PhDr. Mgr. Jeroným Klimeš, Ph.D. 2009

Je tomu více než sto let, co Jára Cimrman vyzvedl důležitost zbytečných otázek v kriminalistice: Když se vraha zeptáte, zda zavražděného zavraždil, odpoví vám, že ne. Jenom ztrácíte čas. Podobně existují zbytečné otázky v psychologii. Když se vás třeba zeptám, jestli si dokážete představit, jaké je to být hluchoslepý, dopadnu asi podobně jako Cimrman - uslyším odpověď ne. Byl však tento první odstavec ztrátou času? Nebyl, mým cílem totiž bylo zdůraznit důležitost právě času v lidském životě.

Když se narodí inteligentní dítě, které má jen ten problém, že nevidí ani neslyší, pak jedním ze základních vzdělávacích úkolů je naučit je chápat čas. Pro takové dítě je totiž život nekončící řada mechanických úkonů. Neustále ho někam nosí, tahají, pak někde nechají ležet, pak zase nějaké manipulace - zkrátka chaotická řada událostí. Proto vychovatelé mají pro tyto děti připravené pomůcky, pomocí kterých začínají chápat čas. Je to především hmatová nástěnka, na které jsou připevněny různé předměty - malý polštářek jako spánek, kartáček na zuby jako ranní hygiena, ouško od hrnečku coby snídaně atd. až do dalšího polštářku. Pomocí těchto předmětů se postižené dítě naučí chápat cykličnost času, a tedy i předvídat, co se bude dít po oušku.

Jestli si teď říkáte: "No hlavně, že toto není můj problém," pak jste na omylu. Nejen hluchoslepí, ale každý člověk se musí naučit periodizovat svůj čas a rodiče by k tomu měly učit i své děti. Jinak dopadneme jako hluchoslepí, život se nám změní v nekonečný řetěz chaotických úkonů bez hlubšího smyslu. Tím hlavním nástrojem je něco podobného jako hmatová nástěnka - je to pravidelné bilancování života. Jistě znáte termín druhá míza neboli krize středního věku - to je právě problém těch, kteří zjistili, že jsou tak nějak uprostřed života a najedou jsou překvapeni, že nejsou moc spokojeni s tím, co je za nimi, a před sebou také žádnou slavnou budoucnost nevidí. Podobně je také darda, pokud člověk dostane nějakou nevyléčitelnou nemoc a najednou s hrůzou začíná přemítat, co vlastně čeká od života, co by ještě chtěl stihnout. Pak to, co mohl v klidu řešit, když byl zdravý, musí najednou řešit pod kapačkami či ohnut nad záchodovou mísou. Proto se také liší prožívání při chemoterapii u pacientů, kteří nějakým takovým bilancování prošli už dříve, od těch, kteří tím procházejí poprvé až souběžně s léčbou. Prostě připraveným štěstí přeje.

Každovečerní bilancování dne by tedy mělo být i součástí naší psychohygieny, protože redukuje depresivní pocity zmaru a únavy. Stejně tak bychom měli udělat pravidelnou bilanci uplynulého roku. U dětí bývají přirozeným ročním předělem spíše letní prázdniny, ale u dospělých to bývají obvykle vánoční svátky. Proto trochu oprašme staré křesťanské tradice, abychom nezapomněli význam adventu a vánoc. Církevní rok začíná čtyři neděle před vánoci a je de facto přípravou na přelomovou událost. Nyní je jedno, jestli tou událostí je narození Ježíše, slunovrat či svátky rodiny. Každopádně je to nový začátek a tudíž i důvod znovu se zamyslet, zda žijeme život tak, jak si představujeme, abychom nebyli nemile překvapeni, až se nás nějaká nemilá událost zeptá, jak jsme dosud žili. Například je vhodné napsat nějakou výroční zprávu, kterou nejen rozešleme blízkým, ale si ji i založíme. Z těchto zpráv pak postupně vzniká rodinná kronika, která nás provází nejen těmi hezkými, ale je nám i oporou, když nás život vláčí nějakým tím "údolím smrti".

Když budeme mít takto vyřešeny tyto důležité věci, můžeme si pak v klidu užívat předvánočního třeštění - adventních koled v obchoďákách, invazi různě barevných Klausů do Prahy, líbat se pod parazitickými rostlinami či prohánět zlatá podsvinčata po bytě. Inu, proti gustu žádný dišputát...