anketa k článku Pavly Koucké: Jsme zralí na dítě?
Někdy okolo třicátého roku jsem s překvapením zjistil, že se na ulici dívám víc na malé děti, než na jejich maminky. Tehdy jsem si řekl: "Tak to je s tebou, Jerome, amen..." Ale nebylo to tak žhavé. Problém byl ve dvou věcech. V přílišné odpovědnosti až strachu z rodičovství a dále v mé partnerské volbě. Měl jsem sklon si vybírat partnerky, které byly podobné mému otci, tj. velké osobnosti, inteligentní a s rozhledem, ale zároveň též vyčítavé a autoritativní. Ani jeden vztah tohoto typu nedopadl dobře.
Přílišnou odpovědnost vůči otcovství a strach ze selhání jsem vyřešil dvoustupňově. Před lety jsem žil s matkou dvou školaček a tehdy jsem zjistil, že s náhradním otcovstvím nemám na rozdíl od partnerství žádné problémy. Po té, co se mnou jejich matka rozešla a vrátila se ke svému předchozímu partnerovi, našel jsem si svou stávající ženu. Naštěstí ne podle rodičovského duplikačního teorému, ale podle sourozeneckého. Má nynější žena se ze všeho nejvíc podobá mé mladší sestře a já jejímu nejstaršímu bratrovi. V té době již nic nebránilo mému biologickému otcovství i bezkonfliktnímu partnerství:
Jerom, dveře, Erlan, Míša, Judita