Existují bytosti jako anděl či ďábel?

PhDr. Mgr. Jeroným Klimeš, Ph.D. 2023-02-02, 2023-05-13

Předělaný rozhovor s Rudolfem Šindelářem

Víra v anděly se v teologii moc neliší, ani není výrazně v rozporu s obecnou vírou v mimozemšťany. Věda je dnes přesvědčená, že inteligentní život může vzniknout i mimo Zeměkouli a to třeba i na jiné bázi než uhlíkové. Teorie andělů a ďáblů říká prakticky totéž, ale říká to teologickou hatlamatilkou, které dnes málokdo rozumí. Má se jednat o inteligentní bytosti nepozemského původu.

Vlastním významem slova anděl je posel

Je dobré připomenout, že řecké slovo anděl znamená doslova posel a ze zkušenosti víme, že ne každý posel má křídla a sedí na obláčku jako Trojan. Poslem čili andělem proto v teologii může být nejen člověk, ale i pes. Prostě kdokoli, koho pošle Bůh. Teologicky těžkou otázkou tedy není otázka existence anděla, protože to je otázka křesťanské víry (viz exkurz níže), ale spíš - jak poznat, že právě tento člověk či tato událost je posel či vzkaz od Boha či anděla.

I I. Trojan bývá občas Bohem poslán, a tím posláním (ne křídly) se stává andělem čili poslem

Důvod, proč jsou andělé zobrazováni s křídly, jsou starozákonní apokalypsy, kde se píše o cherubech, jak si křídly zakrývali tvář ap. To jsou ale metafory. Podobně jako nebe či nebesa je místo či stav, kam nedosáhneme, tak křídla jsou schopnosti, které nebo na které nemáme.

Například kladu si otázku, zda andělé, kteří oznamují ženám u Ježíšova hrobu: "Není tu, byl vzkříšen," zda to byli oni nehmotní cherubové, o kterých je řeč v apokalypsách, nebo zda to byli předčasně vzkříšení lidé, jako byl Mojžíš s Eliášem na hoře Tábor. Andělé coby poslové to byli v každém případě, ale je otázka, zda to byli andělé ve smyslu nehmotné bytosti nepozemského původu tak říkajíc z nebeských kůrů, nebo poslaní dočasně vzkříšení lidé.

Přesvědčení čili vírou církve je, že každý člověk má nějakého svého anděla strážce. Zřejmě se to odvozuje od Ježíšovy poznámky (Mt 18, 10): "Mějte se na pozoru, abyste nepohrdali ani jedním z těchto maličkých. Pravím vám, že jejich andělé v nebi jsou neustále v blízkosti mého nebeského Otce." Opět je otázka, zda se tito andělé nerekrutují ze skupiny již zesnulých lidí, tedy všech svatých či šířeji všech věrných zemřelých. Proto když hraji skladbu J. S. Bacha na klavír a předpokládám, že právě on patří do oné kategorie svatých, čili těch, co se nakonec již dostali do nebe, pak je tedy představitelné, že právě on je mým dočasným andělem strážným při cvičení dané skladby. Není tedy od věci ho oslovit, ocenit, poděkovat či položit otázku, proč to napsal právě takto a ne jinak. Stejně jako nad hrobem oslovujeme své zesnulé příbuzné a blízké a věříme, že hranice mezi živými a mrtvými není ostrá, ani definitivní, ani nepřekonatelná.

Exkurz: Víra versus vědecké poznání

Uvažování věřících je jiné a v mnohém nepochopitelné těm, kteří vyrostli v přírodovědném či pozitivistickém způsobu dokazování. Můžeme si to ukázat na partnerských vztazích, a to na jevu zvaném subjektivní jistota. Když se dva do sebe zamilují a my položíme muži otázku: "Která holka je nejlepší?" "Míša!" "Jak si můžete být tak jist?" "Jsem!" Takovému vnitřnímu přesvědčení básníci říkají láska, ale v teologii se v analogických případech hovoří o víře.

Pokud si to chce pozitivisticky uvažující člověk představit, musí si napřed sám přiznat, že podobných věr má sám nespočet. Nejlepší je na to tzv. záchodový test. Sednete si na záchod, kde jste jednak sami a kromě toho máte všechny na háku. Tam si položíte libovolné otázky a odpovíte si na ně: "Myslíte si, že existují mimozemské civilizace? Je byl v Turinském plátně skutečně zabalen Ježíš? Vyhraje los, který jste si včera koupili?" Najednou zjistíme, že v něco vnitřně věříme, aniž by to z vědeckého, pozitivistického hlediska bylo nějak obhajitelné. Prostě nemůžeme před sebou popřít, že si to tak či onak myslíme. Přesto někdy se naše víra shoduje a někdy rozchází s realitou - tedy v těch případech se jedná o pravou či pravdivou víru, resp. o nepravdivou, falešnou víru.

Máme řadu příkladů pravé víry, která stála proti dobově vědě. Například Darwin věřil v evoluci druhů, i když mu Lord Kelvin na základě tehdejšího fyzikálního uvažování správně dokazoval, že na evoluci druhů nemá dostatek času, protože Slunce z vodíku tak dlouho hořet nemohlo. Stejně tak Koperník věřil, že bludné hvězdy zvané planety obíhají kolem Slunce, i když mu zastánci opačného názoru v té době přesvědčivě vědecky a matematicky dokazovali, že jeho model stojí za starou belu, protože není schopen předpovědět zatmění Slunce ani s minimální přesností. A k čemu je teorie, která je jen čarami na papíře, a nic pořádného se z ní nedá vypočíst? Dnes, my generálové po bitvě víme, že jejich víry byly tehdy pravdivé čili pravé, i když ve své době byly zcela pavědecké. Byly nepřesné a neumožňovaly předpovědi, jak žádá pozitivismus. Ve své době stály mimo vědu, byly jen dvě víry dvou geniálních mužů.

Víra čili vnitřní přesvědčení jednotlivého člověka sice nemá pro vědu velkou hodnotu, ale o to víc je pozoruhodné, že právě na této vnitřní subjektivní jistotě je vystavěná celá náboženská víra. Jestli znáte Maslowu hierarchii potřeb, pak víte, že potřeba řádu je níže než racionální uvažování, proto víra je silnější potřeba než rozum. Nečekám od pozitivistů, že budou tento přístup považovat za správný, ale byl bych rád, aby si jen uvědomili, že svět víry stojí na těchto zvláštních principech uvažování, které se spíš podobají statistice v sociologii než fyzikálnímu experimentu.

Zpět ale k andělům. Když řekneme, že v církvi věříme v anděly, znamená to, že většina věřících, když si na záchodě položí otázku: "Existují andělé? Existuje Ďábel?" tak sami před sebou bez ohledu na kohokoli si odpoví, že alespoň oni sami si myslí, že existují. Co si o tomto myslí přírodověda či pozitivismus je stejně jako u Darwina či Koperníka jedno. To je mimoběžný způsob uvažování. V teologii je i zcela jiný způsob verifikace tvrzení, který si ještě vysvětlíme.

Exkurz: Ověřování pravosti víry v teologii

Paradoxně nemusíme zapomenout na pozitivistický experiment, ale přesto je přístup hodně odlišný vědeckému uvažování. V církvi kontinuálně vzniká mnoho nových názorů. Některé jsou umírněné, jiné jdou ode zdi ke zdi. Například s nadsázkou říkám, že existuje 365 teorií, v který den roku se narodil Ježíš Kristus. Samozřejmě z pozitivistického hlediska neexistuje metodologie, jak se dobrat vědecké odpovědi. Věřící ale postupují jinak. Vezmou církev coby živý organismus a tomu naočkují tyto různé názory. Církev jako celek pak na nějaké tyto výroky reaguje s hnusem a odvrhne je s odporem. Na jiné zareaguje vstřícně. Ty, u kterých panuje mezi věřícím takřka všeobecný konsensus, se nakonec prohlásí za články víry čili dogmata. Tedy je to svou povahou sociologický experiment, ale chápu, že pozitivistům se nyní protáčejí panenky (myslím zornice). Toho času tedy církev - sociologicky vzato - nejlépe reaguje na myšlenku, že Ježíš se narodil okolo 25. prosince.

Ukažme si, ještě jeden příklad. Ježíš řekl (Mk 9, 47): "Jestliže tě svádí oko, vyloupni je; lépe je pro tebe, vejdeš-li do Božího království jednooký, než abys byl s oběma očima uvržen do pekla, kde 'jejich červ neumírá a oheň nehasne'." Tuto větu vzal doslova jeden významný starověký teolog zvaný Origenes a sám sebe vykastroval. Měl totiž sexuální pokušení a řekl si, že je lépe, když jako vykastrovaný vejde do Božího království, než když s oběma varlaty bude uvržen do pekla. Byla to logická, přímočará aplikace Ježíšovy instrukce? Byla! Co je na tom tedy tak špatného? Nic, než to, že na to církev zareagovala s nelibostí. On vyrobil názor, který svým příkladem předložil církvi k posouzení. To bylo ono očkování církve novou myšlenkou. Reakce metaorganismu zvaného církev byla ostře alergická: "V žádném případě, přestal jsi být mužem, přestal jsi být knězem..." Proto od těch dob se bere za závazné, že tyto Ježíšovy věty se nesmějí brát doslova ani s nejsvětějšími úmysly. Žádná automutilace, vyjma léčebných zákroků, není v církvi dovolena. To se do té doby nevědělo (3. století AD).

Já coby člověk dvou světů - přírodovědně pozitivistického a světa církve - využívám po té či oné metodologie podle toho, pro jaké čtenáře píši. Když dokazuji stabilitu manželství používám Kaplan-Meierovu statistiku, což je ryze pozitivistický nástroj. Když ale píši o Betlémské hvězdě a tvrdím, že to byla mnohonásobně opakovaná konjunkce Jupitera, Saturna a Měsíce v roce 6 před naším letopočtem. To je pak to tvrzení víry, které předkládám k naočkování církvi (http://betlemskahvezda.klimes.us). Podle toho, jaká bude na toto tvrzení reakce, poznám, jestli mám pravdu nebo ne. Například Mendel měl na své zákony genetiky též vcelku nulovou reakci vědeckého světa. Ta přišla dlouho po jeho smrti. Jinými slovy ani smrt Klimeše v tomto směru nemá žádnou relevanci.

Duchové v psychologickém poradenství

Paridolie anděla - skvrně v mraku náš mozek přiřadí nějaký smysluplný význam

Občas rodiče přivedou dítě, které vidí duchy. Většinou se jedná o tzv. paridolie, tedy obrazy zvířat či různých netvorů, které vidíme v oblacích či nezřetelných tvarech. Nicméně argumentace pro dítě je v podstatě stejná jako používá teologie pro dospělého člověka. Pokud to, co vidí, popř. to s čím komunikuje, má být nějaká skutečná bytost a ne výtvor fantazie, musí to splňovat několik podmínek.

A) Nesmí to být jednoduchá zákonitost ala přírodní zákon. Například, když jsem nevyspalý, tak je duch divoký, ale když jsem vyspalý, tak je mírný nebo se vůbec neobjeví. Podobně je dobré znát zákonitosti fantazijních postav, kterými se liší fantazie od reálných lidí či případných reálných andělů - pokud vize má tyto vlastnosti, tak je to výtvor fantazie a ta je z principu schematická (http://disertace.klimes.us; http://rozchody.klimes.us).

B) Reálný duch musí mít charakter inteligentní bytosti, tzn. musí vědět něco, co já nevím. Moje žena ví, co bude k večeři, já ne, ergo ani výtvory mé fantazie to na rozdíl od ní nemohou vědět. Kdybych měl za kamaráda pravého ducha, tak bych nemusel křičet na ženu přes celý dům, stačilo by se zeptat ducha, co žena právě kuchtí.

Existuje vtipná rada od Zenbuddhistů: Bavíte-li se s duchem, vezměte si do rukou hrst fazolí a zeptejte se ducha, zda dokáže spočítat, kolik jich máte v ruce dříve, než je spočítáte vy. Dětem, co vidí duchy, to říkám podobně jako zenbuddhisti: Mít za kamaráda pravého ducha má velké výhody - může ve škole napovídat, ale problém je, že většina jich je falešných. Neříkám že všichni, protože to nemohu vědět. Vyzkoušej si proto napřed, jestli znají výsledek matematických příkladů dříve než ty.

Calvinův "tiger" je tzv. mentální společník (mental companion), který ožívá z vycpaného tygra, jakmile odejdou dospělí, zde učitelka. Mentální společníci jsou tedy fantazijní postavy, tak i tento tygr umí matematiku stejně špatně jako jeho "loutkoherec" Calvin. Učitelka nemusí mít strach, že Calvinovi fantazijní tygr bude napovídat.

C) Teologická podmínka, kterou samozřejmě dětem neříkáme, požaduje, že zjevení náboženských postav musí být v souladu s učením církve. Například jedna věřící měla vidění Krista, se kterým si nevěděla rady. Kromě již zmíněných podmínek byl problém v tom, že tento "Kristus" jí říkal: "Já jsem smrt!" To je pravý opak toho, co říká Ježíš v evangeliích (J 11,25): "Já jsem vzkříšení a život." Jinými slovy jednalo se o výtvor fantazie, což se ukázalo i na jiných vlastnostech.

Obecně v Bibli se žádá po věřících, aby vnuknutí a zjevení, které občas někdo má, nebrali automaticky za pravé, ale mají je napřed zkoumat až testovat. Jinými slovy chce se po nich, aby si zachovali zdravý rozum (1J 4, 1): "Milovaní, nevěřte každému vnuknutí, nýbrž zkoumejte duchy, zda jsou z Boha; neboť mnoho falešných proroků vyšlo do světa."

Ďábel skrývá svou tvář

Problémů s vysvětlením andělů a ďáblů je mnoho. Například můj patron, sv. Jeroným ve třetím století napsal jednu důležitou teologickou poučku: "Ďábel skrývá svou tvář." Podle teologie podobně jako všichni psychopati či sňatkoví podvodníci ani ďábel netouží, aby jej člověk poznal či rozpoznal jeho působení. Jinými slovy stejně jako zvířata v lese se před člověkem schovávají a jen školení biologové a hajní dokáží najít jejich úkryty, tak i v případě náboženských bytostí se též předpokládá jisté "vyškolení", které je nutné k tomu, aby člověk dokázal rozpoznat působení těchto bytostí. Tomuto nelehkému "školení" se říká v teologii svatost. Kdo tedy není vnitřně svatý, tak dopadne jako my laici, když bloudíme lesem, zvířata pravda trochu tušíme, ale bude ještě dlouho trvat, než je uvidíme jasně.

Jinými slovy Ježíš viděl Ďábla jasně, protože ten už se před ním neměl kam skrýt. Já bohužel musím říci, že i když v existenci Ďáblů a andělů věřím, přesto nemám ze své životní praxe žádný příklad, o kterém bych mohl říci: "Viděl jsem nepochybné působení Ďábla." Jen jej občas tuším, nebo se podivuji nad kuriózními příklady, nad kterými mi zůstává rozum stát, nad případy, které vybočují ze zavedených diagnóz, ale stejně jako jezevci v lese, tak i Ďábel je s dostatek obratný, aby se skryl mému profesnímu zraku.

Když jsme byli v lese na borůvkách našel jsem takové divné díry do země. Předpokládám, že to byly nory jezevce, ale tím mé myslivecké znalosti končí. Stejně tak jsem žádného jezevce nezahlédl. Umně skryl před Klimešem svou tvář...

Ježíš říká (Mt 5, 8): "Blaze těm, kdo mají čisté srdce, neboť oni uzří Boha." Málo se ale zdůrazňuje, že uvidí nejen Boha, ale i Ďábla. Prostě nebude se moci už skrýti před jejich přesným zrakem skrýti. Není otázka, jestli chtějí, nebo nechtějí. Jak si člověk postupně očišťuje srdce, tzn. krok za krokem se stává svatým, tak začíná vidět, co dříve bylo jen zamlženo.

Řekl bych, že komunikace s duchy, anděli a Ďáblem je přímo nelehká

Esoterici jsou přesvědčení, že komunikace s duchy, anděli a ďáblem je lehká jako facka. Na jejich adresu mám jednu závažnou výtku. Před pár lety sexuální úchyl zabil 9letou Aničku. Půl roku se marně hledalo její tělo, které se nakonec stejně našlo klasickými policejními technikami. Ptám se proto esoteriků, co dělali, když nebyli svými úžasnými technikami schopni se dotázat duchů či zemřelých při seancích, kde tělo Aničky je. Jinými slovy kdyby to bylo lehké jako facka, tak bychom museli esoteriky zažalovat za to, že kryli dotyčného úchyla.

Podobně stále existují miliónové nabídky Randiho nadace (https://web.randi.org/) či spolku Sysifos (https://www.sisyfos.cz/) pro ty, kteří prokážou nějakou paranormální schopnost, např. právě komunikaci s duchy a anděly. Tedy zdá se, že komunikace s anděly je obecně asi tak snadná a úspěšná jako pokusy vědců vstoupit do kontaktu s jinoplanetníky, mimozemšťany a ufony. Sice na ně pípáme, pípáme, ale nakonec se v tom pípání, co na nás jde zpět z kosmu, stejně nemůžeme vyznat.

Na druhou stranu neustále, byť ne každý den, nosí klienti nevysvětlitelné příběhy, nad kterými stojí rozum stát: Do kuchyně přiběhne za matkou vyděšená dcera: "Děda umřel! Děda umřel!" "Co to plácáš? Jak to můžeš vědět?" "Byl za mnou!" "Ale nestraš..." Za deset minut volají matce příbuzní z Moravy: "Děda zemřel..." Takže sám stojím před tímto tajemstvím v úctě a snažím se najít zdravý střed - mezi ztřeštěným optimismem i ztřeštěným skepticismem a zároveň být otevřený k případným informacím, které mohou tímto komunikačním kanálem přicházet.

Modlitby o andělech

Mnoho modliteb, které po různu člověk najde v kostelních lavicích, je úplně hloupých. Stejně i to, co sami vymyslíme, je limitováno naším intelektem. Proto se časem, přirozeným výběrem, vyselektovaly modlitby, které mají hloubku, a ty se předávají generacemi a jsou jaksi upřednosťnované. Dvě z nich se týkají andělů: Anděl Páně a Anděle Boží. První dala i jméno filmu "Anděl Páně". Jeho režisér, pokud vím, je jáhen, takže film je prošpikován teologickými narážkami a vtipy, proto jste-li obeznámeni s Biblí či katolickou teologií, tak z filmu máte dvojnásobný požitek.

Modlitba "Anděl Páně zvěstoval Panně Marii a ona počala z Ducha sv." je modlitba sv. Františka z Assisi, který obdivoval pravidelné modlitby muslimů a zavedl stejnou praxi v katolické církvi, tzv. klekání. Třikrát denně zvonily zvony (6:00, 12:00, 18:00). Lidé na poli pustili lopatu, poklekli a modlili se právě tuto modlitbu, která rekapituluje počátky křesťanství. Z psychologického pohledu to byla pravidelná relaxace, tedy méně autoimunitních poruch, méně panických atak, migrén a jiných civilizačních nemocí, které vyplývají z chronického stresu. Na rozdíl od některých podnikatelů, kteří tvrdí, že odpočinek je ztráta času a zavádí open-spaces, tak v církvi je odpočinek příkazem Hospodina. Člověk nejen, že může, ale přímo musí odpočívat: "Pomni, abys den sváteční světil." Sedmina času člověka patří Hospodinu, a tedy i odpočinku. Pro zopakování 24/7 je cca 3,5. Tři a půl hodiny denně by člověk měl žít pro sebe a pro Hospodina, tedy ne jen honičkou. Pracovní doba by proto neměla být delší než 8 hodin, aby se tam ty čtyři hodiny vešly. Pro manžely je toto mementem, že by se měli z práce vracet tak brzo, aby své ženě na mateřské dovolené tyto 3 hodiny oddechu dopřáli.

Druhá modliba k andělům se jmenuje Anděle Boží, strážce můj. V ní je nezajímavější střední pasáž: "Tělo, svět, ďábla přemáhám, na tvá vnuknutí pozor dávám." V té se vyjmenovávají tři základní zdroje pokušení. Když má člověk sklon k alkoholismu či tloustnutí, tak ho svádí tělo. Když soused svádí vdanou sousedku, tak je to svět. O pokušení Ďábla jsme již hovořili, že je běžnému člověku skryté a nedostupné. Zajímavá je i následující věta, která hovoří o vnuknutích. To je otázka případného komunikačního napojení jednak s anděli, popř. s již zemřelými. Opět to není nic jednoduchého, ale jak jsem již řekl, slýchávám to relativně často. Například včera mi vyprávěl známý, lékař svůj nedávný zážitek. Poprosil jsem ho, aby mi ho ještě napsal do emailu, abyste ho měli takříkaje z první ruky:

Stručně zrekapituluji můj zvláštní zážitek:

Měl jsem vzdáleného příbuzného-psychologa, se kterým jsem se vídal velice zřídka, v průměru jednou za 5 let, ale vzájemně jsme si jeden druhého vážili (on se na mne obracel ke konzultaci svých urologických problémů a já mých psychologických), ovšem nijak jinak jsme se nekontaktovali, v podstatě jsme jen o sobě věděli, že existujeme, ale prakticky jsem si na něho vzpomněl opravdu asi tak jednou za 5-10 let. Prostě vzájemný respekt, ale téměř nulový kontakt.

Když onemocněl pokročilou rakovinou prostaty a byl léčen na MOÚ (Masarykův onkologický ústav Brno), kontaktoval mne pro second opinion (názor druhého lékaře), řekl jsem mu upřímně, že je to špatné a zbývá mu maximálně pár let. Za tuto moji úpřimnost mi později velice děkoval.

Jednoho dne mi u snídaně manželka sdělila, že tento člověk včera zemřel. Já jsem se podivil, protože jsem si vzpomněl, že mi včera telefonoval. Tak jsem manželce řekl, že to musí být blbost protože mi ještě včera volal a byl v pohodě. V tu chvíli jsem se zarazil a najednou si uvědomil, že to nebyl skutečný telefonát, ale já jsem se právě vzbudil z noci, ve které jsem měl extremně živý sen, že mi tento člověk volal a bavili jsme se o něčem jakoby poděkování. Chtěl mi prostě něco říct, něco ve smyslu, že je vše OK. Přesný obsah snu si bohužel nepamatuji.

Takže člověk, se kterým jsem se minimálně stýkal, téměř vůbec jsem ho ve svém životě neregistroval, natož aby se mi někdy o něm zdálo ve snu, se mi ozval ve snu právě v ten den, kdy zemřel...

Tomuto se v církvi říká vnuknutí a platí dvě zásady:
A) zásada otevřenosti - člověk má být otevřený a připravený naslouchat vnuknutím,
B) zásada kritičnosti - každé vnuknutí má být kriticky zhodnoceno, jestli směřuje k dobrému (viz výše citát 1J 4, 1). Počítá se totiž s tím, že mnohá vnuknutí jsou falešná či od zlého ducha.

Dnes toto staré pojetí vnuknutí splývá s obecným názorem na intuici: Člověk by měl naslouchat intuici. Církevní terminologie je starší a všimněte si - je interpersonální. Intuice v podobě vnuknutí je v podstatě dialog, nejen vhled do situace.

Já si tuto kritičnost cvičím třeba na eskalátorech pomocí otázky: "Mám začít sestupovat po schodech, abych stihl přijíždějící metro? Nebo to jede za dlouho, takže si mohu číst?" Zkusím naslouchat vnuknutí mých nebeských přátel či intuici (jak kdo chce), podle toho udělám rozhodnutí a dole si ověřím, jestli můj odhad/vnuknutí bylo správné. Prostě snažím se rozlišovat vnuknutí od vlastní nervozity či úzkostnosti, že nestíhám metro.

Nebudu nic zastírat - i já jsem velmi špatný přijímač. Včera mi to sice vyšlo, ale spolehnout se na to nemohu. Jsem na tom asi jako otec Marie Ebner von Eschenbach (i to je jedna z mých nebeských oblíbenkyň). Poslechněte si její vyprávění z knihy "Má dětská léta":

Nejkrásnější a nejmilejší nám ovšem bylo otcovo vyprávění o žážitcích z války. Vyprávěl je prostě, bez příkras a jasně, s ušlechtilou skromností. Na tváři se mu rozhostil pokoj a mír, oči, nehnutě upřené na nějaký vzdálený bod, se zakalily, když vzpomněl na své bratry. Dosud mi v uších zní barva jeho hlasu, když mluvil o posledním setkání s nimi, které mu bylo dopřáno. Nazítří ráno se rozloučili, za několik dní stáli všichni tváří v tvář nepříteli.

Josefa, již několikrát zraněného a jen napůl vyléčeného, se zmocnila předtucha smrti. Fritz rozpustile prohlásil: "Kulka, která mě zasáhne, ještě není ulitá!" Otec vyzval oba, aby si slavnostně přísahali: "Kdo padne jako první, dá těm, kteří přežijí, znamení. Pokud taková možnost existuje, stane se to." Přísali si: Kdo padne, pozdraví ty, co přežili. Z ohono světa posílá pozdrav láska, která je silnější než smrt.

Dva bratři odešli na onen svět, třetí doufal, čekal a toužil po slíbeném znamení. Nepřišlo - nemohli je dát... Tvrzení, že existuje spojení se zemřelými, otec příkře odmítal: "Odtamtud není cesty k nám, moji bratři by ji jinak našli," říkal.

Můj osobní názor je, že otec Marie Ebner von Eschenbach byl stejně natvrdlý jako já... :-) K tomu je třeba si říci pár slov o tzv. schopnostech ve stavu zrodu, in statu nascendi.

Schopnosti ve stavu zrodu.

Řečeno latinsky - schopnosti in statu nascendi si můžeme ilustrovat na Věstonické venuši. Ta žila před cca 30000, tedy ještě dlouho před poslední dobou ledovou. Tou dobou nikdo neuměl číst a počítat. Tyto schopnosti tehdy byly ve stavu zrodu a málo nerozvinuté je měla malá část tehdejší populace. Dnes je počítání rozvinutá lidská schopnost a fackujeme děti, když to neumí.

Počítám, že schopnosti, kterým dnes říkáme intuice či vnuknutí či komunikace s mrtvými či anděli, jsou dnes též ve stavu zrodu, ještě v zakrnělé formě a že bude trvat pár desítek tisíc let, než se trochu výrazněji rozvinou. Matematika taky čekala na svůj den 2 000 000 let evoluce.

Vlastnosti ve stavu zrodu jistě existují, žádná věda o nich zákonitě nemůže být a s většinou lidí si o nich nemůžete popovídat. Ve výhodě ale jsou ti, kteří jim naslouchají a jsou k nim otevření. Ti z nich mají výhody a těm jde na ruku i přirozený výběr.

Závěr - umírněnost, otevřenost a kritičnost

Tak bych shrnul svá doporučení a názory ohledně otázky existence andělů a komunikace s mrtvými. Vyhybáme se extrémním názorům, jsme otevření vnuknutím i intuici a používáme zdravý rozum.

Pár odkazů k této problematice:

http://schizofrenie.klimes.us (o lidech, kteří vidí nepravé duchy)

http://rozchody.klimes.us (zákonitosti fantazijních postav)

http://duse.klimes.us (podobné otázky okolo lidské duše)

http://dukaz.klimes.us (důkaz Boží existence)