SLIBY DANÉ BOHU

(c) Jeroným Klimeš 1996

 

Poznámka: Vcelku úspěšný (= hodně pozitivních ohlasů) článek do AD - delší definitivní verze

Začněme příběhem

"Pavel je mladý lékař, který právě velmi úspěšně ukončil studium a za odměnu mu rodiče zajistili cestu do Anglie. Pavel má přítelkyni, které slíbil, že se s ní ožení. Letadlo však mělo poruchu, klesalo k zemi a na palubě vznikla panika. Pavel si uvědomuje, že je všemu konec. V této situaci myslí na Boha a učiní slib, že zasvětí život lidem v rozvojových zemích a že se neožení se svou přítelkyní, pokud ho nebude chtít následovat. Letadlo se roztříští, ale Pavel je jako zázrakem zachráněn. Po návratu domů dostává nabídku výhodného místa na soukromé klinice, kam byl vybrán z několika desítek uchazečů. Pavel si nyní vzpomene na svůj slib Bohu. Neví, jak se má rozhodnout."

Doporučuji čtenáři, aby si rozmyslel předem, než bude číst dál, jak by se asi na Pavlově místě rozhodl, nebo jak by mu poradil. Na základě jakých kritérií by volil to či ono možné vyústění příběhu.

Příběh jako podnětový materiál

Tento příběh se patrně nikdy neudál, pochází totiž z práce švýcarského psychologa F. Osera a je známý jako tzv. Pavlov dilema. V samotném příběhu je ale obsaženo mnoho podnětů, které na každého člověka působí s různou silou. Některé aspekty vyvolávají vzpomínky na podobné zážitky, jiné interferují s celkovou morální a intelektovou úrovní daného člověka. To vše se nakonec projeví v tom, jak zkoumaná osoba popíše a navrhne konečné řešení příběhu, které se vyhodnocuje pomocí obsahové analýzy.

Čím vším může příběh na nás působit

Pokud má čtenář již utvořenou svou vlastní představu, pokusme se rozebrat podněty, které jsou obsaženy v příběhu. Celé dilema je postaveno na otázce závaznosti slibu daného Bohu. Pavlovo dilema má spočívat v tom, zda se rozhodne pro to, co chce on - úspěšný život na klinice s dívkou, kterou miluje, a s tím, co od něho jakoby chce Bůh - životem zasvěcenému pomoci lidem v rozvojových zemích a to i za cenu rozchodu s dívkou. V pozadí je i otázka nadřazenosti slibu daného Bohu a slibu daného snoubence, otázka platnosti slibu, který je učiněn v životní nouzi, a možná i otázka zázraku či předpokládané ochrany Pavla při letecké katastrofě.

Morálka versus psychologie?

Jak bylo řečeno všechny tyto podněty mají u každého člověka jinou váhu, která se nakonec odrazí v jeho řešení, ze kterého může psychologie usuzovat na dosaženou úroveň mravního vývoje. Psychologie tedy spíše popisuje, co udělá ten který člověk v určité situaci, než že by mu říkala, jak se má zachovat. Morálka na rozdíl od psychologie není popisná věda, ale věda spíše normativní, která se zabývá spíše tím, co by Pavel měl udělat, než tím, co ve skutečnosti udělá. Dnešní morální teologie se po druhém Vatikánském koncilu poněkud distancovala od kasuistického přístupu, který pro každý morální případ - casus - měla předem připravené morální řešení. Ani v případě Pavlova dilematu není možno předem nalinkovat nejlepší řešení, ale jistě nám může morálka poskytnout obecné zásady, kterými by se měl Pavel řídit při svém rozhodování.

Interpretace příběhu

Je trochu paradoxním zjištěním, že Pavlovo dilema existuje pouze při určitém posouzení a interpretaci prvků příběhu. Pokusme se přiblížit si to, co se dělo v okamžiku katastrofy. Pavel má velký strach o svůj život a je přesvědčen, že to nejdražší, co může Bohu obětovat je jeho kariéra a žena, kterou miluje. Hledá pak něco, o čem si myslí, že má hodnotu před Bohem, kvůli čemu by byl Bůh ochoten se namáhat a zachránil ho. Napadají ho lidé v rozvojových zemích, tak Bohu nabízí tuto výměnu formou "závazného a nezrušitelného" slibu. Pavel v panickém strachu se tedy pokouší "obchodovat" s Bohem a přežití katastrofy interpretuje tak, že Bůh přijal jeho nabídku.

Tento příběh může zároveň sloužit jako ilustrace magického a pověrečného myšlení, které se přirozeně objevuje a setrvává v myšlení lidí. Chování Pavla v životní tísni rozhodně není ojedinělým příkladem toho, jak lidé v tísni se pokouší s Bohem uzavřít jakýsi obchod. Přičemž vůbec není jisté, zda Bůh o takový obchod stojí. Vždyť je psáno, že Bůh ví předem, dříve než ho prosíme, co potřebujme (Mt 6,8). Stejně tak i případné vyslyšení či nevyslyšení takové prosby závisí spíše na úmyslech Boha s tímto a ostatními účastníky katastrofy, než na přijetí "výhodné" nabídky od zoufalého člověka.

Otázka závaznosti slibu

Je zřejmé, že nikdo - ani Pavel, ani psychologové, ani moralisté - nikdo z lidí neví, zda tato interpretace skutečně odpovídá tomu, co Bůh od Pavla ve skutečnosti chce. A vzhledem k tomu, že slib byl učiněn v situaci, kde je sotva možno předpokládat svobodnou volbu (ani plně vědomou a už vůbec ne dobrovolnou), žádný moralista by jej nepovažoval za mravně závazný. Podobně jako manželský slib, který byl učiněn v nátlaku, není možno považovat za platný a závazný. Z hlediska morálky tedy Pavlův slib obecně není závazný.

Má Pavel svůj slib Bohu ignorovat?

Tuto deonticky formulovanou otázku můžeme položit i psychologicky: Je Pavel vůbec schopen svůj slib ignorovat? Odpověď zní ne. Ani z hlediska morálky ani psychologie by Pavel neměl vzpomínku na tento zážitek násilím potlačovat. Z hlediska morálního i psychologického jej může chápat jako výzvu, aby v klidu zapřemýšlel, co víc může a chce pro lidi v rozvojových zemích udělat, nebo zda nemůže nějak skloubit to, co on sám chce - svůj život na klinice po boku milované ženy - s pomocí lidem v nouzi, bez ohledu na to, zda jsou z rozvojových zemí nebo ne. Jinými slovy zážitek jej může vést k větší mravní odpovědnosti za dění ve světě, k větší mravní autonomii, k hlubšímu pochopení Božích úmyslů, které nikdy nejsou tak jednoduché, jak mívá člověk sklon si myslet v návalu událostí. A mnohdy pociťovaná až tabuizovaná závaznost a posvátnost takového slibu je spíše záležitostí magického než křesťanského myšlení. Křesťanství uznává závaznost slibů daných Bohu, jen pokud jsou činěny s plnou svobodou člověka. (Například manželský slib či slib čistoty.) Sliby učiněné v nátlaku nejsou závazné, i když člověk může tyto silné zážitky využít jako výzvu k prohloubení své víry. A i kdyby se později rozhodl vyřčenému závazku dostát, měl by to chápat ne jako splnění původního slibu učiněného v nouzi, ale spíše jako nové rozhodnutí, nově učiněný slib, nebo jako svobodně zvolenou formu poděkování. V tomto bodě je morálka i psychologie zajedno.

Závěrem můžeme citovat našeho pastorálního teologa P. Ing. Aleše Opatrného: "Obchodovat s Bohem je starým pokušením všech generací věřících. A neuvážené sliby je v situaci nouze schopen dělat snad každý. Jakkoliv je možné vysvětlit, že člověk zřejmě není vázán slibem, který neudělá svobodně, neznamená to, že se dotyčný necítí být zatížen tím, co slíbil a nesplnil. A čím snadněji udělal někdo takovýto slib ve smyslu "obchodu s Bohem", tím větší má zpravidla sklon k obavám, že nedodržení slibu mu přinese teprve tu pravou katastrofu. Jak tedy člověku v takové situaci pomoci? U toho, kdo velmi slibně dá na legitimní autoritu druhého člověka, například nadřízené osoby může prospět snětí slibu touto autoritou. Ale v praxi církve je známa ještě bezpečnější cesta, kterou může zvolit člověk sám a kterou ještě víc může zesílit rozhodnutí autority: Je to záměna slibu za jiný čin. Ten už může být uvážený, realizovatelný a opravdu všestranně prospěšný. (Tak vzniklo například premonstrátské opatství Teplá v západních Čechách - jako výsledek záměny slibu putovat do Svaté země zakladatele blahoslaveného Hroznaty.) I když je tu nebezpečí, že si dotyčný pak řekne, že se "obchod s Bohem přeci jen podařil", je tu větší perspektiva, že celá záležitost přestane zatěžovat svědomí i psychiku dotyčného a že bude možné ho spíš přivést ke zralé důvěře v Boha, která z jak spoléhání na Boha, tak konání dobrých a nezištných činů ve prospěch druhých, ale bez 'obchodních výměn'".

- - -

Vývoj víry a morálního uvažování

Nemělo by smyslu hovořit o vývoji víry, kdyby se neměnil způsob myšlení od dětství do dospělosti. Proto první pokusy popsat vývoj morální myšlení nacházíme u vývojových psychologů. Jedním z prvních, kdo se pokusil uchopit vývoj morálního uvažování byl slavný ženevský psycholog J. Piaget. Ten na posuzování jednodušších příběhů než bylo Pavlovo dilema rozlišil u dětí dvě stadia heteronomní a autonomní morálky. V heteronomním stadiu má dítě sklon posuzovat špatnost činu pouze podle velikosti vzniknuvšího zla a nebere ohled na úmysly člověka. (Míra viny se rovná velikosti vzniklého fyzického zla.) Přičemž samo slovo heteronomní označuje jev, že zdrojem morálních pravidel (nomos) je okolí (hetero). Naproti tomu v autonomním stadiu, které se objevuje po 12 roku života, jsou již morální pravidla zvitřnělá a děti začínají zohledňovat úmysly člověka dokáží se vžít do pozice druhého a tedy umí již od sebe odlišovat zlé následky a vinu.

Na Piageta navázal Kohlberg, který, zjednodušeně řečeno, každý z těchto dvou stadií rozdělil na další tři stupně. Na Kohlberga navazovali další pokračovatelé, kteří do obrazu vyvíjejícího se člověka zabudovávají další aspekty logického či sociálního uvažování a rovněž i vývoj víry či náboženského života.

Mezi necitovanější autory vývojových teorií patří J. W. Fowler a zmíněný F. Oser. Fowler usiluje o to, aby jeho model co nejobecnější a tak byl nezávislý na obsahu víry, ale pouze na způsobech či charakteristických strukturálních znacích víry, které vyplývají ze zrání a vývoje myšlení a celého člověka. Oserův model je výstižnější pro křesťanské prostředí, protože výslovně pracuje s osobním Bohem a popisuje vývoj vztahu k Bohu od dětství do dospělosti.

Psychologie náboženství u nás

Před třemi lety uskutečnil brněnský Prof. Švancara výzkum na 114 studentech 1. a 2. ročníků různých církevních a státní gymnasií. Tento výzkum navazoval na podobný, rozsáhlejší výzkum na Vídeňské universitě a umožňuje tak nejen porovnání vývoje náboženského a morálního usuzování nejen mezi věřícími a nevěřícími studenty, ale porovnat i kulturní rozdíly, vlivy výchovy a úroveň znalostí filosofických a náboženských termínů, mezi našimi a rakouskými studenty.

Součástí testovacích metod bylo mimo jiné i Pavlovo dilema. Prof. Švancara píše: "Je pozoruhodné, že i nevěřící ve značném procentu považovali slib učiněný Bohu za závazný, ačkoli by podle Oserovy stupnice náboženského vývoje měli patřit do kategorie, uplatňující odpovědnost a svobodu člověka." Tato skutečnost potvrzuje zmíněný fakt, že pocit závaznosti slibu nemá křesťanský základ, ale je to otázka přirozeně vznikajícího, možná předlogického myšlení, které akceptuje pokus o výměnný obchod s Bohem v okamžiku nouze. Prof. Švancara dále píše, že moravští studenti jsou ve srovnání s rakouskými studenty při řešení Pavlova dilematu na nižším vývojovém stupni a píše: "Naši studenti, i nevěřící, se ve větší míře přiklánějí k řešení, které se opírá o přesvědčení, že slib učiněný Bohu je závazný." Jelikož se jedná o vývojový aspekt je pravděpodobné, že tento schodek se s rostoucím věkem postupně vyrovnává.

Příklad podobný Pavlovu

Protože letadla s námi nepadají každý den, mohlo by se zdát, že Pavlův příběh je ojedinělou záležitostí. Pokusme se tedy najít psychologicky věrnější příběh chlapce, který se může jmenovat Jakub.

Jakubova maminka používá jednu poměrně rozšířenou, ale o to škodlivější výchovnou metodu, kterou používala i její matka, Jakubova babička, a možná celé předchozí generace. Malý Jakub, když něco provede, tak slýchává věty typu: "Ty mě jednou utrápíš k smrti.", "Jestli jednou umřu, bude to tvoje vina.", "Vidíš ty šedé vlasy? Ty mám ze starostí o tebe." atd. Maminka i babička si ulevují pomocí těchto vět těžkého kalibru, když je jim samotným těžko, a ani si neuvědomují, jaký mohou mít dosah.

Jenže stalo se, když táhlo Jakubovi na 14 rok života, že maminka těžce onemocněla. Lékaři byli bezmocní. Jakub stojí u její postele, má strach o její život a sužujího pocity viny: "Není to jeho vina, že maminka umírá?" Neví proč, ale má pocit, že kdyby byl lepší, kdyby nezlobil, tak by se mamince nic nestalo. V této zoufalé chvíli si vzpomene na kázání z minulé neděle, kde se hovořilo, že Bůh volá mladé muže ke kněžství, Jakub se začne modlit a slíbí Bohu, že se polepší, a pokud se jeho maminka uzdraví, tak se stane knězem.

Maminka se po čase jako zázrakem opravdu uzdraví. A Jakub, nyní již student gymnásia, se musí pomalu začít rozhodovat, na jakou vysokou školu půjde. Kázání o tom, že Bůh volá mladé muže ke kněžství se každoročně opakují, a jakoby Jakubovi říkají: "Pamatuj, dal jsi mi slib..." Jakub je tichý, uzavřený hoch a o svém slibu nikomu neřekl. Má strach, že když nevstoupí do semináře, tak maminka znovu onemocní a teď to již bude prokazatelně jeho vina. Jde se poradit se svým knězem, zda nemá vstoupit do semináře. Místní farář je sice starší, ale za to oblíbený a veselý kněz. Popovídá si s Jakubem o jeho pochybách a doporučí mu, ať "naslouchá volání svého srdce", bohužel ani jemu se Jakub se svým slibem nesvěří. Nyní jde domů a přemýšlí, co mu říká jeho srdce? - "Když nevstoupíš do semináře, maminka znovu onemocní."

I tento příběh je vymyšlen, ale respektuje známé psychologické skutečnosti:

* Děti si často kladou za vinu události, které na nich vůbec nezávisí, jako je například smrt, nemoc či rozvod rodičů.

* V období krizí regreduje myšlení dětí na nížší věkovou úroveň. Jakubovy bude 14, ale u postele nemocné maminky myslí jako 10tiletý.

* I pouhou koincidencí událostí se může Bůh stát v mysli dítěte vyděračem, který hrozí krutými tresty pokud se nesplní jeho vůle.

* Ne vždy může kněz, psycholog či jiný dospělý uchopit to, co se dítěti honí hlavou.

* Na tyto citové zážitky z dětství získá Jakub náhled mnohem později než na jiné, neutrální věci. (Řekněme ve věku kolem 25.)

* Dospívající ve svých krizích často slýchají obecné poučky jejichž dopad je nepředvídatelný, protože nevíme, co pro ně znamenají. Děti mají sklon brát výroky dospělých doslova.

Pokud se Jakub opravdu stal knězem, bylo toto rozhodnutí zprvu motivováno spíše strachem a jednalo se opravdu více o dílo náhody než o svobodné rozhodnutí, proto i Jakubova úspěšnost či osobní spokojenost v tomto povolání bude zřejmě zatížena tímto začátkem, i když nikdo nevylučuje, že bude nakonec vynikajícím knězem.

Z tohoto příběhu můžeme vyvodit řadu zásad:

* Nezatěžovat děti pocity abstraktní viny. (Viz výrok o šedých vlasech)

* Klást důraz na kvalitní náboženské vzdělání, aby například Jakub ve svých 18 letech věděl, že Bůh rozhodně nezachránil jeho maminku proto, aby si tak z něho vytvořil služebníka.

* Při rozhodování o důležitých věcech, jako je kněžství či manželství, klást důraz na realistické zhodnocení situace a na positivní motivaci: Má Jakub spontánní potřebu hovořit o Bohu a náboženství? Chodí rád z vlastního popudu ministrovat i ve všední dny? Projevuje výrazný zájem o sociální problémy: Jezdí například s dětmi na skautské tábory? Nejeví známky citové lability? Nemá trvalé problémy v oblasti sexuality? atd.

Počet normovaných stran: 6,9