Agrese a zákony fantazie

(c) Jeroným Klimeš 1997

Poznámka: Tento článek vyšel ve zkrácené verzi v AD.

Agrese

Mnohé pojmy znamenají trochu něco jiného v mezi psychology než mezi ne-psychology. Například řekne-li muž v manželské poradně o své ženě, že je hysterka, pak skoro jistě (Studenti jsou k tomu vedeni již od prvního ročníku studia.) se jej psycholog zeptá: "Prosím vás, a jak se to projevuje." Pojem hysterie má totiž pro psychology jiný, posunutý význam, než v jakém se toto slovo používá v běžné řeči. Podobně máte-li chuť potrápit psychologa, chtějte po něm, aby vám řekl, jaké číselné skóre jste dosáhli v inteligenčním testu. Uvidíte, že pořád bude říkat něco ve smyslu, že váš intelekt se pohybuje v pásmu lepšího průměru, místo toho aby vám zcela jasně a otevřeně řekl, že vám v testu vyšlo IQ = 112,5 bodu.

To co, bylo řečeno o hysterii a inteligenčním kvocientu platí ve stejné míře i o agresivitě. Slovo agresivita má v psychologii mnohem širší význam, který zdaleka není tak morálně negativně zabarven. Psychologové tedy slovem agrese označují mnohé projevy, které se normální člověk zdráhá označit tímto pojmem. Představme si rodinnou interakci: Manželka k večeři předložila v rámci zdravé výživy vařenou mrkev, i když ví, že ji manžel jí jen s krajním přemáháním, aby nedal špatný příklad dětem. Možná si sama neuvědomuje, že rozhodnutí uvařit k večeři 'zdravou' mrkev padlo krátce po té, co si manžel přikryl hlavu novinami právě v okamžiku, kdy se s ním chtěla podělit o své zážitky z celého dne.

Za projev agresivity v psychologickém slova smyslu by bylo možné označit, jak manželovo přikrytí hlavy novinami, tak manželčinu vařenou mrkev, i když pochopitelně záleží na dalších okolnostech. V psychologii se totiž za agresivitu označuje vztah, který vzniká vůči překážce, která nám brání v dosažení cíle či uspokojení potřeby, viz obrázek 1. Této překážce se často říká frustrující překážka, protože působí frustraci jedince.

Obrázek 1

Na příkladu jsme viděli, že se zákonitě objevila vzájemná agrese, protože manželka bránila manželovi v uspokojení potřeby odpočinku a manžel na druhé straně neuspokojil (frustroval) manželčinu sociální potřebu sdílnosti.

V tomto příkladu by mohli oba dva zpracovat svou agresi lépe a zareagovat vhodněji. Nicméně můžeme najít mnoho příkladů, kdy se objevuje agrese, která velice užitečná a přirozená: Představme si žáka, který nemůže vypočítat příklad do školy. Vidíme, že se vzteká a dupe do země. Tento druh agresivity je velmi užitečný, protože představuje aktivaci a mobilizaci organismu dítěte, které mu nakonec umožní úkol spočítat. Bylo by nesprávné zcela potlačovat tyto projevy, i když je ovšem můžeme poněkud usměrnit, pokud překročí zdravou míru. Potlačením těchto projevů bychom totiž zároveň utlumili vůli dítěte vyřešit příklad do školy a odvedli jeho pozornost nesprávným směrem.

Mnoho takto pojaté agresivity vzniká přirozeně a je užitečná pro náš život. Mnoho z ní se odžívá se ve fantazii, o jejíž zákonech se zmíníme v následujících odstavcích.

Zákony fantazie

O fantazii bychom mohli použít stejný příměr jako o ohni: "Je to dobrý sluha, ale zlý pán." Kdo umí s fantazií zacházet a zná její zákonitosti a zvláštnosti, tomu slouží k větší spokojenosti a pomáhá při zvládání životních problémů. A naopak, kdo její vrtochy nezná, kdo si neumí přeložit poselství fantazie do smysluplné řeči, ten si připravuje mnoho zbytečného utrpení, kterému jen ztrpčuje život.

Každé dítě se ve škole učí znát fyzikální zákony, které na každém kroku ovlivňují náš život. Jsme si vědomi toho, že nás gravitace víže k zemi a že je to právě setrvačnost, co nás udržuje v klidu nebo rovnoměrném přímočarém pohybu. O psychologických zákonech se děti zpravidla neučí a tak ani většina dospělých si není vědoma, že jejich chování a myšlení podléhá zákonům psychiky, které jsou stejně neúprosné a všudypřítomné jako zmíněná gravitace. Zde tedy chceme poukázat na některé zákony fantazie, které nebyly popsány celá tisíciletí a které poodhalila teprve novodobá empirická psychologie.

Jako ukažme si dva malé příklady: Hypochondr je člověk, který má utkvělou a zároveň klamnou představu, že je nemocen. Teoreticky by se mohlo zdát, že by mohl trpět vizí jakékoliv nemoci - třeba cukrovkou či zánětem spojivek, ale to je omyl. Hypochondr zde podléhá psychickému zákonu, který mu diktuje, že žádná jiná choroba není hodna jeho maličkosti než některá ze smrtelných, na které se umírá do několika měsíců nejlépe ve strašných bolestech.

Podobně stejný zákon fantazie našeptává matce, že její dítě leží mrtvé pod koly autobusu, když na něj čeká se studenou večeří až se vrátí z výletu. Jen nesměle jí rozum uklidňuje, že dítě taky mohlo píchnout duši u kola, které teď pěkně naštvaně tlačí domů už pátý kilometr.

Není samozřejmě naším cílem si dělat legraci z hypochondrů či z obav matky, ale poukázat na zákonitosti, které nás ovlivňují na každém kroku, aniž jsme si toho vědomi. Fantazie se řídí jinými zákony než reálný svět a bylo by velmi naivní posuzovat představované jednání ve fantazii stejně jako posuzujeme skutečné chování jedince. Vidíme, že fantazie má tendenci přehánět, vyjadřovat se v gestech, obrazech a symbolech.

Další vlastností fantazie, kterou se liší od skutečného jednání, je její schopnost reagovat na tzv. paradoxní intenci – nutkání nejen, že nepotlačujeme, ale naopak se je pokusíme volně zesílit, ono pak samo od sebe zmizí. Například nutkavé myšlenky (například výše zmíněné obavy matky ze zranění dítěte) se stanou směšné, když se ve fantazii jakoby cynicky převedou ad absurdum. Nashromážděné negativní emoce je možno lehce a neškodným způsobem vybít fyzickým výkonem: během, vzteklým zmačkáním novin atp.

Další zákonitostí fantazie, kterou se psychologům podařilo bezpečně odhalit, je fakt, že mnoho konfliktů, které člověk nedokázal zvládnout ve svém životě, přenáší do fantazie, aby je tam zpracoval a překonal. Slavný švýcarský dětský psycholog Jean Piaget na jedné ze svých dcer popisuje jev, který můžeme sami na dětech často pozorovat:

Při jídle došlo ke scéně, kdy dítě odmítalo sníst polévku a tak se dostalo do konfliktu s rodiči, po jídle pozoroval Piaget, jak jeho dcerka odehrává se svou panenkou podobnou scénu, kdy panenku trestá za tom, že nechce sníst předložený pokrm. V tomto příkladu se jedná nejen o projev agresivity v širokém psychologickém slova smyslu, ale i o tzv. zvnitřňování (internalizaci) norem, kdy dítě poznává, zpracovává, učí se a tak postupně přijímá určité zásady, která má naše společnost ohledně příjmu potravy.

I zde vidíme, že mnoho projevů agresivity ve fantazii je nejen přirozených, ale má i blahodárné působení na vývoj jedince. Na druhé straně je třeba zdůraznit, že existuje i nebezpečí z přeceňování neškodnosti fantazie. Na jedno z nich poukazuje Kristus (Mt 5,27-28): "Slyšeli jste, že bylo řečeno: 'Nezcizoložíš.' Já však vám pravím, že každý, kdo hledí na ženu chtivě, již s ní zcizoložil ve svém srdci." I když zde Kristus spíše než na pouhou fantazii poukazuje na skryté úmysly lidí, kterým v uskutečnění brání jen vnější okolnosti a ohledy, přesto je třeba zdůraznit, že fantazie není neškodná, ale stejně jako oheň může někdy škodit a někdy sloužit.

Na závěr si na příkladu ukážeme možné následky škodlivé a naopak zdravé práce s fantazií.

První příběh Pavla

Několik kamarádů se rozhodlo, že pojedou o prázdninách do lázní Železnice nedaleko Jičína, kde se zotavují tělesně a mentálně postižené děti. Připraví jim zajímavý program se spoustou her a tak ji zpříjemní život, protože tyto děti jsou šťastné nebo nešťastné do té míry, jak šťastný nebo nešťastný život jim připravíme. Vedoucí lázní nové hosty s radostí přivítá a ubytuje je jako obvykle v nedaleké ubytovně.

Jeden ze skupiny je Pavel, který je zde poprvé, přijíždí s velkým nadšením, ale práce dětmi jej neúnosně vyčerpává. Večer, když pomáhá sestrám uložit děti do postele, si najednou uvědomí, že chtěl, aby "všichni ti parchanti chcípli". Napadne ho tato hnusná myšlenka, kterou by nikdy za žádnou cenu nevyslovil. Nesouhlasí s ní, ale přesto ta myšlenka tady je, nemůže před Bohem popřít, že jej napadla. Nejprve tuto myšlenku násilím potlačí, pak je však napadne, že možná měl Hitler pravdu, když postižené nahnal do plynu. To jej vysloveně zděsí a samozřejmě ještě prohloubí jeho vyčerpanost. Svoji nervozitu přenáší na dítě. Pak si najednou uvědomí, že má chuť dítěti, které stále ještě nespí, dát "pěstí mezi oči" a skutečně pocítí malé škubnutí v paži. Uvědomí si, že dítě za to nemůže, zalívají ho pocity studu a viny. Napadne jej citát: "Cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili." Řekne si, že je nenapravitelný hříšník a začne prosit Boha za odpuštění.

Večer na ubytovně se cítí jako zbitý. Ostatní jsou celkem v pohodě, ale jeho z nějakého důvodu všichni štvou. Snaží se nic nedat najevo, a tak se na všechny usmívá. Trápí ho vzpomínka na dnešní večer, stydí se před Bohem sám za sebe. Když jsou ostatní spát, jde ještě na malou procházku ven, kde se modlí růženec, aby "jej nenapadaly tyto ošklivé myšlenky".

Druhý a den se opakuje téměř to samé. Asi po týdnu odjíždí Pavel předčasně domů s tím, že má nějaké problémy se žaludkem. U lékaře se dozvídá, že přes své mládí má náběh na žaludeční vředy. U zpovědi jej chápající zpovědník těší tím, že "každý na to holt není" a snímá z něho pocity viny. Co však z něj sejmout nemůže, jsou pocity osobního selhání a podlomené sebevědomí.

Pavel se dopouští ve své nevědomosti řady chyb, kdy se snaží jednat navzdory mnoha psychologickým zákonitostem. Především ztotožňuje fantazijní nápady s morálním chováním. Zatímco psychologie se ptá: “Proč jej napadají tyto ošklivé myšlenky?”, tak Pavlovo nezdravé moralizující uvažování vyčítá dokonce jménem Boha: “Jak to, že tě něco takového mohlo vůbec napadnout!?”. To pak následně vede k potřebě odčiňování – jde se modlit růženec v době, kdy by měl jít spát a nabrat síly na další den. Pavel by se měl naopak vyhnout jakémukoliv moralizování situace a zbytečnému vypětí, tzn. neměl by si ukládat žádný dodatečný sebezápor.

Dále Pavel by měl své pocity sdílet se svými kamarády a nenutit se stále do úsměvů, nebýt za každou cenu "milý člověk". Jednak jej to neúnosně vyčerpává, a dále je dokázáno, že to vede k různým psychosomatickým problémům, jako například k žaludečním vředům. Představme si na závěr ještě jednou Pavla, který nyní zná zákonitosti fantazie.

Druhý příběh Pavla

I když Pavla čas od času napadne nějaká agresivní myšlenka, uvědomí si, že s nimi nesouhlasí, pak si položí otázku, proč jej vlastně takové myšlenky napadají. Zjistí, že je 22:00, je po celodenním výletu pořádně unavený, dětem se stýská po domově a tak děti s Dawnovým syndromem předvádí některé ze svých oblíbených hysterických scén před usnutím. Takto si postupně uvědomí, že mu fantazie svým nevybíravým způsobem oznamuje, že je už unaven a že by si měl jít sám lehnout. Obrátí oči vzhůru a s lehkým patosem si pomyslí: "Bože, ty to vidíš!" Má pocit, že se Bůh jeho humornému gestu zasmál. Bůh jej při práci neohrožuje, nic mu nevyčítá, ba naopak je mu oporou. To mu umožní se uklidnit a sebrat síly na poslední hodinu práce.

Po příchodu na ubytovnu poslouchá v rohu mlčky vyprávění spolupracovníků, pak dostane chuť přijít se svou troškou do mlýna: "Představte si, že jsem si dneska večer uvědomil, že mám chuť dát malému Pepíčkovi pěstí mezi oči." "No teda, chudák Pepíček," reaguje na to Andrea. Všichni se tomu zasmáli. Pavel se posteli krátce pomodlil a usnul jako, když jej do vody hodí. Lázně Železnice si mohou blahopřát získali nového zdatného pomocníka.