PhDr. Mgr. Jeroným Klimeš, Ph.D. 2018-10-08
Tato otázka mi včera vplula do hlavy, když jsem poslouchal své oblíbené meziválečné skladatele – Pavla Haase a Franka Martina. Právě Pavel Haas skončil v Osvětimi, když rok před tím v Terezínském ghetu složil jednu ze svých nejlepších skladeb Studie pro smyčce. Pro mnoho lidí byly tyto zážitky důvodem k zavržení Boha. On jediný to mohl zastavit. Proč třeba chránil Hitlera tím, že nechal zmařit nějakých 42 atentátů na něho? Od té doby má zkrátka Bůh nálepku hluchého necity. Právem? Neprávem?
Spravedlnost směnná a podílná
Tradiční teologická odpověď je, že Bůh je svrchovaný dárce života. Když na obrázku výše dal otci a dítěti 40, resp. 7 let života, tak dal kolik chtěl. Nijak nebyl povinen jim dát oběma po 80 letech. Bůh dal, Bůh vzal, Boží jméno budiž pochváleno. Nikdo nemá bumážku na inteligenci, zdraví, bohatství, štěstí, ani život. Bůh není povinen dávat každému stejně, ani nemůže.
To je samozřejmě odpověď pravdivá, ale presentuje Boha jako svrchovaného monarchu a ne jako milujícího otce, který těmto svým dvěma „dětem“ dává to nejlepší. Ježíš sice říká: „Což je mezi vámi otec, který by dal svému synu hada, když ho prosí o rybu? Nebo by mu dal štíra, když ho prosí o vejce? Jestliže tedy vy, ač jste zlí, umíte svým dětem dávat dobré dary, čím spíše váš Otec z nebe dá Ducha svatého těm, kdo ho prosí!" Tito dva jistě svého nebeského Otce usilovně prosili, nedostali sice štíra, dostali kulku do hlavy. Jestli dostali Ducha sv. nevíme, každopádně tento citát jako mnoho jiných neslibuje ochranu před fyzickým utrpením, ale především před duchovním. Bůh neochránil před fyzickým utrpením ani svého vlastního syna, Ježíše, proč by měl chránit nás – pouze adoptované děti? To je jeden z aspektů křesťanství, který špatně chápou i věřící, včetně svatopisců. Nevěřící jej nechápou vůbec.
G. W. Allport (1976, str. 53, viz http://diplomka.klimes.us) referuje o válečném veteránovi: „Když tento ležel v zemi nikoho a očekával útok, modlil se. Právě v tom okamžiku explodoval těsně vedle něj granát. Ztratil jednu ruku, byl znetvořený a slepý. V tomto momentě se z něho stal totální a militantní ateista.“ I ten zjevně očekával od svého nebeského Otce, ke kterému se utíkal, trochu jinou pomoc, než že mu „jen“ neodepře Ducha svatého.
Každý věřící se někdy v životě setká s tímto jevem a každý se proto musí vypořádat s faktem, že Bůh je hodně jiný, než co od něho očekává. I já sám jsem měl mnohokrát v životě pocit, že když prosím Boha o vodu, dostanu místo toho kvalitně legovanou klikovou hřídel. Ta není špatná, ale chtěl jsem vodu. Prostě náboženství negarantuje svým věřícím bezbolestný život, ale spíš život často náročnější, než mají nevěřící - například o pronásledování.
Bůh má svou vyhraněnou povahu a své libůstky
Bůh nejen že nemluví naším jazykem, ale navíc má i svou vyhraněnou povahu a své preference. Ano, můžeme protestovat, můžeme se vztekat, ale nakonec to stejně přijmeme. Jednou z těchto jeho libůstek, se kterou lidé nesouhlasí, je záliba v dodržování přírodních zákonů, které si sám stvořil. Opravdu nerad do nich uměle zasahuje. I to je oblast, kterou mu věřící vyčítají: „Děláš málo dechberoucích zázraků.“ Dnešní zázraky existují, ale jsou opravdu jen pro ty, kteří mají čisté srdce, a jsou ochotni je vidět. Těm, kteří je vidět nechtějí, se Hospodin opravdu nevnucuje. Důvod je prostý, stačí se kouknout, jaký debaklem skončily oslnivé zázraky Ježíšovy. Je to jako s televizí – napřed musíme mít zrak, pak se na ni můžeme koukat. Abychom viděli zázrak, musíme mít napřed duchovní zrak. „Blahoslavení čistého srdce, neboť oni Boha viděti budou.“
Ani nejlepší, ani nejhorší, ale stále je svět to nejlepší, co se z toho nic moc polotovaru dalo vytvořit
Ve středověku byly prý zavrženy dva bludy – optimismus, který tvrdil, že náš svět je nejlepší z možných, stejně jako pesimismus tvrdící, že náš svět je nejhorší z možných. Z toho vyplývá, že nás svět je takové průměrné cosi, co mohlo být jak horší, tak lepší. Já osobně se ale kloním k tomu, že Bůh v rámci své libůstky v přírodních zákonech tvoří to nejlepší, co jde. Jako stavebnice Lego má velice omezené možnosti (zejména pevnost v tahu je špatná), tak přesto se z Lega dají postavit stavby lepší i horší. Stavebnice Merkur je v tomto smyslu mnohem lepší základ – má velkou pevnost i v tahu. Tak i v rámci hodně limitovaných možností přírodních zákonů může Bůh tvořit svět horší nebo lepší. Já si myslím, že tvoří ten nejlepší svět, který je možný při zachování limitů přírodních zákonů.
Dobrá, ale proč tedy Druhá světová válka?
Vždy když uvažuji nad hrůzami Druhé sv. války, položím si otázku: „Čím skončila tato válka?“ Výbuchem prvních atomových bomb. Co by se stalo, kdyby podobná celosvětová válka začala jen o 20 let později? Už bychom tu nebyli, protože žádný státník by neuvěřil suchým blábolům teoretických fyziků, že nukleární válka znamená konec světa. Mám doma knihu z padesátých let, kde se ještě obhajuje, že nemoc z ozáření není nic tragického, že je to jen propaganda imperialistických štváčů.
Tímto pohledem mi Bůh říká: „Ano, měl jsem čtyři možnosti. Buď zrušit přírodní zákony, nebo provést lobotomii čtvrtině lidstva, nebo ukončit projekt lidstvo někdy okolo 1970 nukleární válkou, nebo dát lidem sežrat dvě šílené války těsně před objevem atomové pumy, aby lidi pochopili, že jsou si sami sobě nebezpeční. Vyhodnotil jsem vše a usoudil, že ty dvě války jsou v rámci možností tohoto světa to nejmenší zlo. Těm dvěma na obrázku se omlouvám za bolest, ale ani jeden už by tu stejně nebyli.“ Nevím, jak vás, ale mě osobně tato Boží odpověď uspokojuje. Sám netuším, jak by měl Bůh problém atomových bomb a související psychopatie politiků jinak řešit.
Významově stejnou odpověď dává i sv. Tomáš Akvinský:
Ježto tedy Bůh jest všeobecným opatřujícím celého jsoucna, k jeho prozřetelnosti patří, aby dopouštěl, že jsou některé nedostatky v některých zvláštních věcech, aby se nepřekáželo dokonalému dobru celého vesmíru. Kdyby se totiž zabránilo všem zlům; mnohá dobra by chyběla vesmíru: neboť by nebylo života lva, kdyby nebylo zabíjení živočichů; ani by nebylo trpělivosti mučedníků, kdyby nebylo pronásledování tyranů. Proto praví Augustin v Enchir.: "Všemohoucí Bůh by nikterak nenechával nějaké zlo ve svých dílech, kdyby nebyl tak všemohoucí a dobrý, že dobře učiní také ze zla." (I q. 22 a. 2 ad 2 http://summa.op.cz)
Palestinci by měli Hitlera svatořečit
Když je člověk v krizi má sklon tlačit na Boha, aby mu dal odpověď, která ale většinou nepřichází. Proto si věřící stěžují na Boha, že je mlčoch. Navíc si neuvědomují, že v krizi tlačí víc na svou fantazijní postavu Boha, na jeho obraz, který mají ve své mysli, než na reálného Boha, což samozřejmě také nefunguje. Ale Bůh odpovědi dává, většinou ale se značným odstupem – deset, padesát let. Když si dnes klademe otázku, proč zrovna Židé z DSV vyšli nejhůř. Správná odpověď zní: Nevíme. Pokud nám ale tato odpověď nestačí, tak se musíme podívat na následky.
Židé dnes žijí v Izraeli pod neustálou palbou Palestinců. Kdyby neměli osobní zkušenost s holokaustem a plynovými komorami, tak s eugenickými a rasistickými úvahami mezi válkami by tu už dávno žádní Palestinci nebyli. Kdo ví, co by zbylo z Arabů. Je dobré si připomenout, že při technologické převaze Izraele, tyto národy dnes žijí jen z milosti Židů. Takže Palestinci vděčí za svůj život opravdu Hitlerovi, protože ten Židům pravda hodně drsně připomněl, o čem je přikázání: „לֹא תִרְצָח“ [lo tircach] Nezabiješ, žádná eugenika.
Mezi válkami totiž vrcholilo utilitární uvažování o lidském životě a jeho zkvalitňováním šlechtěním, eugenikou. Protestantští Švédové, a nejen oni, prováděli sterilizaci nežádoucích žen jako na běžícím pásu. Tedy DSV mimo jiné zastavila i tyto velmi bezbožné úvahy o lidském životě tím, že ukázala na příkladu nacistické filozofie čisté rasy, k jakým koncům módní eugenika povede. V tomto smyslu Evropa v DSV dojela na přírodní zákon: „Čím kdo zachází, tím také schází. Chtěli jste šlechtění lidí, máte ho mít.“ (Mt 26, 52)
Hospodin neuvažuje jako skladatel, ale jako biolog
Když někdo píše symfonii, komponuje ji tak, aby konec byl oslnivý. I zde má Bůh jiný názor (Iz 55,6-9). On udržuje svět – svůj projekt – v chátrání až do úplného fiaska: „Neboť tehdy [na konci světa] nastane hrozné soužení, jaké nebylo od počátku světa až do nynějška a nikdy již nebude. A kdyby nebyly ty dny zkráceny, nebyl by spasen žádný člověk; ale kvůli vyvoleným budou ty dny zkráceny.“ Toto je jedna ze vzácných chvil, kdy Bůh slibuje, že aktivně zasáhne do přírodních zákonů a uměle ukrátí poslední dny. Dlouho jsem přemýšlel, jakou má logiku vybudovat něco a pak to přivést do úplného fiaska, až mi došlo, že to je stejná logika, kterou má Bůh s každým životem. Chrání život člověka až do přirozené smrti, chrání život manželství až do přirozeného konce, ergo podle stejné filosofie chrání život církve – těla Kristova – až do posledního dechu posledního věřícího. Jinými slovy je třeba počítat, že chvilek, jako jsou na horním obrázku, nebude v čase ubývat, ale naopak přibývat. Bůh totiž uvažuje jako biolog, ne jako skladatel. I to je jeho libůstka.
Kritika shora a zdola
Ptá se syn otce, co je to kritika zdola a kritika shora, že to prý má mít do referátu z občanské výchovy. Táta na to: "To je, synu, úplně jednoduché. Dej mi kýbl s vodou a stoupni si pod okno." Tak syn si stoupne pod okno a otec na něj ten kýbl vyleje a povídá: "Vidíš, synu, toto byla kritika shora. Nyní se převlékni a vezmi sobě též kýbl vody a stoupni si pod okno." Syn provede.
Otec pokračuje: "Tak a teď ten kýbl chrstni ty na mě." Syn provede. Voda statečně letí otcovi v ústrety, leč postupně ztrácí na energii kinetické. Ta se postupně přetransformuje v energii potenciální, aby se následně opět změnila energii kinetickou, se kterou ona životodárná tekutina v podobně mocného šplouchnutí zlije nebohého syna. Moudrý otec však nenechá syna na holičkách a poučí jej: "Vidíš, synu, a toto byla kritika zdola..."
Na tento normalizační vtip jsem si vždy vzpomněl, když jsem se jako prorok Jonáš vztekal nad tím, že Hospodin to dělá špatně. Vztekat se mohu, ale stejně nakonec ten, kdo bude zlitý, jsem já, páč já jsem ten dole, ne ten na nebesích, na která navíc ani nedošplouchnu.
Svoboda svědomí existuje, ale respektovat poznanou pravdu musí každý
Vzhledem k řečenému je jasné, že mnoho lidí řekne zcela na rovinu – než mít takového Boha, tak je snad lepší být ateistou. I těmto lidem dává Ježíš odpověď, a to v podobenství o hřivnách. Ten služebník, který rezignoval na rozmnožení hřivny stříbra, se takto hájí před pánem:
'Pane, poznal jsem tě, že jsi tvrdý člověk, sklízíš, kde jsi nesel, a sbíráš, kde jsi nerozsypal. [Jinými slovy mu říká, že je zloděj.] Bál jsem se, a proto jsem šel a ukryl tvou hřivnu v zemi. Hle, zde máš, co ti patří.' Jeho pán mu odpověděl: 'Služebníku špatný a líný, věděl jsi, že žnu, kde jsem nezasel, a sbírám, kde jsem nerozsypal. Měl jsi tedy dát mé peníze peněžníkům, abych přišel a to, co mi patří, si vybral s úrokem.'
Jinými slovy, pokud byl služebník přesvědčen, že je pán je gauner, měl se podle toho zařídit - „věděl jsi to“. Měl dát peníze jiným gaunerům (tzn. těm, kteří půjčují na zapovězený úrok; De 23, 20-21). To je i odpověď pro ty, kteří jsou přesvědčeni, že pokud Bůh vůbec existuje, tak je to pěkná svině. Pokud je to opravdu jejich přesvědčení a není to jen způsob, jak provokovat věřící, je jim tím samým podobenstvím řečeno: „Řiďte se tím, jak Boha nazíráte. Připravte se prostě na to, že budete skládat účty takové svini, jak si ho dnes představujete.“ To je i odpověď pro ty, kteří se mnou nesouhlasí, že Bůh tvoří ten nejlepší svět, který je možný při zachování limitů přírodních zákonů. I kdyby to nebyla pravda, stejně je úkolem každého organismu adaptovat se na prostředí, ve kterém žije.
Boží zákony je třeba respektovat v každém případě. Buď je respektujeme z lásky k němu, pak je to příjemnější. Pokud je respektujeme ze strachu z něho, z bázně Boží, tak je to méně příjemné, ale stále to funguje. Když ale zákony světa ignorujeme, pak je třeba se připravit na velmi bolestnou srážku s realitou, páč stále to nejsme my, kdo tady poroučí větru a dešti.