Co tě nezabije, to tě zmrzačí!

Když to nejde, jak my chceme

Simona Hoskovcová, Jeroným Klimeš 2005

JK: Vždycky, když slyším větu: "Co tě nezabije, to tě posílí," tak si pro sebe říkám: "Jojo, kdo ví? Třeba by to mělo znít spíše: "Co tě nezabije, to tě zmrzačí."

SH: To je sice pohled realistický, ale jako psycholog mám spíš pocit, že bychom měli podporovat optimistické vidění situace. Kdo jiný, než my, coby poskytovatelé pomoci, by to měl udělat. Známe přece mechanismy, jak duševně člověka "posílit".

JK: Já jsem teď přes vánoce četl úvod do Labyrintu světa a ráje srdce, tam bylo mámení, které Komenskému nasadilo růžové brýle - poskytovatel pomoci.

SH: Tak to bys už mohl doporučovat sebevraždy. Pročistili bychom genom.

JK: Ne, já mám na mysli spíš to, co jsme dělali v oddělení Náhradní rodinné péče. Prostě když vidíme, že se klient s velkým "hurá" žene do situace, která pro něj může skončit neslavně, tak je třeba přibrzdit to jeho "předrealizační nadšení". Je nevím, jestli si vzpomínáš na tu rodinu, co přišli, že chtějí do pěstounské péče tři další děti k těm svým dvěma. Nechal jsem si nakreslit půdorys jejich bytu a ptám se: "Prosím Vás,  jak chcete do 2 + 1 naskládat 7 lidí?" "My jim postavíme palandy." "A kde si budou hrát? Kde psát domácí úkoly?" Podobně nerealistických nápadů měli vícero. Třeba "unesli" proti vůli úřadů holku z dětského domova. Zkrátka dopadlo to celé nakonec špatně. Překvapivě právě v okamžiku, kdy jim sociální pracovnice zavolala, že si holku mohou nechat, se paní zřejmě ze stresu zhroutila a skončila v Riapsu. Holku nakonec sami vrátili. Život šel pro všechny jinudy, než jsme chtěli. Zůstaly jen jizvy a možná můj profesní cynismus.

SH: To máš určitě pravdu. Ukázat východisko ze situace neznamená stavět vzdušné známky. V případu, který jsi nadnesl, vidím několik nezvládnutých bodů a z toho ty jizvy. Klienti se nedostali k tomu, proč si chtějí naložit tak těžký úkol. Než se k tomu dostali, tak překročili pravidla. Jakkoliv můžu být kritická k proceduře související s náhradní rodinnou péčí, pak kromě řady osvědčení má také dát žadatelům čas, o celé věci přemýšlet a získávat informace. *** Nebo jak k nám chodily páry, kterým slibovali třeba i deset let, že se jim podaří umělé otěhotnění. Tito lidé investovali mnoho energie, očekávání, emocí a hmotných prostředků do cíle, který se jim s každým dalším nepovedeným pokusem vzdaloval. Byli lékaři udržováni v naději, že svého cíle dosáhnou. Optimismus a naděje podle mého chápání spočívá ve vyrovnání se se situací, například neplodností, a nalezení východiska, které umožní naplněné prožívání dalšího života. Optimismus nemusí znamenat nerealistická očekávání.

Tvá parafráze známého výroku příliš známá není. Častěji slýcháváme: "Co tě nezabije, to tě posílí." Jenže ta druhá věta je hlavně na kuráž. Říkáme si ji, když máme projít těžkým obdobím. Zdaleka ne vždy však vycházíme z životních zkoušek se štítem. Někdy nás bohužel spíš na štítě odnesou. Jindy sice přežijeme, ale životní zkoušky nás pokroutí a zmrzačí a zanechají po sobě jizvy a šrámy, které se nechtějí zahojit po celá desetiletí. Stejně jako lékaři těla i lékaři duše mohou a umějí někdy pomoci, ale jindy jen bezmocně přihlížejí. Přesto je dobré vědět, jak si můžeme v těžkých chvílích sami pomoci a co lze udělat proto, abychom si ještě více neškodili. Úkolem psychologie je ukázat skaliska, na nichž ztroskotalo již tolik překrásných korábů.

JK: Na druhý straně přehnaný optimismus má taky svého neslavně proslulého brášku - pesimismus a vyhýbavé chování. Lidi, kteří neustále utíkají před řešením problémů sice nemají příliš konfliktů s okolím, ale zase po čase ztrácí jistotu, kdo vlastně jsou. Povídal jsem si nedávno s jedním svým velkým učitelem a říkám mu: "Tak já vím, že nejste velký bojovník. Většinou s každým najdete společný kompromis." On mi na to odpověděl: "Já bych to spíše nazval bezcharakterností." Tato odpověď mi potvrdila, že ho považuji za velkého učitele právem. Prostě když se nedokážeme postavit překážkám čelem, když je třeba a bojíme se projít těžkou ztrátou, může se stát, že ztratíme sami sebe. V tomto smyslu mám pocit, že dnešní lidi mají problém se připravit na své stáří či dokonce smrt.

SH: Tak je vždycky otázkou, co je horší. Jestli šok, nebo pomalá plíživá změna. Obojí je hrozné, ale je na to vcelku jednoznačná odpověď. Pomalé, plíživé změny jsou vždy mnohonásobně horší než ty náhlé. U náhlých je sice jisté nebezpečí impulsivní sebevraždy, ale rychleji nastupuje pět známých fází vyrovnání se s těžkou ztrátou podle psycholožky Kübler-Ross:

1) Akutní šok a jeho projevy, jako je například popření.

2) Nespecifické obrany (necílená agrese).

3) Specifické obrany (vyjednávání s lékaři, smlouvání s Bohem).

4) Reaktivní deprese, když člověk vyčerpá všechny své možnosti (ta trvá zhruba tři až šest měsíců).

5) Přijetí nové identity, smíření se s novou situací.

Pomalé ztráty a dlouhodobě se vlekoucí problémy totiž zpravidla mnohem více deformují osobnost.

JK: Jako příklad může posloužit slepota. Lidé nemocní např. postupnou degenerací sítnice nebývají na rozdíl od těch náhle osleplých schopni připravit se na blížící změnu. Nejsou schopni se seznámit s tzv. tyflopedickými pomůckami - jak se chodí s bílou holí, používá Braillovo písmo, píše na slepeckém počítači Eureka, používá "hladinka", aby nepřelili hrnek atd. Tak dlouho si namlouvají, že oni rozhodně nikdy slepí nebudou, až najednou slepí jsou a bývají pak na tom mnohem hůř než ti, kteří oslepli naráz, například při autonehodě.

SH: Nebo jak jsme již naznačili: Lidé, kteří např. dlouhodobě nemohou počít dítě, nebývají schopni připravit se na případnou adopci. Když je nakonec k tomu život dotlačí, mívají vůči adoptovaným dětem mnohem větší předsudky a přemrštěné nároky, než mají adoptivní rodiče s vlastními děti. Jako by přijaté dítě mělo neplodným rodičům vynahradit všechny křivdy, které jim život zasadil. Má-li tu být psychologie tím kormidelníkem, který lodi pomáhá proplout mezi záludnými skalisky, pak si dovolím vyslovit varování: Nemůžete-li zhruba po dobu jednoho roku počít dítě a opravdu toužíte po dítěti, pak se hned začněte zajímat o náhradní rodinnou péči a prostudujte si dostatek knih o adopci.

JK: To si dobře notujem, že?

SH: To jo.

JK: Tak můžeme zaplatit a půjdeme. Ta polévka byla lepší, než jsem čekal. Zdá se tedy, že ne vždy, když jde život jinak, tak se s tím musíme srovnávat ve fázích paní Kübler-Ross.

Všechno je jinak

Velký význam z hlediska formování příštího života přikládáme pubertě. Méně si uvědomujeme, že i následná adolescence je pro náš život velmi významná, a to především hledáním identity. Nehotový, sotva sexuálně vyzrálý člověk, teprve nedávno získal schopnost abstraktně uvažovat. Stojí na prahu dospělosti, teoreticky schopen vybudovat si plán na celý zbytek života. Dívá se na osud vlastních rodičů a z toho vyvozuje závěry, jak bych chtěl uspořádat svůj vlastní partnerský život. Přemýšlí, kým by chtěl být, čeho by chtěl dosáhnout pracovně. Svůj plán zkouší naplňovat…

Svým adolescentním nastavením udělají lidé někdy hodně užitečné práce, jindy ale naopak napáchají mnoho škody. Až v dospělosti se ukáže, jak bláhové adolescentní představy vlastně byly. Ženy opouštějí dívčí romantické sny o krásném princi na bílém koni. Rozvádějícím se boří představa o tom, s kým a jak stráví své stáří. Všichni víme, jak bolestné tyto změny jsou, méně si však uvědomuje, že většina našich ztroskotání získala subjektivně závaznou podobu právě v adolescenci.

Toto vydání Aperia zajisté přinese mnoho případů, kdy naše životy zbloudily tam, kam jsme je rozhodně nesměrovali. Já bych ve svém článku rád ukázal, že bolest, velmi často způsobená zborcením naší dosavadní identity, je někdy jediný způsob, jak osobnostně dozrát.

Jeden příklad za všechny: Jak život vychovává Narcise

Neznám lepší demonstraci narcismu, než je pohádka O Nosáčovi z pera Františka Hrubína (Špalíček pohádek www.atheneum.zde.cz). Princ byl tak pyšný na svůj velký nos, až kvůli němu přišel o princeznu. Kouzelná babička mu předpověděla, že ji opět nenajde, ovšem teprve až se právě na ten svůj velký nos rozzlobí. Princ se rozzlobí vzápětí, jenže ne na svůj nos, nýbrž na babičku, a uraženě odejde. Po různých pohádkových peripetiích nakonec přichází ke skleněnému zámku, ve kterém je princezna uzavřena. On by ji rád alespoň přes sklo políbil, ale nemůže, protože mu v tom brání jeho velký nos. Až nyní nosu spílá. Vtom sklo i zámek zmizí a překvapivě zmizí i princův nos. Náš hrdina i princezna jsou pak spolu šťastni, jak jinak, až do smrti.

Narcisové podvědomě touží po lásce, ale nesnesou jakoukoliv kritiku. Vytváří si iluzi a grandiózní ego, že nikoho nepotřebují. Když je někdo miluje, berou to jako samozřejmost, neváží si toho. Touží z principu jen po těch, kteří jsou nedostupní. Partneři/rky jsou vedle Narcisů nešťastní/é. Avšak stane se, že partner/ka odejde. V tom okamžiku se Narcisovi začne hroutit svět. Sice si dál říká, že nikoho nepotřebuje, že je konečně volný a užije si svobody. Leč následná deprese mu všechny očekávané radovánky namočí do dehtu a špíny.

Jak Narcis zpracuje tuto bolest? Zatvrdí se ještě víc? Nebo si uvědomí, že sám ve skutečnosti nemůže být? A když se pak partner/ka k němu vrátí, pocítí vděk? Nebo jen pocit úlevy, protože si bude dál jako správný manipulátor myslet, že se k němu vrátil/a jen díky jeho dokonalosti?

To, co člověka z jeho narcismu a manipulací může vytáhnout, je cesta bolesti v kombinaci s láskou a touhou dělat věci správně bez ohledu na to, jak je Narcisu samotnému momentálně zle. Těžká ztráta bývá pro Narcise často jedinou nadějí, jak lze narcismus překonat a vyjít ze skleněného zámku, ve kterém je – on, a nikoliv princezna - zaklet.

Co nás nezabije, může nás posílit

Počítejme s tím, že život dokáže být velmi krutý. I zde ovšem platí: Štěstí přeje připraveným a moudrým stačí napovědět…