and leaf through it, looking for infamous words. Obviously, no one expects to discover anything.
As was natural, this inordinate hope was followed by an excessive depression. The certitude that some shelf in some hexagon held precious books and that these precious books were inaccessible, seemed almost intolerable. A blasphemous sect suggested that the searches should cease and that all men should juggle letters and symbols until they constructed, by an improbable gift of chance, these canonical books. The authorities were obliged to issue severe orders. The sect disappeared, but in my childhood I have seen old men who, for long periods of time, would hide in the latrines with some metal disks in a forbidden dice cup and feebly mimic the divine disorder.
Others, inversely, believed that it was fundamental to eliminate useless works. They invaded the hexagons, showed credentials which were not always false, leafed through a volume with displeasure and condemned whole shelves: their hygienic, ascetic furor caused the senseless perdition of millions of books. Their name is execrated, but those who deplore the ``treasures'' destroyed by this frenzy neglect two notable facts. One: the Library is so enormous that any reduction of human origin is infinitesimal. The other: every copy is unique, irreplaceable, but (since the Library is total) there are always several hundred thousand imperfect facsimiles: works which differ only in a letter or a comma. Counter to general opinion, I venture to suppose that the consequences of the Purifiers' depredations have been exaggerated by the horror these fanatics produced. They were urged on by the delirium of trying to reach the books in the Crimson Hexagon: books whose format is smaller than usual, all-powerful, illustrated and magical.
We also know of another superstition of that time: that of the Man of the Book. On some shelf in some hexagon (men reasoned) there must exist a book which is the formula and perfect compendium of all the rest: some librarian has gone through it and he is analogous to a god. In the language of this zone vestiges of this remote functionary's cult still persist. Many wandered in search of Him. For a century they have exhausted in vain the most varied areas. How could one locate the venerated and secret hexagon which housed Him? Someone proposed a regressive method: To locate book A, consult first book B which indicates A's position; to locate book B, consult first a book C, and so on to infinity ... In adventures such as these, I have squandered and wasted my years. It does not seem unlikely to me that there is a total book on some shelf of the universe; (3) I pray to the unknown gods that a man -- just one, even though it were thousands of years ago! -- may have examined and read it. If honor and wisdom and happiness are not for me, let them be for others. Let heaven exist, though my place be in hell. Let me be outraged and annihilated, but for one instant, in one being, let Your enormous Library be justified. The impious maintain that nonsense is normal in the Library and that the reasonable (and even humble and pure coherence) is an almost miraculous exception. They speak (I know) of the ``feverish Library whose chance volumes are constantly in danger of changing into others and affirm, negate and confuse everything like a delirious divinity.'' These words, which not only denounce the disorder but exemplify it as well, notoriously prove their authors' abominable taste and desperate ignorance. In truth, the Library includes all verbal structures, all variations permitted by the twenty-five orthographical symbols, but not a single example of absolute nonsense. It is useless to observe that the best volume of the many hexagons under my administration is entitled The Combed Thunderclap and another The Plaster Cramp and another Axaxaxas mlö. These phrases, at first glance incoherent, can no doubt be justified in a cryptographical or allegorical manner; such a justification is verbal and, ex hypothesi, already figures in the Library. I cannot combine some characters
dhcmrlchtdj
which the divine Library has not foreseen and which in one of its secret tongues do not contain a terrible meaning. No one can articulate a syllable which is not filled with tenderness and fear, which is not, in one of these languages, the powerful name of a god. To speak is to fall into tautology. This wordy and useless epistle already exists in one of the thirty volumes of the five shelves of one of the innumerable hexagons -- and its refutation as well. (An n number of possible languages use the same vocabulary; in some of them, the symbol library allows the correct definition a ubiquitous and lasting system of hexagonal galleries, but library is bread or pyramid or anything else, and these seven words which define it have another value. You who read me, are You sure of understanding my language?)
The methodical task of writing distracts me from the present state of men. The certitude that everything has been written negates us or turns us into phantoms. I know of districts in which the young men prostrate themselves before books and kiss their pages in a barbarous manner, but they do not know how to decipher a single letter. Epidemics, heretical conflicts, peregrinations which inevitably degenerate into banditry, have decimated the population. I believe I have mentioned suicides, more and more frequent with the years. Perhaps my old age and fearfulness deceive me, but I suspect that the human species -- the unique species -- is about to be extinguished, but the Library will endure: illuminated, solitary, infinite, perfectly motionless, equipped with precious volumes, useless, incorruptible, secret.
I have just written the word ``infinite.'' I have not interpolated this adjective out of rhetorical habit; I say that it is not illogical to think that the world is infinite. Those who judge it to be limited postulate that in remote places the corridors and stairways and hexagons can conceivably come to an end -- which is absurd. Those who imagine it to be without limit forget that the possible number of books does have such a limit. I venture to suggest this solution to the ancient problem: The Library is unlimited and cyclical. If an eternal traveler were to cross it in any direction, after centuries he would see that the same volumes were repeated in the same disorder (which, thus repeated, would be an order: the Order). My solitude is gladdened by this elegant hope. (4)
Translated by J. E. I.
Notes
1 The original manuscript does not contain digits or capital letters. The punctuation has been limited to the comma and the period. These two signs, the space and the twenty-two letters of the alphabet are the twenty-five symbols considered sufficient by this unknown author. (Editor's note.)
2 Before, there was a man for every three hexagons. Suicide and pulmonary diseases have destroyed that proportion. A memory of unspeakable melancholy: at times I have traveled for many nights through corridors and along polished stairways without finding a single librarian.
3 I repeat: it suffices that a book be possible for it to exist. Only the impossible is excluded. For example: no book can be a ladder, although no doubt there are books which discuss and negate and demonstrate this possibility and others whose structure corresponds to that of a ladder.
4 Letizia Álvarez de Toledo has observed that this vast Library is useless: rigorously speaking, a single volume would be sufficient, a volume of ordinary format, printed in nine or ten point type, containing an infinite number if infinitely thin leaves. (In the early seventeenth century, Cavalieri said that all solid bodies are the superimposition of an infinite number of planes.) The handling of this silky vade mecum would not be convenient: each apparent page would unfold into other analogous ones; the inconceivable middle page would have no reverse.