Sen o ztraceném mládí

FRANTIŠEK ŠULC

21. července 2007, Lidové noviny

Rozvodovost párů ve věku okolo padesáti let v Česku každý rok stoupá. Většinou vinou mužů, kteří bilancují a hledají změnu

Nedělat vůbec nic, či alespoň nic, co by zhoršovalo situaci. Tak zní rada odborníka ženám, na jejichž muže přišla “druhá míza”. Není snadné tuto radu následovat, ale faktem je, že žena může mužovo chování ovlivňovat jenom málo. Těch posledních pět let manželství jsem si připadal, že už tam vůbec nejsem potřeba. Tak popisuje sedmačtyřicetiletý Martin Zvoníček (jeho jméno redakce změnila) poslední roky svého manželského vztahu. Martin odešel od rodiny před více než třemi roky k jednadvacetileté dívce, se kterou žil rok a půl. A dnes, když na to vzpomíná, lituje.

“Mezi náma byl víc než dvacet let rozdíl a to bylo pro mě strašně vyčerpávající, protože jsem pořád řešil její problémy,” vzpomíná Martin. “Já se mezi mladými pohybuji, oni kategoricky jinak pracují se svobodou... Chtějí mít všechno a já jim to přeju, ale musejí za to něco platit. Mnohokrát jsem tenkrát litoval, že jsem odešel, a rozhodoval se, že se vrátím, což jsem taky udělal, když jsme se s tou holkou rozešli.” Martin se skutečně pokusil vrátit k manželce a dětem, ale už to nešlo. Pak si našel novou partnerku, které bylo tehdy 35 let a s níž má nyní malé dítě.

Je zajímavé poslouchat, jak líčí peripetie, které mu obrátily život vzhůru nohama. Vyčnívají věty typu: “V podstatě jsem měl hrozně spokojené manželství a bezvadnou manželku, která byla ve všem tolerantní a nikdy po mně nic nechtěla. Děti jsou skvělé a bylo to v podstatě bez problému.” Či o proměnách citového vztahu: “Není tam pouto majetku, není tam pouto fyzické přitažlivosti a lásky. Já si jí vážím, mám ji rád, ale nemiluju ji. Tím pádem s ní můžu být a můžu s ní žít, ale nemusím být její milenec. Kdybych byl ten pohodlnej chlap, co přijde z práce a vezme si noviny nebo kouká na televizi, chlapík, co chce mít klid, tak je moje manželka ideální. Ona nic nechce, nic nepožaduje. Ten rozchod byla vlastně největší odchylka od mých morálních zásad, ale vím, že by to bylo nefunkční.”

Martin na jednu stranu svou ženu chválí, na stranu druhou vyjmenovává mnoho věcí, které mu vadily. Jeho manželka byla bezvadná, “žila” jeho prací, ale na druhou stranu už ho nedokázala ničím překvapit -a to ani v sexu. Byla také trochu takový “chlapík”. Uměla se chovat nežensky, takže mu na ní chyběla ženská jemnost. Když ale praskla žárovka, mohla být prasklá třeba rok a žena ji nevyměnila. S partnerkou je to jiné: “Koupí tu správnou a je tam druhý den našroubovaná. Má úplně jinej přístup, to jsou lidi, který jsou aktivní. A ta aktivita je samozřejmě v posteli, v kuchyni, ve vnímání času a třeba na dovolený...” Ovšem také tvrdí: “Vlastně když s tou ženou nemusíš bojovat a ona tě k ničemu nehoní, tak je to strašně pohodlný, ale je to nudný.”

Na tom, co Martin udělal, a na tom, co říká, není nic výjimečného. Čechům patří přední místa v rozvodovosti v Evropě -i ve věkových kategoriích od 45 let výše (zde navíc počet rozvodů každoročně roste). Rozpady manželství, která se mohla po desítky let jevit jako naprosto stabilní, mají řadu příčin. Proměna společnosti, adorace mládí, krásy a schopností v jakémkoli věku patří mezi ty nejvýraznější. A byť je na vině nakonec většinou muž, nelze vinit pouze jeho. Rozdíly mezi partnery léty narůstají, ale většinou jsou obrušované přítomností dětí. Když potomci odejdou z domu, může se objevit “syndrom prázdného hnízda”. Žena se pak proměňuje v klimakteriu a na muže přichází bilancování spolu se “syndromem zavírajících se dveří”. Nakonec se člověk diví, že vůbec nějaká manželství lidí po padesátce ještě existují.

Druhá míza

“V České republice se rozvádí zhruba 62 procent manželství. Souvisí to s relativně vysokou sňatečností, která je neobvyklá -lidé uzavírají sňatky podruhé i potřetí. Ve vyšších věkových skupinách to podle mého názoru vzniká proto, že to se rozvádí především skupina mužů, kteří udělali kariéru, měli úspěch po roce 1989,” říká socioložka Jiřina Šiklová. “Znamená to, že lidé, kteří se po převratu dokázali ekonomicky osamostatnit, expandovat a dosáhnout úspěchu, teď vlastně realizují tuto možnost - a pochopitelně si vybírají jiné partnerky, než byly ty, s nimiž žili za úplně jiných podmínek.”

Podle údajů Českého statistického úřadu klesá procento rozvedených mužů do věku 35 let, ale “značně se zvýšil podíl rozvedených mužů i žen ve vyšším věku, ve věkové skupině 45-49 z 8,7 % v roce 1989 na 12,7% v roce 2001 a ve věkové skupině padesátiletých a starších z 8,4 % na 13,6 % z celkového počtu rozvedených mužů v daném roce,” praví se v analýze ČSÚ.

Těžko předpovědět, jak bude vypadat další vývoj, nicméně experti se přiklánějí k názoru, že se čísla už příliš zvyšovat nebudou. “Domnívám se, že ta křivka bude mít sestupnou tendenci, protože už to budou přirozené rozvody a nebude to takto generačně omezené,” říká Šiklová a odkazuje na západní Evropu. Tam dochází k rozvodům úspěšných mužů kontinuálně, zatímco u nás je to v tuto chvíli záležitost jedné generace poznamenané minulostí. Psycholog Jeroným Klimeš souhlasí s tím, že nastane pokles, ale především proto, že se začne zpřísňovat morálka, která se v posledních dekádách uvolňovala.

“Základní rozdíl je v tom, že dnes neexistuje nějaká kolektivně respektovaná morálka, která dřív vytvářela pro lidi nějaké bariéry, které jim byly navíc vštěpovány od dětství. Také neexistuje to, co bylo pro předmoderní společnost významné - sociální dohled, většinou sousedský,” říká historik Martin Nodl. “V předmoderní době existovala sice možnost najít si jiného partnera, ale jak v katolickém, tak v protestantském prostředí existoval dohled uzavřených komunit, které se snažily lidi tlačit k tomu, aby zůstávali v jednom svazku... A v neposlední řadě hraje roli i to, že tehdejší společnosti byly prakticky nemobilní.” Je nutné si také uvědomit, že manželství trvala kratší dobu, protože lidé se nedožívali tak vysokého věku jako dnes.

Rozvod navíc nebyl v předmoderní době prakticky možný, i když k němu občas ve všech sociálních vrstvách docházelo. Důvody však musely být pádné a od 13. století byl zapotřebí papežský dispens. “Reformované církve se staví k rozvodům velmi liberálně s tím, že zohledňují i psychosociální podmínky. Například když si ti dva nerozumějí, je možné jejich manželství rozvést, ale mají být poučeni o tom, že to není ta správná cesta,” tvrdí Nodl. To však neznamená, že v minulosti muže nepostihovala “druhá míza”. Neprojevovala se však rozvody, ale nevěrami, o kterých ženy mlčely. Už třeba jenom proto, že většina dřívějších manželství byla chápana jako ekonomické zajištění ženy.

Sen o ztraceném mládí

“Vždy byl rozdělován život manželský a život sexuální. Manželství bylo ekonomickým svazkem za účelem zajištění rodiny, majetku,” říká Jiřina Šiklová. “Sex byl chápán jako něco negativního, dokonce zakazovaného. Romantická láska byla spíše v poezii a písních, ale ne ve skutečnosti. Život i manželství bylo chápáno spíše jako úděl.”

Oproti minulosti existuje ještě jeden velký rozdíl - singles. Ty například sociolog Marcel Tomášek definuje jako ekonomicky nezávislé, nesezdané a nekohabitující jedince. V textu Singles, který vyšel v časopise Listy v roce 2005, o českých “osamělých” napsal: “...život bez dlouhodobého vztahu s vyhlídkou na rodinu není a priori sledovanou strategií, ale spíše následkem komplexních změn mentality a modelů převládajících v 90. letech.”

“Narůstá nám generace singlů - a nikoli singlů dobrovolných, ale z dopuštění osudu. Začínají kariéru, chtěli by partnerský vztah, ale z nějakého důvodu se bojí trvalých vztahů, takže navazují poloviční vztahy. A najednou zjistí, že jim je 45 a chtěli by být mladí, ale už nejsou. Strach ze stáří je důsledkem nezpracovaného života,” tvrdí psycholog Jeroným Klimeš.

Z toho vyplývá zejména pro muže nad 45 let, kteří opouštějí své manželky, jedna důležitá věc - na trhu je dost příležitostí k nalezení mladší partnerky, která navíc není osamocená kvůli tomu, že by chtěla, ale proto, že si prodlužovala mládí tak dlouho, až si nebyla schopná nalézt vhodného partnera přiměřeného věku, protože všichni byli zadaní. To je ostatně i případ medializovaných rozchodů z posledního více než půl roku - premiéra Mirka Topolánka a expremiéra Jiřího Paroubka.

“Příčina nárůstu rozvodů se dá vyjádřit jednou větou: vytratil se smysl pro slušnost, pro povinnost, pro čest,” říká advokátka Zuzana Nussbergerová, která byla do roku 1991 soudkyní Městského soudu v Praze. “Manželství je závazek, který na sebe beru. A to je morální stránka věci. A kdybych chtěla nevím co, tak řeknu: stop, tady máš povinnost, kterou musíš plnit, ať se ti to líbí, nebo nelíbí... No, já už jsem stará, my jsme byli vychovaní zcela jinak.”

Zmražená generace

“Já jsem nikdy nehledal sekundární vztah, ale po čtyřicítce jsem začal být atakovaný dvacetiletýma ženama. Čtyřicetiletý chlap, který má ještě postavu a je nějak zajímavý, tak na to aby byl zbrojní pas... Člověk má najednou spoustu nabídek a druhá věc je, že se mi ty holky začaly znovu líbit,” tvrdí Martin Zvoníček.

Změny, které se odehrávají v muži po 45. roce, nemají pravděpodobně biologickou příčinu. Označují se jako “krize identity”, “syndrom zavírajících se dveří”, “druhá míza” či také “mužské klimakterium”. Obvyklý projev je, jak říká Klimeš, že muž “neví, co se sebou”. Tento stav může být vyvolán například klimakteriem u ženy a změnou jejího chování, odrůstáním dětí, pocitem, že ještě je brzo na to být starý a věnovat se pouze rodině, zejména vnučkám a vnukům. Každý však na ně reaguje jinak. U někoho může problémy způsobovat to, že jsou potomci na cestě, a u někoho jiného naopak zase to, že na ně čeká už příliš dlouho.

“Mluví se o nerealizovaných možnostech, člověk si uvědomuje, že měl i jiné příležitosti a mohl mít úspěch i v jiné oblasti, ale neudělal to. Teď ve středním věku již ví, že něco zmeškal, a chce to znovu zkusit,” říká Jiřina Šiklová.

Důležitou roli samozřejmě hraje společnost, respektive obrazy, které nabízejí reklamy či filmy - adorace mládí a krásy s důrazem na to, že na tyto atributy má právo každý a v jakémkoli věku a že jsou poměrně snadno dosažitelné prostřednictvím různých přípravků. U nás je ještě situace specifická v tom, že tu byla, slovy Jiřiny Šiklové, “zmražená generace”, která se nemohla realizovat.

“Za socialismu na tom byli chlapi mnohem hůř, protože ženám kolektivní fotr stát spíš dával. Kdežto chlapům byl jejich status jediného živitele, úspěšného muže znárodněním jejich majetku de facto odebrán. Ženám jejich status odebrán nebyl, alespoň ne tak výrazně jako mužům. Naopak, získaly zaměstnání, vzdělání...,” vyjmenovává Šiklová.

Muž ve věku od 45 let začne tedy bilancovat. “Vidí to životní decrescendo - teď jsem na vrcholu sil a bude to jenom horší - už nestíhá držet krok s mladými, žije z minulosti,” říká Klimeš. “Klade si řadu otázek: Mám ještě šanci? Co můžu ještě stihnout? A do tohoto zjitřeného stavu čas od času spadá změna zaměstnání, změna životních zvyklostí, pokus začít znova a nezpackat to jako v první fázi... Objevuje se i myšlenka změnit partnerku.”

Dalším momentem v partnerském vztahu je odchod dětí z rodiny. Potomci totiž slouží jako hromosvod. “Děti mají polarizující vliv. V 80 procentech partnery sbližují, v asi 10 oddalují a v 10 nemají žádný vliv. Hrají důležitou roli i v tom, že odvádějí pozornost rodičů od sebe navzájem,” vysvětluje Klimeš. “Když děti odcházejí, je to změna systému, manželé mají mnohem více času, musejí spolu více komunikovat a naopak, aktivity se rozcházejí a musejí k sobě znovu nalézt cestu.”

Typické pro tuto situaci je vyzdvihování rozdílů na úkor společných zájmů. Z tohoto hlediska je zajímavé pročítat rozhovory aktérů sledovaných rozluk u Topolánků a Paroubků. Pavla Topolánková před volbami i po nich v roce 2006 hovořila v LN o “pracovním tandemu s manželem” a o tom, jak je pro ně pro oba klíčová rodina. O pár měsíců později už hovořila mnohem opatrněji a spíše o rozdílech. Podobně Zuzana Paroubková odpověděla 3. července 2007 v MF Dnes na otázku, zda není v rozchodu s mužem ještě něco jiného než nová partnerka: “Jsou to odlišné zájmy a názory. Třeba i v politických věcech.” O den později ve stejném deníku popsal toto manželství Jiří Paroubek: “Myslím, že se jedná o uzavření určité etapy v našem vztahu... V poslední době však tento vztah stagnoval, nerozvíjel se.”

Je to krásná ukázka popisu vyhoření vztahu a zároveň zdůrazňování rozdílů. To je patrné zvláště ve slovech Zuzany Paroubkové o rozdílných názorech i v “politických věcech”. Politika by měla být pro vztah záležitost naprosto marginální, takže Paroubková jako by říkala: Už se neshodneme vůbec na ničem. Zajímavé je i to, že vztahy obou politiků se pravděpodobně staly obětí jedněch voleb, i když u každého z jiného důvodu. Šlo o stresový faktor, který v širší míře může mít na manželství katastrofální dopad.

Nejsmutnější oběti

Robert Ruark popisuje v knize Medojedky trable úspěšného spisovatele Aleca Barra, který se v pokročilém věku rozvedl a vzal si mladou dívku. V jedné pasáži si na nové manželství stěžuje své téměř stejně staré přítelkyni a bývalé milence.

“Šel sis koupit ženu a přinesl sis místo toho domů dceru,” řekla Barbara. “To je důsledek amerického systému samoobsluh. Něco by se s tím mělo udělat. Potřebuješ se za prvé někomu vyzpovídat, za druhé bys byl rád, kdyby ti někdo poradil, co máš dělat, a pak se necháš najmout jako vedoucí dívčího letního tábora. Mám pravdu?” “V podstatě ano,” souhlasil Alec zasmušile. “S tebou o tom můžu mluvit. S kým jiným?” “My dva jsme se kdysi moc hádali. Asi proto, že jsem tě měla zoufale ráda - a myslím si, že i tys mě měl moc rád - a žádný z nás to tehdy nedokázal zvládnout.”

“Taky jsme měli moc práce, miláčku,” říkal Alec. “Ale i když jsme se hádali, věděli jsme aspoň, jaký je rozdíl mezi Paulem Robesonem a Jackie Robinsonem. Největší problém mého rodinného hnízdečka je v tom, že se nemáme oč hádat, snad s výjimkou Elvise Presleyho.”

Tímto rozčarováním ze vztahu s mnohem mladší partnerkou prochází mnoho starších mužů a totéž platí o jejich mladších partnerkách. “Tyto případy jsem zažívala na gerontologii v Thomayerově nemocnici. Z pokojů, kde leželi nemohoucí muži, často vycházely jejich zoufalé partnerky a všechny mi říkaly: Paní doktorko, víte co to je mít o pětadvacet let staršího manžela? Furt se bavíme o zvětšené prostatě. To je hrozný, to se nedá vydržet. A já jim říkala: To jste nevěděla, když jste se brali?” podotýká s úsměvem Šiklová a dodává, že muži by si měli uvědomit, že biologicky stárnou rychleji než ženy, což se zakrátko projeví. Ale nejsmutnější obětí je žena okolo padesátky, kterou její muž opustí. Může udělat velice málo pro to, aby manželství udržela pohromadě. “Jeden partner začíná řešit problém, se kterým mu ten druhý partner nemůže být prakticky nápomocný. Může to akorát zhoršit... On blbne, chce si ještě užít a ta žena, i kdyby byla naprosto ze zlata, je bezmocná,” říká psycholog Klimeš. “Mám pro ně jediný doporučení -když to dopadne dobře, tak s vámi zůstane, když to dopadne špatně, tak odejde, ale váš úkol je nedělat nic, tedy hlavně nic, co by situaci ještě zhoršovalo... To je šílené doporučení, protože to pro tu ženu znamená strašnou zátěž v době, kdy má už tak dost starostí.”

Opuštěná žena si už většinou partnera nenajde a se situací se vyrovnává velice těžce. “Poradila bych jim za prvé trpělivost a za druhé, aby počítaly s tím, že manželství dnes není na věčné časy, že by se měly zajistit po ekonomické stránce různými smlouvami,” dodává socioložka Šiklová. “A jinak, po stránce společenské, radila bych ženám neusnadňovat to partnerům tím, že se naštvou a samy podají žádost o rozvod. Lépe nechat to na něm a využít možnosti nárokovat si různé věci.”

Advokátka Nussbergerová pochybuje, že by se uzavírání smluv mezi manželi stalo v blízké době převládajícím trendem, tedy “pokud se neberou majetky”. Podle ní by si měly ženy dávat pozor na jinou věc: “Nejhorší, s čím jsem se setkala, je situace, kdy manželky vůbec nebyly informované o tom, co je za majetek.”

Řada partnerských konfliktů se nedá vyřešit jinak než rozchodem. To však nemůže sloužit jako omluva. “Jako důvod rozvratu je obvykle uváděno, že si manžel našel jinou, čemuž se často brání. Ale to není příčina rozvratu jejich vztahů, ty byly rozvráceny dávno předtím a tohle je jenom důsledek. To poslouchám už čtyřicet let. Jakýpak vyhoření svazku? To je hloupost,” dodává Zuzana Nussbergerová. “V zákoně o rodině z roku 1963 bylo napsáno, že soud manželství rozvede, pokud jsou vztahy mezi manželi, nikoli tedy to manželství... rozvráceny tak vážně, že manželství nemůže plnit svůj společenský účel. To slovo vážně znamenalo, že se posuzovala hloubka a trvalost rozvratu. A pochopitelně to tam teďka není. Je to tam formulované jinak.”

***

Rozpady manželství, která se mohla jevit jako naprosto stabilní, mají řadu příčin. Proměna společnosti, adorace mládí, krásy a schopností v jakémkoli věku patří mezi ty nejvýraznější. A byť je na vině nakonec většinou muž, nelze vinit pouze jeho. Nikdy jsem nehledal sekundární vztah, ale po čtyřicítce jsem začal být atakovaný dvacetiletýma ženama. Čtyřicetiletý chlap, který má ještě postavu a je nějak zajímavý, tak na to aby byl zbrojní pas... Martin Zvoníček

Jeden partner začíná řešit problém, se kterým mu ten druhý partner nemůže být prakticky nápomocný. Může to akorát zhoršit. On blbne, chce si ještě užít a ta žena, i kdyby byla naprosto ze zlata, je bezmocná. Jeroným Klimeš psycholog Za socialismu na tom byli chlapi mnohem hůř, protože ženám kolektivní fotr stát spíš dával. Kdežto chlapům byl jejich status jediného živitele znárodněním jejich majetku de facto odebrán. Ženám jejich status odebrán nebyl. Jiřina Šiklová socioložka