Co tě nezabije, to tě zmrzačí!

Jeroným Klimeš 2005

Tato parafráze známého výroku příliš známá není. Častěji slýcháváme: "Co tě nezabije, to tě posílí." Jenže ta druhá věta je hlavně na kuráž. Říkáme si ji, když máme projít těžkým obdobím. Zdaleka ne vždy však vycházíme z životních zkoušek se štítem. Někdy nás bohužel spíš na štítě odnesou. Jindy sice přežijeme, ale životní zkoušky nás pokroutí a zmrzačí a zanechají po sobě jizvy a šrámy, které se nechtějí zahojit po celá desetiletí. Stejně jako lékaři těla i lékaři duše mohou a umějí někdy pomoci, ale jindy jen bezmocně přihlížejí. Přesto je dobré vědět, jak si můžeme v těžkých chvílích sami pomoci a co lze udělat proto, abychom si ještě více neškodili. Úkolem psychologie je ukázat skaliska, na nichž ztroskotalo již tolik překrásných korábů.

Všechno je jinak

Velký význam z hlediska formování příštího života přikládáme pubertě. Méně si uvědomujeme, že i následná adolescence je pro náš život velmi významná, a to především hledáním identity. Nehotový, sotva sexuálně vyzrálý člověk, teprve nedávno získal schopnost abstraktně uvažovat. Stojí na prahu dospělosti, teoreticky schopen vybudovat si plán na celý zbytek života. Dívá se na osud vlastních rodičů a z toho vyvozuje závěry, jak bych chtěl uspořádat svůj vlastní partnerský život. Přemýšlí, kým by chtěl být, čeho by chtěl dosáhnout pracovně. Svůj plán zkouší naplňovat…

Svým adolescentním nastavením udělají lidé někdy hodně užitečné práce, jindy ale naopak napáchají mnoho škody. Až v dospělosti se ukáže, jak bláhové adolescentní představy vlastně byly. Ženy opouštějí dívčí romantické sny o krásném princi na bílém koni. Rozvádějícím se boří představa o tom, s kým a jak stráví své stáří. Všichni víme, jak bolestné tyto změny jsou, méně si však uvědomuje, že většina našich ztroskotání získala subjektivně závaznou podobu právě v adolescenci.

Toto vydání Aperia zajisté přinese mnoho případů, kdy naše životy zbloudily tam, kam jsme je rozhodně nesměrovali. Já bych ve svém článku rád ukázal, že bolest, velmi často způsobená zborcením naší dosavadní identity, je někdy jediný způsob, jak osobnostně dozrát.

Jeden příklad za všechny: Jak život vychovává Narcise

Neznám lepší demonstraci narcismu, než je pohádka O Nosáčovi z pera Františka Hrubína (Špalíček pohádek www.atheneum.zde.cz). Princ byl tak pyšný na svůj velký nos, až kvůli němu přišel o princeznu. Kouzelná babička mu předpověděla, že ji opět nenajde, ovšem teprve až se právě na ten svůj velký nos rozzlobí. Princ se rozzlobí vzápětí, jenže ne na svůj nos, nýbrž na babičku, a uraženě odejde. Po různých pohádkových peripetiích nakonec přichází ke skleněnému zámku, ve kterém je princezna uzavřena. On by ji rád alespoň přes sklo políbil, ale nemůže, protože mu v tom brání jeho velký nos. Až nyní nosu spílá. Vtom sklo i zámek zmizí a překvapivě zmizí i princův nos. Náš hrdina i princezna jsou pak spolu šťastni, jak jinak, až do smrti.

Narcisové podvědomě touží po lásce, ale nesnesou jakoukoliv kritiku. Vytváří si iluzi a grandiózní ego, že nikoho nepotřebují. Když je někdo miluje, berou to jako samozřejmost, neváží si toho. Touží z principu jen po těch, kteří jsou nedostupní. Partneři/rky jsou vedle Narcisů nešťastní/é. Avšak stane se, že partner/ka odejde. V tom okamžiku se Narcisovi začne hroutit svět. Sice si dál říká, že nikoho nepotřebuje, že je konečně volný a užije si svobody. Leč následná deprese mu všechny očekávané radovánky namočí do dehtu a špíny.

Jak Narcis zpracuje tuto bolest? Zatvrdí se ještě víc? Nebo si uvědomí, že sám ve skutečnosti nemůže být? A když se pak partner/ka k němu vrátí, pocítí vděk? Nebo jen pocit úlevy, protože si bude dál jako správný manipulátor myslet, že se k němu vrátil/a jen díky jeho dokonalosti?

To, co člověka z jeho narcismu a manipulací může vytáhnout, je cesta bolesti v kombinaci s láskou a touhou dělat věci správně bez ohledu na to, jak je Narcisu samotnému momentálně zle. Těžká ztráta bývá pro Narcise často jedinou nadějí, jak lze narcismus překonat a vyjít ze skleněného zámku, ve kterém je – on, a nikoliv princezna - zaklet.

Pomalé versus rychlé změny

Není třeba jít za každou cenu cestou kříže, jenže v některých případech cesta jinudy prostě nevede. Usilujme o to, abychom z té své vytěžili, co nám může dát, a nestrkejme hlavu do písku před blížícím se nebezpečím. Neboť v tom případě nás život převálcuje jako parní válec.

Co je při těžkostech života lepší? Šok, nebo pomalá plíživá změna? Obojí je hrozné, ale psychologie má na tuto otázku jednoznačnou odpověď. Pomalé, plíživé změny jsou vždy mnohonásobně horší než ty náhlé. U náhlých je sice jisté nebezpečí impulsivní sebevraždy, ale rychleji nastupuje pět známých fází vyrovnání se s těžkou ztrátou podle psycholožky Kübler-Ross:

1) Akutní šok a jeho projevy, jako je například popření.

2) Nespecifické obrany (necílená agrese).

3) Specifické obrany (vyjednávání s lékaři, smlouvání s Bohem).

4) Reaktivní deprese, když člověk vyčerpá všechny své možnosti (ta trvá zhruba tři až šest měsíců).

5) Přijetí nové identity, smíření se s novou situací.

Pomalé ztráty a dlouhodobě se vlekoucí problémy totiž zpravidla mnohem více deformují osobnost.

Dva konkrétní příklady

Jako příklad může posloužit slepota. Lidé nemocní např. postupnou degenerací sítnice nebývají na rozdíl od těch náhle osleplých schopni připravit se na blížící změnu. Nejsou schopni se seznámit s tzv. tyflopedickými pomůckami - jak se chodí s bílou holí, používá Braillovo písmo, píše na slepeckém počítači Eureka, používá "hladinka", aby nepřelili hrnek atd. Tak dlouho si namlouvají, že oni rozhodně nikdy slepí nebudou, až najednou slepí jsou a bývají pak na tom mnohem hůř než ti, kteří oslepli naráz, například při autonehodě.

Stejně tak i lidé, kteří např. dlouhodobě nemohou počít dítě, nebývají schopni připravit se na případnou adopci. Když je nakonec k tomu život dotlačí, mívají vůči adoptovaným dětem mnohem větší předsudky a přemrštěné nároky, než mají adoptivní rodiče s vlastními děti. Jako by přijaté dítě mělo neplodným rodičům vynahradit všechny křivdy, které jim život zasadil. Má-li tu být psychologie tím kormidelníkem, který lodi pomáhá proplout mezi záludnými skalisky, pak si dovolím vyslovit varování: Nemůžete-li zhruba po dobu jednoho roku počít dítě a opravdu toužíte po dítěti, pak se hned začněte zajímat o náhradní rodinnou péči a prostudujte si dostatek knih o adopci.

Co nás nezabije, může nás posílit

Počítejme s tím, že život dokáže být velmi krutý. I zde ovšem platí: Štěstí přeje připraveným a moudrým stačí napovědět…