Biskupství plzeňské (diskusní příspěvek)
Nám. Republiky 35
301 00 Plzeň
diskuze@bip.cz

v Praze 2013-12-22

Vážený pane biskupe,

velmi se mi líbil Váš osobní list svým upřímným tázáním, proto ač nejsem z Vaší diecéze, dovolím si Vám předložit svou úvahu.

Na obecné rovině je odpověď na Vaše otázky známe - čeká nás cesta kříže či doporučení: "Svádí-li tě tvá ruka, utni ji." Je naší výhodou oproti nevěřícím, že jsme na tuto "kariéru" alespoň myšlenkově připraveni. Pokusím se rozpracovat víc do detailu, co to v praxi znamená v odpovědích na Vaše jednotlivé otázky:

1) "Nedaří se nám předávat víru mladším generacím..."

Mezi 15. a 30. rokem života je dnes období psychické neplodnosti. Lidé biologicky mohou mít děti, ale z nejrůznějších důvodů je nemají. Biologická dospělost ale má v tomto věku za následek nejsilnější zamilování, nejsilnější sexuální touhy. Je proto naprosto nereálné od těchto lidí plošně očekávat pohlavní zdrženlivost. I ti hodně nábožensky motivovaní, kterých je do 5 %, to vydrží zpravidla do 23 let, a pak je to zlomí. Nemůžeme hlásat morální maxima, které v praxi realizuje nanejvýš jedno až dvě procenta katolické populace, a neřešit problémy zbytku společnosti.

Bohužel střední trvanlivost nereprodukčních vztahů se společným bydlením (bydlení na hromádce bez dětí) jsou 4 roky, bez společného bydlení jsou to dokonce necelé dva roky, proto musíme tyto mladé páry odrazovat i od společné hypotéky, natož od církevního sňatku. Ten je též neochrání před rozpadem nereprodukčního vztahu. Díky těmto psychologickým a biologických zákonitostem projdou dnešní mladí do 30 let přibližně třemi velkými rozchody vztahů delších než rok.

Na tomto grafu vidíte Kaplan Meyerovy křivky přežití všech partnerských vztahů delších než rok dvou nejsilnějších známých kategorií - vztahů reprodukčních a se společným bydlením asi u 400 lidí. Osa x je trvání vztahu do rozchodu, osa y je podíl vztahů, které ještě existují. Šrafovaná oblast jsou tzv. přechozené vztahy. To jsou ty páry, které jsou spolu více než 4 roky (medián) a které, jak vidíme se, nakonec téměř všechny rozpadnou. Je jich škoda, protože tito lidé se k sobě zpravidla hodí (jinak by spolu tak dlouho nevydrželi) a takové zbytečné rozpady opravdu bývají masakrem na duši a poznamenávají mladé často na mnoho let.

Tyto křivky se používají na výzkum účinnosti léků na rakovinu. Čím je křivka pozvolnější, tím lépe. Tedy kdybychom měli uvažovat racionálně jako u rakoviny, tak bychom našim dětem řekli: "Pokud to jde, tak rodinu. Každé dítě prodlouží trvanlivost vztahu o 10 let (prokazatelně do počtu tří dětí). Když to opravdu z rozumných důvodů nejde, protože jste třeba na vysoké škole, ale přesto se máte rádi a nechcete, aby se váš vztah rozpadl, tak alespoň spolu bydlete na koleji. Po škole ale moc neodkládejte ani svatbu, ani pořízení rodiny. Každopádně počítejte s tím, že žijete v riskantním partnerském vztahu, který má poločas rozpadu 4 roky, tedy žádné definitivní rozhodnutí, žádné hypotéky, žádný církevní sňatek."

Je bohužel smutnou pravdou, že stárnoucí klérus a neflexibilně vykládané morální pravidla nejen vůbec nedokáží mladým s těmito problémy poradit, ale ještě jim zakazují přístup ke svátostem. Přesněji řečeno těm, co žijí ve věrných svazcích se svátosti odepírají, ti promiskuitní mohou chodit ke zpovědi i nadále. To je pravý opak toho, co říkají data a zdravý rozum. Prosím vzdělejte v těchto základních faktech alespoň ty kněze, které momentálně ještě máte.

Pro mě samotného bylo nemilým překvapením, že běžný katolík vnímá lehký hřích jako žádný hřích. To je ale otázka především pastorační, aby při kázání častěji zaznělo, že kouření je taky lehký hřích proti přikázání nezabiješ, ale přesto může způsobit smrtelnou rakovinu. Tedy že lehký hřích je jen eufemické označení hříchu, který může být i dost nebezpečný, ale přesto nebrání věřícímu i nadále přistupovat ke svátostem.

Považuji za úkol Vás biskupů, abyste nahlas řekli, že předmanželský sex ve dlouhodobých věrných vztazích (>6 měsíců) budete vzhledem k dobovému kontextu kompromisně posuzovat jako lehký hřích, tedy jako i možná nebezpečný hřích, který ale nebrání mladým v přístupu ke svátostem a v životu s církví, a to samozřejmě jen v těch případech, kdy tito lidé nemohou z rozumných důvodů jít cestou svátostného manželství, například vysokoškolští studenti, ti, kterým se ne jejich vinou rozpadlo svátostné manželství ap. Takový ústupek dělal Ježíš nejen s měchy, ale i tehdy, když jeho učednicí jednou v sobotu trhali klasy, mnuli z nich rukama zrní a jedli.

Každopádně tento výrok o lehkém hříchu vnímám jako pastorační a do značné míry i politický úkol Vás biskupů, který my laikové nemůžeme nahradit ani suplovat. Prostě ceny určuje hostinský, ne host. Pokud i nadále budete razit politiku, že generace od 15 do 30 je banda zatvrzelých těžkých hříšníků, která nemá v kostele, co pohledávat, jen proto, že žije v dlouhodobém věrném svazku s někým, koho milují, tak samozřejmě neexistuje síla, která by tyto lidi v 35 letech najednou přitáhla zpět do kostela. Když jim s partnerskými vztahy nedokážete pomoci do 35 let, jak mají očekávat, že jim dobře poradíte po 35?

Na okraj poznámku - podmínkou hříchu je svoboda jednání, proto se hovoří o vědomém a dobrovolném přestoupení. Ať je proto materie sexuálních hříchů jakákoli, je dnes velmi umenšena dobrovolnost jednání, neboť většina lidí dosvědčuje, že zachovat pohlavní čistotu až do svatby okolo 30 let za nadlidský výkon. Navíc opravdu nikdo - ani klérus, ani rodiče, ani psychologové - není schopen přesvědčit svědomí mladé generace o opaku: "Vy si vážně myslíte, že je masakr na duši (těžký hřích), když žiju ve vztahu s někým, s kým se léta věrně milujeme? Že spolu buď nemáme spát a rozestěhovat se, nebo se rozejít??? Vám snad, pane faráři/psychologu/rodiče, přeskočilo?!" A katolická církev letí do stoupy...

Uvědomuji si, že je to velký ústupek z tradičně vykládané morálky, ale přesto si myslím, že je třeba dát raději měkké, nové měchy, než přijít o víno, tzn. o prakticky celou mladou generaci, jak si konec konců sám stěžujete. Prostě církvi musí být líto těchto mladých lidí a musí toto tápající období do založení rodiny s nimi nějak překodrcat a spíš jim být morální a psychologickou oporou, než je vyhazovat ze zpovědnic a tím i z církve.

2) "Ovšem aktivních katolíků ubývá. Sledujeme, jak se zmenšují počty účastníků nedělních bohoslužeb."

Všimněte si, že kněží předávají duchovní vedení lidí nám psychologům, koučům, mediátorům, astrologům, kartářkám atp. Jednak nejsou kněží - když se sloučí deset farnosti do jedné, tak to problém duchovního vedení nijak neřeší. Kromě toho mě fascinuje, že vy musíte moralizováním a vyčítáním své ovečky nahánět ke zpovědím, tedy k tomu, za co mě - jen v jiném kabátě - mí klienti štědře platí. To samé se týká kázání čili přednášek. U běžných kázání lidé remcají po pěti minutách, u mě vydrží i dvě hodiny poslouchat. Proč?

Osobně mám pocit, že je to tím, že kněží se úzkostlivě a systematicky vyhybáte těm otázkám, které trápí skutečné lidi, a to jak při kázáních, tak při zpovědi. Při té se pečlivě vyhybají kněží čemukoli, co by mohlo zavánět psychoterapií, psychologickým poradenstvím. Nedoptávají se na důležité aspekty penitentova života, nesledují jeho vývojové úkoly v dané fázi života atd. Prostě nechají ho, ať si řekne, co chce, na to něco obecného konstatují, udělí rozhřešení a sbohem. Stejně systematicky se kněží vyhybají palčivým problémům dneška při kázání. Abychom nemluvili jen o sexu. Nevzpomínám si, že bych od revoluce slyšel jediné kázání, které by varovalo před šíleným zadlužováním obyčejných lidí. Neslyšel jsem, že by jakýkoli kněz řekl při nějakém vhodném podobenství doporučení, že lidi si mají rozpočítat peníze na den či týden, že mají mít na účtě rezervu svých tří měsíčních platů pro nenadálé události ap.

Pokud se takto systematicky a cíleně kněží vyhybají své pastýřské a poradenské funkci, nemohou čekat, že lidé k nim budou opakovaně chodit, a to jak ke zpovědi, tak na kázání. Ano, kněz není specialista na těžké psychické diagnosy, ale měl by bravurně zvládat běžné problémy většinové populace, tzn. například problematiku partnerských rozchodů, základů finančního poradenství ap. Fascinuje mě, že lidé raději jdou za samozvanou kartářkou, která jejich problémům nerozumí o nic víc, než jakákoli jiná žena z ulice, a nejdou za kněžími. Rozdíl není v kvalitě, ale v tom, že kartářka mluví s těmi lidmi o jejich problémech a snaží se na ně najít řešení, byť amatérsky a intuitivně. Kněží se problémům vyhybají, nechtějí o nich ani mluvit. Proč se pak divíte, že k nim lidé nechodí?

V jednom dotazníku (http://dotaznik.klimes.us/) jsem se zeptal respondentů, jak přínosné je pro ně průměrné kázání v ČR. Odpověď byla nejčastěji 25 % čili spíše ne. Ve stejném dotazníku jsem uvedl i tuto otázku:

Existují podmíněná morální doporučení, která respektují momentální slabost člověka. Například "jestliže nedokážete hned dnes přestat s nevěrou, tak alespoň do té doby používejte ochranu, abyste nenakazil svou ženu a sebe pohlavními chorobami, eventuálně nepřivedl na svět dítě, o které se pak nebude moci v budoucnu postarat." Jak myslíte, že je vhodné, aby kněz dával lidem taková podmíněná morální doporučení, která vycházejí z jejich aktuálních možností?

Byla to otázka, nad kterou lidé nejvíce přemýšleli, a jejich nejčastější odpovědí bylo Ano, a Spíše ano. Jenže vypáčit z kněží odpověď na tuto otázku je nadlidský výkon. Vy sice píšete, že hledáte lidi, kteří "jsou otevření pro hledání Boží pomoci v době krizí a nemocí" Uvědomte si, že ti tací lidé bezpochyby jsou, ale jste to Vy, kněží, kdo jim v době krizí stojí po boku? Osobně si myslím, že ne, a to proto, že sami nemáte jasno, co jim říci - ani soukromě, natož veřejně z kazatelny...

Ujasněte si doporučení ohledně sexu a vztahů

Vážně se zaobírám otázkou napsat nějakou příručku o sexuální výchově a partnerských vztazích. Jenže když coby katolický partnerský psycholog napíši něco, o čem si myslím, že to skutečně lidem pomáhá, tak narazím na stále platnou doktrinu, že francouzský polibek mezi snoubenci před svatbou je těžký hřích, měli by si dojít neprodleně ke zpovědi, jinak bude jejich svátost manželství neplatná. Takových absurdit jsou ale desítky.

Podobně šílený byl příběh jedné katoličky, která u mě byla nedávno na konzultaci. Ta žila 22 let v katolickém manželství s aktivním katolíkem, společně postavili dům, zplodili a vychovali spolu pět dětí. Pak muž odešel, našel si jinou aktivní katoličku a začal usilovat o zneplatnění prvního sňatku. Na to dva církevní soudy mé klientce neodvolatelně stvrdily, že celou dobu byla jen konkubína, že všechny její děti jsou nemanželští pancharti, že všechny její oběti pro rodinu a manželství, všechno přemáhání na oltář manželského slibu byla jen jedna velká šaškárna, kterou si mohla odpustit, protože stejně žila celou dobu ve smilstvu... Ano, soudy to řekly kulantně, ale klientka je opravdu katolička, ona ví, co to znamená.

Jak chcete, aby tato má klientka nedospěla k Vámi tak kritizovanému závěru: "Kristus ano, církev ne"? Není to pořád lepší, než kdyby si řekla: "Kristus ne a církev taky ne"? Takové případy taky jistě znáte. Jak máme my laici bojovat za církev a táhnout s Vámi, s klérem, za jeden provaz, když Vy, klérus, děláte z katolictví takový kocourkov?

Řekněte mi, co mám říci této klientce? Co chcete, aby rodiče říkali dětem, ať sami doma, nebo ve Vámi navrhovaných skupinkách? Vždyť přece upřímní rodiče si před dětmi ťukají na čelo, když toto hlásáte, a ti taktnější jen mlčí. Děti si pak samy udělají závěr, že náboženství je k ničemu. Co jiného mohou?

Já také nemohu, a pravda ani nechci před klientkou mlčet. I já jí a všem nepokrytě říkám, že Olomoucký církevní soud musel spadnout opravdu z velké výšky na hlavu, když je schopen prohlásit takové manželství jako nikdy neexistující. Což tito manželé neprošli každý rok obnovou manželského slibu? Kdyby to manželství náhodou nevzniklo při svatbě, tak de facto vzniklo během dalšího roku při první obnově, protože svátost manželství si udělují snoubenci sami sobě! To každý katolík ví, proč to neví církevní soud v Olomouci a pražský, který to stvrdil? Chce nám snad klérus říci, že obnovy manželství v kostele jsou jen blábol?!

Uvědomte si, že vy biskupové si musíte napřed udělat sami jasno, co chcete hlásat. Když Starém Zákoně Bůh svůj vyvolený národ drtil, tak Bible to interpretuje jako následek hříchů tohoto národa. Jestliže Bůh dnes provádí se svou církví genocidu (použít slovo decimovat by byl eufemismus), je to nasnadě to též považovat za následek hříchů této církve. Bůh musí mít na svou "svatou" církev římskou strašný vztek. Jinak by se toto nedělo.

3) Nedostatek kněží

Problém Vás biskupů je v tom, že i přes klesající počet věřících, musíte pokrýt duchovní správou stále stejné území. V prachatickém vikariátě, ze kterého pocházím, je toho času 40 farností a prý pouze čtyři aktivní kněží. Deset kostelů na faráře. Tam není čas ani na to odsloužit mše, o duchovním vedení ani nemluvě. Jak už jsem řekl výše, pokud nebudete pastýřsky a poradensky vést své věřící, přijdete o ně. Stále totiž platí Kristův příkaz: "Vy jim dejte najíst!"

Řešením by podle mě mělo být obnovení praxe rané církve: Vyhlídnete si jednoho dva pastoračně nejschopnější kněze. Vysvětíte je na pomocné biskupy. Jejich úkolem bude převzít farnost, kde je ještě relativně dost věřících a rok tam normálně působit jako obyčejní faráři. Za tu dobu se důkladně seznámí s místní komunitou a vyhlédnou si někoho z laiků, kdo by byl dobrý jako místní farář. S tím promluví a toho povolají k tomu, aby šel dělat kněze do této farnosti. Zdůrazňuji - ne jáhna, ale kněze. Tedy průběžně si bude doplňovat vzdělání a po roce jáhenství se může stát knězem. Proč to musí být kněz a nestačí jáhen? Aby mohl zpovídat, vést farnost nejen duchovně, ale i jako místní autorita, které se lidé tak jako tak svěřují.

Tací vhodní lidé však dnes mají většinou rodinu, práci a další úkoly. Proto je dobré, aby měli děti již odrostlé, tedy starší než 15 let, a není dobré, abyste na ně padla ekonomická, účetnická správa farnosti, včetně všech komplikací souvisejících s restitucemi. Prostě tyto lidi chcete na to, aby Vám duchovně vedli farnost sloužili mše, zpovídali, duchovně a poradensky vedli věřící - a ne dělali opraváře, údržbáře, účetního, správce chátrajícího majetku a neustále sepisovali a podepisovali lejstra pro restituce. Takto získané kněze ale nesmíte přetěžovat (a nejen je).

Samozřejmě nemine nás zdobrovolnění celibátu. I když, jak pozoruji kauzy různých celibátních selhání, tak v praxi dodržování celibátu vy biskupové nijak zvlášť nevyžadujete. Prostě buď jej kněz sám zvnitřní, a pokud ne, tak se hraje na pštrosy. Vy se ho zeptáte, on to popře, vy oficiálně prohlásíte, že stojíte za svým knězem, a jede se dál. Konec konců co jiného Vám s jedním farářem na deset farností zbývá? Tak je nasnadě otázka, když už jste stejně povinný celibát takto zrušili v praxi, tak proč to neříci oficiálně?

Pokračujme ale dále v našem doporučovaném postupu získávání nových kněží. Po té, co se pomocný biskup s farností důkladně seznámil a ustanovil tam někoho, kdo se ujmul kněžství, odjíždí na nový pobyt do nové farnosti, kde opět pobude rok dva a opět vybere někoho, kdo má v daném společenství být knězem. Za deset let máte pět nových kněží, pět obsazených farností.

Předpokládám, že i tento návrh je pro Vás stejně nepřijatelný, jako to, co jsem psal výše o předmanželském sexu mladé generace. Ale i zde nám Ježíš dává příklad ve svých podobenstvích: "Když hospodář vyšel kolem páté hodiny odpoledne, našel tam další, jak tam stojí, a řekl jim: 'Co tu stojíte celý den nečinně?' Odpovědí mu: 'Nikdo nás nenajal.' On jim řekne: 'Jděte i vy na mou vinici'."

Všimněte si, že hospodář nečeká, až se mu pracovníci ozvou, ale sám je aktivně vyhledává. Bez tohoto aktivního přístupu a kompromisu z povinného celibátu nikdy nebudete mít dost kněží, abyste pokryl celou svou diecézi.

4) Finance

Tato otázka mě trápí nejméně. Farnost si vždy svého faráře uživí. Náš Pán byl tesař, sv. Pavel stavěl stany a nikdy nebyl nikomu na obtíž. Faráři se buď uživí sami, nebo si je farnost zaplatí. Jde jen o to přesvědčit lidi, aby své peníze dali raději svému farářovi, a ne mně psychologovi či kartářkám. Kněží mohou dělat to, co psychologové, ale my psychologové nemůžeme dělat to, co vy kněží. Vy můžete sanovat manželství, ale já nemohu dát rozhřešení. Tedy sanujte manželství, stavějte stany a Bůh se o Vás postará jako o lilie či ptáky nebeské.

Samozřejmě asi zanikne většina kostelů, ale církev vždy lépe fungovala v katakombách a v garážích než v katedrálách. Opět nám to Ježíš důrazně připomíná: "Vidíte toto všechno? Amen, pravím vám, že tu nezůstane kámen na kameni, všecko bude rozmetáno." Ano, od mého narození směřuje vývoj katolické církve v ČR k tomuto konci zatím bez jakéhokoli zaváhání. Proč si děláte starosti o finance?

5) Nemlčet a jednat

Pane biskupe, Váš dopis se mi líbil proto, že snad poprvé v životě vidím u biskupa, že se ve svém dopise táže jinak než řečnicky a že hovoří i o svých pochybách. To je velké novum.

Jan Křtitel nikdy neudělal žádný zázrak, ale stačilo, že křičel: "Připravte cestu Pánu!" Kde je ale slyšet Váš hlas? Osobně si myslím, že obecně největším hříchem Vás biskupů je ono "a nečiním, co mám konat", omissio. Mlčíte, nekřičíte, nejednáte.

Především byste měli křičet do Říma, že takto je situace neudržitelná: Potřebujeme oficiálně zdobrovolnit celibát, nesmíme vyhánět ze zpovědnice ty, kteří věrně a dlouhodobě žijí s někým, koho milují. Je mi jasné, že je to především otázka Říma, ale vy biskupové však nesmíte mlčet jako pěna. Vaše řeč má být ano ano ne ne, byť by to mělo být stylem: "Na tuto věc se mi nedaří najít vlastní názor."

Vidím, že si uvědomujete, že buď začnete změny dělat sám, nebo se udělají samy. Ano, přesně tak to je. Klérus nechtěl dělat psychoterapii a vést lidi skrze jejich krize. Ochotně to za ně převzali psychologové, koučové, kartářky a astrologové. Nechcete řešit celibát. Vyřešilo se to samo, už není po kom ho žádat. Říkáte mladým, že se svými touhami do kostela nepatří, a hle oni odešli.

Stejně tak se bojím, že i mé doporučení, aby pomocný biskup objížděl farnosti a aktivně hledal nové adepty pro kněžství, začnete opatrně zkoušet, až když plzeňská diecéze bude jedna velká farnost, až když nebude co zkoušet... Pozor, i aktivních ženatých mužů valem ubývá. Má snad přijít čas, kdy chtě nechtě předáte kněžství ženám? Stejně jako jste pastoraci předali nám psychologům a rezignovali na řešení celibátních selhání?

Má-li nějaký král táhnout do boje, aby se střetl s jiným králem, což nezasedne nejprve k poradě, zda se může s deseti tisíci postavit tomu, kdo proti němu táhne s dvaceti tisíci? Nemůže-li, vyšle poselstvo, dokud je jeho protivník ještě daleko, a žádá o podmínky míru.

I vy žádejte o "podmínky míru", ať v kostelích udržíte alespoň mladou generaci, ať máte pokryté území kněžími. Když nemůžete rozmnožit hřivnu, tak alespoň úroky od lichvářů! Ano, víme všichni, že je to málo a že je to daleko od ideálu, ale Pán to po nás chce. Alespoň ty úroky...


Na závěr bych rád podotkl, že jsem Vám k dispozici alespoň k diskusi o vysvětlení třeba vývoje partnerských vztahů v čase, dynamiky rozchodů, problematiky střídavé výchovy ap. Stejně tak mohu ukázat Vám či Vašim lidem, jak pracuji s klienty, tedy promluvit si o tom, co by kněží také mohli či spíš měli umět.

Řekněme si to na rovinu - našemu Pánu bylo 33 let. To byl mladík. Nejen oproti Vám, ale i vůči mě. V jeho elánu a radikalismu i v jeho době neměl jen tak někdo sílu držet krok. Kdyby tu byl s námi, nepochybně by nás honil jako nadmutou kozu. Modleme se tedy za sebe navzájem, abychom nejen měli potřebnou moudrost, pokoru a lásku, ale i energii a odvahu být stejně radikální dnes, jako on byl tehdy. Konec konců řekl nám to on sám: "Když jsi byl mladší, sám ses přepásával a chodil jsi, kam jsi chtěl; ale až zestárneš, vztáhneš ruce a jiný tě přepáše a povede, kam nechceš." Inu, jak bylo řečeno na začátku - čeká nás cesta kříže...


s úctou a díky za hezký dopis


PhDr. Mgr. Jeroným Klimeš, Ph.D.

1. Odpověď 2013-12-30

Vážený pane doktore,

díky za Váš dopis, který jsem pozorně přečetl. Jedna věc mi tam chybí. O věrouce ani morálce nerozhodujeme my, ale Bůh. O desateru se nedá hlasovat, zda je správné, či nikoliv. My se jen musíme snažit poznat okolnosti, které mění závažnost skutku, jak o tom píšete. Problém ovšem je, že cesta, kterou připouštíte, je cesta bohatého světa Západní Evropy, kde víra už zmizela víc než u nás a rozklad pokračuje stále dál. Spíš vidím otevřenost, i mladých, u nás. Důležitá jsou společenství, ve kterých jsou schopni jít proti proudu. Není jich moc, ale fungují. I když věrní jsou malé stádo, je třeba je podporovat a ty ostatní neodmítat a nezatracovat, ale povzbuzovat na cestě vzhůru i s pochopením pro jejich nedostatek sil na této cestě. Bylo by to na dlouhou diskusi, ale to snad později. Váš příspěvek samozřejmě zařazuji mezi mnohé ostatní, které přišly. Přeji a vyprošuji Vám a Vaší rodině požehnaný rok 2014.

S úctou Radkovský.

Mons. František Radkovský

biskup plzeňský

2. odpověď 2013-12-31

Vážený pane biskupe,

děkuji za milou odpověď. Ale křivdíte mi, když mi podsouváte názor, že chci hlasovat o desateru a morálce. Já jen ukazuji na Ježíše, který zohledňoval dobové okolnosti - od klasů u pole, tak přes chleby a Davida, tak u podobenství s měchy. To není o debatě, co je správné, ale jak to udělat, abychom nalomenou třtinu nedolomili. Když Ježíš mohl exkulpovat své učedníky za to, že hřeší v sobotu, tak vy můžete zmírnit tvrdost Zákona v 21. století v bláznivé, blahobytné Evropě. Od toho máte klíče od nebeského království.

Píšete: "Spíš vidím otevřenost, i mladých, u nás. Důležitá jsou společenství, ve kterých jsou schopni jít proti proudu. Není jich moc, ale fungují. I když věrní jsou malé stádo, je třeba je podporovat a ty ostatní neodmítat a nezatracovat, ale povzbuzovat na cestě vzhůru i s pochopením pro jejich nedostatek sil na této cestě."

Jak to chcete jinak realizovat, že jim řeknete: "I když žijete na koleji se spolužákem, prosím stále choďte ke zpovědi a dalším svátostem. My chápeme nedostatek vašich sil, proto posuzujeme vaše provinění jako lehký hřích, abyste mohli zůstat ve společenství s církví. Ale buďte si vědomi toho, že my můžeme zmírnit jen tvrdost Zákona, ale následky nesprávného chování si ponesete sami. Pozor, pasivní kouření není dokonce žádným hříchem, ale přesto způsobuje smrtelnou rakovinu! Takže vaším úkolem je dát si pozor i na přechozené vztahy - ty mají poločas rozpadu 4 roky. Jakmile pominou důvody pro rozumné odkládání církevního sňatku, tedy ukončené vysokoškolské vzdělání, tak neodkládejte sňatek a založení rodiny. Pamatujte, že správná rodina má mít 3 až 4 děti..."

Možná jsem omezený, ale já neznám žádný jiný způsob, jak to realizovat, než tento postoj říci veřejně a nahlas. Tak by se shodovalo to, co se říká na kazatelně a to, co se říká ve zpovědnici. Ano, za prvé si musíte vyžádat svolení z Vatikánu, pak najít odvahu a vystoupit před Českou katolickou veřejnost a toto říci veřejně všem pastýřským listem a i osobně si to obhájit. Ale je to Váš úkol. Já to udělat nemohu. Já jen Vám v tomto připravuji cestu.

Dále píšete: "Důležitá jsou společenství, ve kterých jsou schopni jít proti proudu. Není jich moc, ale fungují." Pane biskupe, zastavte se a přečtěte si po sobě tu větu. Vždyť to není pravda. Právě proto jste přeci psal ten Váš dopis, který se mi líbil, že toto nefunguje. Prostě tato společenství budou vždycky, ale mají jednu vadu na kráse. Nejsou schopny ideologické reprodukce. Nejsou schopni do příští generace zachovat svůj počet lidi, předat víru alespoň stejnému počtu svých dětí. Prostě angažované aktivní katolické rodiny mají tři čtyři děti, z nichž v průměru je v následující generaci jedno dítě aktivním angažovaným katolíkem. Tenhle problém řešíme. Nemůžeme se prohlašovat za náboženství života a při tom valem vymírat.

s úctou

jk


Dodatek: OSOBNÍ LIST BISKUPA VŠEM VĚŘÍCÍM PLZEŇSKÉ DIECÉZE CREDIMUS CARITATI („Uvěřili jsme v lásku“ 1 Jan 4,16)

Milé sestry a milí bratři, drazí diecézané!

Rok před dovršením sedmdesáti pěti let svého života a to znamená i rok před okamžikem, kdy požádám Svatého otce o uvolnění z biskupského úřadu, jak to stanovuje kodex církevního práva – se rád vracím ke slovům svatého Jana, která jsem si zvolil za své biskupské heslo: „Uvěřili jsme v lásku". Ano, Bůh je Láska, On nejen, že nás obdaroval životem a tolika dary, ale neváhal poslat na svět svého Syna, který dal za nás svůj život, aby nám vrátil Život věčný. Ano, je dobře si neustále připomínat Boží laskavost, milosrdenství, skutečnost, že se Bůh o nás stará, vychází nám vstříc, obvazuje naše zranění a uzdravuje nás. I já se snažím každodenně děkovat za Boží štědrost, kterou vnímám tak silně během těch 20 let od založení naší diecéze. Tolik se toho událo, tolikrát jsme byli svědky zázraku, přes všechnu naši nedokonalost a slabost. Tolik se toho povedlo skrze Vás! Díky Vám všem milé sestry a milí bratři – naši farníci, díky vám řeholnice a řeholníci sloužící v naší diecézi, díky Vám bratři kněží – děkuji ze srdce každé a každému z Vás!

Občas slyšíme, že doba, ve které žijeme, je náročná a těžká. Často se setkáváme s trápením v osobním životě a zakoušíme různorodé problémy. Když se ale ohlížíme do minulosti, těžko bychom tam našli dobu, která byla bezstarostná. Naopak jsme vděčni, že nemusíme čelit válce, nebo návratu totalitního režimu. Každá doba přináší s sebou i výzvy. Ano i před námi, před církví v Čechách, před naší diecézí, jsou konkrétní výzvy, znamení doby, které nás nutí hledat řešení – a právě proto Vám píši. Nemohu se s každým z Vás osobně setkat, a proto využívám této formy. Prostřednictvím tohoto dopisu Vás chci seznámit s tím, co vnímám jako největší zadání do budoucna. Chci Vás poprosit o radu – jak se postavit čelem k těmto úkolům, a chci Vás požádat, abyste se zapojili do jejich řešení tak, jak umíte.

1. Hlásání radostné zvěsti

První problém, který chci nastínit, a který jistě sledujete i ve svých farnostech je fakt, že nám rok od roku ubývá praktikujících věřících. Nedaří se nám předávat víru mladším generacím, a to ani v našich rodinách. Mladých je na bohoslužbách stále méně a staří umírají. Přes všechny snahy a obětavost mnoha z vás je situace vyučování náboženství zoufalá. Uvědomuji si, že částečně je to výsledek nepříliš příznivého pohledu společnosti na církev, a že děti a mládež, kteří se hlásí k víře, jsou někdy ve svém prostředí považováni za exoty. Děkuji vám všem, katecheté a kněží, kteří se snažíte o vyučování náboženství ve svých farnostech a zvláště vám rodiče, kteří o vyučování náboženství vašich dětí stojíte. Na druhé straně mnozí rodiče na náboženskou výchovu svých dětí nedbají, i když to při jejich křtu slíbili. Stále ale máme v této oblasti co dělat, a možná je na čase, zvláště tam, kde je dětí málo, změnit systém a svěřit právě rodičům vyučování dětí v malých skupinách. Už se tak děje na mnoha místech ve světě a pozitivní zkušenosti jsou už i v naší diecézi. Určitě bychom se měli zamyslet i nad katechezí pro dospělé. Prosím Vás, abyste sdělili svůj názor, co dělat v této oblasti.

Když sledujeme výsledky sčítání, musíme konstatovat, že se k víře hlásí stále méně lidí. Ještě razantněji je to vidět na našich nedělních bohoslužbách. V roce 2001 se podle sčítání hlásilo ke katolické víře v naši diecézi cca 140 tisíc lidí na celkových 866 tisíc žijících na jejím území. Při minulém sčítání se jich sice k víře přihlásilo pouze 50 000, ale je třeba podotknout, že odpověď na otázku o vyznání byla dobrovolná a odpověděla na ni pouze čtvrtina dotázaných. Ovšem aktivních katolíků ubývá. Sledujeme, jak se zmenšují počty účastníků nedělních bohoslužeb. Před dvaceti lety, při vzniku naší diecéze, jich bylo cca 12 000, v roce 2004 10 600 a podle posledního oficiálního sčítání z roku 2009 jenom 9 196, tedy o čtvrtinu méně! Dá se říci, že každý měsíc ztrácíme kolem dvaceti věřících v naši diecézi. Je jasné, že pokud tento trend nezastavíme, tak za několik málo let u nás živá církev – to znamená věřící – nebude vůbec. Zda u nás církev bude, je jedna věc, ale já se Vás chci zeptat na jádro problému a na hledání jeho řešení. Jak je možné, že přestože máme v diecézi více kněží, věřících nám ubývá. Samozřejmě je to otázka především pro nás, bratry v kněžské službě a zejména pro mě, biskupa. Je na čase, abychom si ji se vší vážností položili a hledali odpověď a cestu do budoucna.

Je zcela jisté, že nestačí svátostná služba, na kterou jsme byli připravováni. Bohoslužby a svátosti, kterými sloužíme, nedokážou působit tak, aby udržely počet věřících, a přece jsme Kristem povoláni slovy: „Jděte do celého světa a hlásejte evangelium.“ Co můžeme udělat pro to, aby se o Kristu dozvědělo více lidí v našich farnostech? Jak udělat z našich far místa setkávání? Jak otevřít naše fary a kostely a vyjít naproti těm, kteří Lásku Boží nepoznali? Zvu Vás k přemyšleni, k diskuzi, ke hledání. Je to skutečně výzva, znamení doby, na které nikdo, kdo byl Bohem povolán ke kněžské službě, nemůže říci „mě to nezajímá“. Uvědomuji si, že ve společnosti je nemalá skupina těch, kteří jsou spokojeni sami se sebou a svým životem a náboženské věci jsou jim v podstatě lhostejné. Jak ale přivést k hlubšímu vztahu s Kristem ty, kteří se vnímají jako věřící, ale chodí na bohoslužby jen o větších svátcích, nebo kteří přijdou na Vánoce, případně na pouť či posvícení a maximálně snad ještě na Velikonoce?

Jak oslovit ty, kteří na bohoslužby nechodí, ale považují se za věřící? Kteří stojí o Boží požehnání a další náboženské projevy, ať už pro jejich osobu, rodinu a přátele anebo o žehnání veřejných zařízení a institucí? Jsou otevření pro hledání Boží pomoci v době krizí a nemocí? Co udělat pro skupinu těch, kteří pozitivně vnímají hodnotu křesťanského umění a kultury – usilují o opravy kostelů a kaplí, rádi přijdou na duchovní koncert a jiný kulturně-duchovní program do kostela či jinam? Mnozí z nich dnes se sympatiemi sledují slova a činy papeže Františka. Jak ukázat Boha těm, kteří říkají, že „něco nad námi musí být”? Vůči církvi a jejím institucím se obvykle nechovají nepřátelsky, pokud zrovna nejsou ovlivněni nenávistnou propagandou v souvislosti s restitucemi. A konečně, jak odbourat předsudky vůči církvi u těch, kteří říkají: „Kristus ano, církev ne.“? Již jsem se zmínil, že je to dotaz především na kněze. Ano, ale nejen na ně. Právě od Vás, laiků očekávám, že se aktivně zapojíte do hledání cesty. Nejenom tím, že poukážete na chyby, ale že nabídnete konkrétní a pozitivní řešení. Promlouval jsem ke kněžím proto, že oni mají hlásání evangelia „v popisu práce“, ale do určité míry to má v „popisu práce“ každý z Vás, kdo jste „uvěřili v lásku“, kdo jste přijali křest.

Každý věřící je v Božích očích Prorokem i Knězem, každý je povolán k tomu, aby se zapojil do evangelizace nejen modlitbou, ale i svědectvím svého života a hlásáním, pokud je to jen trochu možné. Očekávám od Vás podporu a pomoc. Počítám s tím, že o tom budete přemýšlet, diskutovat ve svých rodinách, společenstvích, farnostech, mluvit s kněžími, a že přijdete s nápady co dělat. Co udělat především pro to, aby naše srdce hořelo při setkání s Kristem tak, jako u těch mnoha postav z evangelia: Jako u Samařské ženy u studny, celníka Zachea nebo Marie Magdalény a Emauzských učedníků po Vzkříšení. Zvu Vás k modlitbě na tento úmysl a věřím, že Bůh nám skrze svého Ducha svatého cestu ukáže. Možná takovou, kterou nečekáme, a z které máme podvědomě strach. Ale nesmíme zapomenout na Ježíšova slova: „Já jsem s Vámi po všechny dny až do konce světa.“ Mt 28,20.

2. Finance Církve

Druhá výzva, a znamení doby, která je před námi, je otázka ekonomiky, životaschopnosti církve v době restitucí. Jistě jste mnoho slyšeli a četli v médiích jak bude církev bohatá. Jak to bude jinde nevím, ale chci informovat o tom, jak to bude v naší diecézi. V minulých letech nám stát dával peníze na platy zaměstnanců (kněží a laiků v pastoraci) a konkrétní částkou podporoval fungování biskupství. Tímto způsobem stát částečně vynahrazoval majetek, který byl církvi zabaven. Na jedné straně to bylo řešení, které nás zbavovalo mnoha problémů, např. starost věřících o finanční zajištění kněží ve farnostech, na druhé straně jsme byli na státu závislí a ohrožení, že podpora skončí. V minulosti se také stávalo, že během roku se pravidla měnila, a žili jsme v nejistotě ohledně budoucnosti. Proto bylo třeba problém narovnání církve řešit a docílit toho, abychom byli na státu nezávislí.

Zákon o narovnání majetku tak, jak byl schválen, stanoví, že po dobu sedmnácti let nám stát bude předávat částku na platy duchovních. Během prvních tří let to bude plná částka a následně se bude každoročně zmenšovat o 5%. Kromě toho obdržíme každoročně po dobu třiceti let finanční náhradu za nevydaný majetek ve výši 83 miliónů, upravovanou podle výše inflace. Tento obnos není možno spotřebovat, ale je ho třeba investovat. Tato finanční investice plus vrácený majetek (pole, lesy, budovy), by měly být v budoucnu zdrojem financí pro život naší diecéze. Musím ovšem podotknout, že tím, že je naše diecéze mladá (vznikla v roce 1993), nemá jako taková skoro žádný majetek. O návrat majetku budou žádat farnosti, ale bohužel, ani toho není moc. V každém případě tyto prostředky, byť dobře investované, nestačí na výdaje diecéze, ze kterých podstatnou část tvoří mzdy kněží i laiků. Pokud bychom chtěli udržet současný stav co do počtu kněží a laiků pracujících ve farnostech, šli bychom každoročně do mínusu, takže po třiceti letech by nám hrozil bankrot. Proto nestačí jen šetřit, ale je třeba hledat i další finanční zdroje. To je opravdu vážná otázka, jak dál. Řešení nejsou jednoduchá ani příjemná.

Pokud to bude tak, jak jsem psal, nebude možné udržet takový počet pracovních úvazků, jaký máme v současnosti. Bohužel se to v první řadě týká laiků, a v budoucnu i kněží. Možná budeme nuceni změnit systém odměňování. Například zaměstnanci, kněží a laici, by obdrželi nějakou částku, která by byla stejná pro všechny, a zbytek by byl formou osobní odměny podle výkonu. Jsem přesvědčen, že bude zapotřebí, aby se v budoucnu jednotlivé farnosti podílely na platu kněží a laiků, kteří u nich budou sloužit. Příkladem může být systém zavedený v Ostravsko-opavské diecézi, kde pokud je jeden laik zaměstnán jako pastorační asistent ve farnosti, na jeho platu se podílí farnost 20 procenty. Pokud farnost zaměstnává druhého laika, podílí se na platu 40 procenty, pokud třetího, tak 80 procenty.

Samozřejmě, kromě toho, co máme dostat od státu, počítáme i se sbírkou – tzn. s dary Vás, věřících. Pokud se jedná o sbírku – průměrná částka, kterou přispívá věřící v naší diecézi při nedělní bohoslužbě, je cca 25 Kč. Na jedné straně se zdá, že to není mnoho. Na druhé straně je třeba upozornit, že z těch 10 600 věřících na bohoslužbách v roce 2004 bylo pouze 3 400 osob výdělečně činných – to je jen 32 %. Otázka zní - co udělat? Jestli jít cestou biblického desátku (viz Mal 3, 10), která se osvědčila v jiných církvích, případně částky menší, ale odevzdávané pravidelně a vybízet k tomu i naše věřící? Nevím, zda by to bylo možné v našich podmínkách a chci se zeptat na Váš názor, jak bychom měli pokračovat. Problém je, že je nás aktivních věřících málo, a rozloha diecéze veliká. Zde se nám spojuje téma z první části dopisu s ekonomickou situací. Toto je nástin ekonomické situace v naší diecézi po restitucích, a to jsem zatím mluvil jen o lidech, kterým je třeba dát pravidelnou mzdu. V diecézi ale máme ještě 480 kostelů a k tomu i fary, o které je potřeba se starat. Za obojí neseme finanční odpovědnost. Nepíši to proto, abych si stěžoval, ale abych Vám nastínil, jak se věci doopravdy mají a stojím o Vaši pomoc při hledání řešení. Prosím Vás, abyste přemýšleli o tom, co jsem napsal, a přišli s konkrétními nápady.

3. Pozvání k dialogu.

Pojednával jsem v tomto dopise o dvou věcech: jak hlásat evangelium v konkrétních podmínkách naší diecéze a jak řešit naší ekonomickou situaci. Cílem toho mého dopisu je nejenom popsat situaci, ale hlavně s důvěrou v Boží pomoc a světlo Ducha svatého hledat odpovědi na položené dotazy. Proto Vás konkrétně prosím, abyste psali, co si o tom myslíte. Na Vaše písemné reakce čekám do konce letošního roku.

Dopisy poštou adresujte, prosím, na: Biskupství plzeňské (diskusní příspěvek) Nám. Republiky 35 301 00 Plzeň nebo na emailovou adresu: diskuze@bip.cz

Určuji, aby správci farností a představení komunit zasvěceného života uspořádali ve farnostech a komunitách shromáždění všech, které tato otázka zajímá, a vypracovali společnou reakci a návrhy. Písemné vyjádření zašlou duchovní správci na biskupství do 30. ledna 2014. Pověřuji vikáře jednotlivých vikariátů, aby v další etapě, a to v době od začátku února do poloviny března uspořádali vikariátní besedy s účastí všech kněží a zaměstnanců z řad laiků ve vikariátu, na které by byli pozváni věřící, kteří mají zájem se do diskuze zapojit. Závěry z těchto jednání ať pošlou vikáři na biskupství do 30. března 2014. Na základě vašich dopisů a závěrů z jednání ve farnostech a vikariátech, se po Velikonocích, dne 17. května, uskuteční diecézní setkání (Fórum) kněží a laiků, kde bychom se společně zamysleli jak dál.

Na závěr Vás chci ujistit, že vše co jsem psal, mi nebrání říci, že jsem Bohu vděčný, nejen za dar života, kněžství a toho, že mě povolal k biskupské službě v plzeňské diecézi, ale že jsem doopravdy vděčný za každého z Vás – mám Vás opravdu, a každého osobně moc rád! Pokud Vám tento dopis vyzněl příliš náročně, věřte, že je to jen proto, abych ve Vás probudil výzvu k osobnímu zapojení. Neboť každý je Bohem obdarován, a má co nabídnout druhým a skrze každého z Vás Duch svatý působí. Panna Maria, kterou uctíváme na tolika místech naší diecéze, ať nás k tomu vede a posiluje svou přímluvnou modlitbou.

Váš biskup František