Je rozšířeným omylem, že nelépe si popovídáme, když jsme s druhým v klidu, třeba v kavárně. Klid je bezesporu dobrý, ale většina lidí se ještě více rozpovídá, když dělají nějakou drobnou manuální práci, například když loupají ořechy, skládají obálky ap. Důvod je prostý. Hlavním cílem této práce jsou ony oloupané ořechy, povídání se jeví být pouze vedlejším produktem. Tedy nikomu nevadí, když se chvíli mlčí. Ale mlčení spouští denní snění - myšlenky se zatoulají a najednou proud vizí otevře ústa a člověk najednou, aniž by si uvědomil moment rozhodnutí, slyší sám sebe, jak říká: "Jo a víš, co říkala Monika? Že prý..."
Tento fakt cílevědomě využívají psychologové, když chtějí rozpovídat dítě, které odmítá mluvit, které trpí tzv. mutismem. Prostě se s ním zaberou do nějaké hry a mluvení jakoby samo vytryskne z dané aktivity. Například si hrají s vláčky a psycholog komentuje řazení vagónků: "Tak dáme, lokomotivu, pak dáme první vagón, druhý..." a pak ztichne. Dítě dodá: "Třetí..." Psycholog to nekomentuje, ani se na dítě nepodívá a dál pokračuje v herní samomluvě. Tak někdy bývá schopen za hodinu rozmluvit dítě, které před dospělým neřeklo ani slovo třeba celé měsíce.
Podobné doporučení mají psychologové i pro nesmělé lidi, kteří nevědí, jak zapadnout do neznámého kolektivu na nějaké akci. Nejlepší metodou je počkat na oběd a po obědě se chytit utěrky či mytí nádobí. Obvykle se kolem této aktivity shromáždí pár činorodých lidí, se kterými se při práci nejen seznámí, ale dozví se i mnoho nejrůznějších užitečných informací i zajímavých drbů. Podobně jazyk rozplétá společná pěší cesta či tůra.
Tedy zlaté chvilky s druhými lidmi jsou paradoxně spojeny s nějakou hlavní aktivitou. Příjemný prožitek je bonusem či takovou třešínkou na dortu k jinak užitečné aktivitě. To je mnohem jednodušší cesta, než se snažit vytvořit příjemnou zlatou chvíli přímočaře, například společným obědem či večeří.
Moderní svět nabízí mnoho dříve netušených možností. Dnes si každý může vybrat, na co se chce v televizi dívat, jakou si chce pustit muziku, jaký si koupí časopis. To je na první pohled sympatické, ale má to takový nezamýšlený důsledek. Totiž že každý člen rodiny něco jiného čte, něco jiného poslouchá a na něco jiného se dívá. Když se tedy členové rodiny potkají, nemají si co říci. Podobným problémem trpívají i vědci - každý si bádá na tom svém políčku a vcelku jen matně tuší, co dělá jeho kolega. Debaty se točí v kruhu: "Nečetl jsi náhodou tu knihu od...?" "Bohužel, ale čtu právě velice zajímavou knihu o..." "Hmm, to jde trochu mimo mě, ale to víš, že ten napsal pokračování své příručky?" "Ne, ale..." To se týká i hudby. Tytam jsou doby, kdy existovaly skutečné hity - písně, které si mohli společně zazpívat všichni, staří i mladí, muži i ženy. Tou byl třeba Cestář za První Republiky. Dnešní "hity" často nezná většina populace.
V Americe zkoumali tzv. rodinné příběhy, tj. vyprávění o rodinných událostech, které rodiče vyprávějí při nejrůznějších příležitostech - při cestě, při rodinných obědech, při společných aktivitách. Dneska rodiče říkají, že si s dětmi nejvíce popovídají při cestě autem mezi domovem, školou a kroužky. Každopádně výzkum naměřil alarmující propad v rodinné komunikaci - téměř o třicet procent za posledních třicet let. Tento propad je mnohem intenzivnějších u rozvedených rodin, kde za války mezi rodiči musí jít sdílení společné minulosti prostě stranou. Přitom se ví, že právě ty děti, které znají nejvíce faktů o osobní historii svých rodičů, mají zpravidla i největší úspěchy v akademické kariéře a mají spokojenější život.
Jak i ukázal náš pilotní průzkum, díky nedostatku společné práce a přebytku alternativ mizí společné sociální zážitky. To, co bylo normální pro děti v minulosti - promenádní koncerty, procesí či poutě, společná práce s rodiči. Naprosto dominantním způsobem trávení mimoškolního věku jsou solitérské aktivity - především playstation, video, počítač či televize. Následuje příprava do školy a domácí práce. I sport je vcelku minoritní. Nedosahuje ani třetiny hodnot co počítač či televize. Četba je na tom ještě hůř - asi pětina. Asi to nemůžeme označit za "zlatou" chvilku jejich života, ale typická (modální) chvilka českého dítěte je čas před nějakou z obrazovek. Když se zeptáte na běžné základní škole dětí, kolik nejvíc v kuse hrály počítačovou hru, nezřídka uslyšíte odpovědi, že i nepřetržitých 26 hodin. Začali v sobotu ráno a skončili v neděli po obědě.
Jsou však i jedy, které zlaté chvilky spolehlivě udusí. Mezi ty nejprudší jedy patří především vyčítání, ironie či sklony k manipulacím. Ale existují i mírnější škodliviny. Především nevyspání. Spánkovou deprivaci můžeme tušit za mnoha psychickými problémy, zejména depresemi a u dětí za ztrátou výkonnosti. Dnešní děti základní školy spí v průměru ve školní dny o dvě hodiny méně, než je jejich přirozená potřeba. Učitelé si pak stěžují, že dřív jim děti padaly únavou na lavice tak po jedné hodině odpoledne, dnes už okolo jedenácté. Tato únava pak má taky samozřejmě za následek nechuť si s nikým povídat.
Zlaté chvilky ale zabijí i nutnost některých povolání neustále hovořit. To je případ zmíněných učitelů, psychologů či zaměstnanců call center. Člověk je zřejmě geneticky nastaven na to, aby si povídal tak čtyři hodiny denně. Konstanta vypovídání s jedním člověkem je přibližně hodina a půl. Jakmile se tyto časy nerespektují, ať tím, že člověk mluví moc, nebo moc málo, výsledkem je pracovní vyhoření a též i vymizení zlatých chvilek s blízkými.
Zlaté chvilky s blízkými dnes mizí a nahrazují je chvilky s kolegy či spolužáky. Pokud tedy chceme, aby náš život si zachoval kontinuitu s osudy těch lidí, se kterými strávíme největší část svého života, je třeba proti trendu moderní doby vytvářet více příležitostí, jak s být více se svými dětmi, rodiči i prarodiči. To však nezřídka znamená obětovat tomuto cíli nemalou část své profesní kariéry. To se týká především mužů, kteří mají sklon ignorovat základní třetinové pravidlo: 8 hodin spánku, 8 hodin zaměstnání a 8 hodin jiných aktivit, zejména okolo rodiny. Každé porušování tohoto pravidla smrdí zbytečnými životními karamboly - od rozvodu až po opuštěnost ve stáří.