Poznámka: Článek, který se později stal součástí diplomky, z doby po druhém pobytu v Německu s mentálně postiženými lidmi.

Ukažme si dva příklady, kde větší pružnost v našem náboženském myšlení může ulehčit obnovení vztahu k Bohu. Podotýkám předem, že se jedná o jednotlivé případy, kde doporučení psychologa má mít terapeutický účinek. Nejedná se tedy o teologické úvahy s obecnou platností. Spíše apel na větší porozumění a chápavost pro bližní, kteří jsou z nějakého důvodu na okraji církve.

U mužů je tato tendence vzhledem ke vztahu k Bohu bezvýznamná, nikoliv však u žen, neboť Bůh, ačkoliv je to bezpohlavní bytost, je z kulturně-historických důvodů prezentován s mužskými atributy. Na tomto základě se u žen konfliktní vztah k mužům chtě nechtě přenáší i na Boha a tím trpí celý jejich náboženský život. Tyto případy jsou někdy citovány v odborných časopisech, které jsou zaměřeny na problémy mezi psychologií a teologií.

V obecněji pojatém článku Space and holding1, který pojednává o pastorálním poradenství u obětí incestu, R. T. Frakier cituje jednu ženu, která značně trpěla tímto problémem: "'Nevím, co mám dělat s Bohem, který je dominantní. Nerada bych musela se před ním sklonit.' Zatímco toužila po duchovní intimitě, měla strach, že 'on nebude jiný, než ostatní "mužské" autority'". Terapií lze tyto projevy zmírnit, takže daná žena se může zapojit do normálního života, nicméně tyto tendence bývají většinou trvalého druhu.

Z hlediska pastorální psychologie je největším problémem fakt, že v normálním, bezproblémovém životě, lze tyto tendence omezit, ale bohužel v okamžiku, kdy se objeví problém, který má i náboženský rozměr, tyto falešné představy ožijí a začnou nabourávat přirozený rozhodovací proces. Jinými slovy postižená žena neustále zápasí s falešnou představou Boha místo toho, aby soustředila své síly na zdolání obtíží a vztah k Bohu jí byl oporou. Stává se dokonce, že domnělé představy tak doléhají, že žena udělá rozhodnutí, které je de facto vzdororeakcí a vůbec neodpovídá vnější situaci.

Předpokládejme, že daná žena zjistila, že představa Boha-ženy jí mnohem více vyhovuje a vidí, že se její osobní náboženský život stabilizoval. Co se však stane, když ona se tu a tam přizná, že oslovuje Boha jako matku a okolí se jí vysměje, někteří s ní zacházejí jako s bláznem nebo jí dokonce vynadají. To přece dělal její otec: zesměšňoval ji na veřejnosti a nebral ji vážně. Konflikt, který se nám podařilo odstranit ze vztahu ženy k Bohu, znova zahoří ve vztahu k církvi nebo církevním představitelům. Vzniká zbytečně konfliktní až nekritické emancipační hnutí, kterému můžeme ulomit hrot, když budeme tolerantní a velkomyslní tam, kde tolerantní a velkomyslní být můžeme.

Druhý případ je psychologicky zajímavější. Měl jsem možnost pozorovat případ 19tileté dívky, která prošla přísnější katolickou výchovou. Její vztah k náboženství byl odtažitý, ačkoli její matka byla silně věřící. Konstatovala, že přestává věřit v Boha, který je osobní, který je určitou bytostí. Spíše má dojem, že Bůh je jaká si zákonitost či princip a že jí splývá s přírodou či vesmírem. Jedním slovem byla na nejlepší cestě k panteismu, který je však neslučitelný s katolickou věroukou.

Panteismus se chápe jako přechodný stupeň mezi vírou v osobního Boha a ateismem. Psychologie, aniž by musela problém panteismu teologicky či filosoficky vyřešit, si klade otázku, proč daný člověk přirozeně nepřevzal víru rodičů, proč Boha jako bytost popírá a rozpouští jej v přírodní zákony? Zřejmě proto, že zděděná vize Boha je pro daného člověka nesnesitelná a nemůže ji převzít. Nicméně nemá však ještě dostatek odvahy a jistoty Boha prostě popřít. Proto se tento krok odehraje postupně, transformací přes panteismus. Tento přechod může být dvougenerační nebo proběhne celý v individuu. U dvougeneračního modelu totiž daný člověk zůstane ve fázi panteismu a nevěřící jsou zpravidla až jeho děti.

Vraťme se zpět k případu naší dívky. Bylo by jistě zajímavé vědět, jaký obraz náboženství jí zprostředkovali rodiče. Její matka je poněkud úzkostná žena, která pečlivě zachovává všechna přikázání. Kromě toho má jedno psychologicky významné přesvědčení. Očekává, že konec světa přijde v nejbližších letech. Jak známo, církev po vzoru Krista nechává otázku, kdy přijde konec světa, otevřenou. Avšak výzkumy pastorální psychologie potvrdily nepřímou závislost mezi očekáváním konce světa a životní spokojeností: Čím dříve očekává člověk konec světa, tím méně bývá ve svém životě spokojený. Zajímavé jsou i fantazie zmíněné matky o podobě konce světa, které vcelku odpovídají divokým apokalyptickým vizím o Antikristu a o závěrečném nesmiřitelném soudu.

Z tohoto úhlu pohledu se zdá vcelku pochopitelné, že pro její dceru byly nepřijatelné představy Krista jako nemilosrdného soudce, který každý její čin zapisuje do knihy. Jelikož však nenašla takový obraz Boha, který by byl pro ni alespoň snesitelný, při kterém by se nemusela neustále žít ve strachu, který by ji naopak chránil a u kterého by nacházela pocit bezpečí. Přiklonila se spontánně k panteismu, který pak byl přijatelnější než vize takového osobního Boha.

Cílem tohoto essaye bylo na dvou příkladech ukázat, že existují lidé, kteří "hledají Boha s upřímným srdcem", i když z vnějšího pohledu se může zdát, že směřují úplně opačným směrem. Toto je však projev jejich bloudění při hledání než "zatvrzelého srdce". Jejich osudy by měly být pro nás výzvou, abychom tolerancí a hlubšího vzdělání dokázali odhodit náboženský schematismus, který nás mnohdy svazuje.