PhDr. Mgr. Jeroným Klimeš, Ph.D. 2009

jeronym.klimes@seznam.cz
http://www.klimes.us

Erlan je můj syn. Je již odmalička vyjímečný pár okolnostmi. Jednak má jméno, které jen tak někdo nemá. Erlan je totiž hornina. Nostalgie z dob mých studií, kdy jsem se v osmnácti pročítal učebnicí petrologie a říkal si: "Ty názvy hornin - mineta, luneta, erlan - to by byla půvabná jména pro děti. Až budu velký, tak můj syn se bude jmenovat Erlan. Krásná to metamorfovaná hornina..." Jak vidíte, tento dětský sen se mi na rozdíl od mnoha jiných splnil. Ale Erlanek je podivuhodný ještě tím, že se nám narodil po chemoterapii. Sice jsme měl zamražené sperma, ale v praxi jsme si říkali, že bychom to asi stejně nevyužili. Kdyby to nešlo, tak šli buď do pěstounství nebo do adopce.

Ale nebyl to Erlan, kdo byl mou největší vzpruhou v době nemoci. Tou byla má první dcera, Judita. Pohled na ni mi říkal: "To důležité v životě jsi stačil. I kdybys dneska umřel, zanechal jsi čáru do světa." Tou čárou byla jednak rámcově zabezpečená žena se střechou nad hlavou a bez dluhů, dále malá Juditka, která alespoň po tu dobu, co jsem s ní byl, tak měla hezký život a třetí věcí byla kniha Partneři a rozchody, o které jsem už tehdy tušil, že asi bude mít úspěch a že mě přežije. Tyto okolnosti byly těmi třemi sloupy, které mi řekly, nemusíš se bát toho, kdyby tě Pán k sobě povolal, nepředstoupíš před něho s práznýma rukama.

Často jsem si pak vzpomněl na biblické sousloví: "Když viděl syny svých synů, umřel syt svých dnů." Ano, smrt je strašná jen do té míry, kolik máme nedokončených úkolů či životních dluhů. Narození Erlana bylo samozřejmě radostnou událostí, ale bylo to de facto jen pokračování mého životního plánu, který jsem měl již rámcově připraven před nemocí. Plán, ve který nemohla nemoc jen tak zamáznout.

Je to jako s Židy, kteří každý rok slaví Paschu - útěk z Egypta. Ten den chvatně jedí provizorní chléb, který nestačil vykynout, s hořkými bylinami a v ruce mají hůl, jako by byli jednou nohou na odchodu. Tento rituál je velmi důležitý. Člověk si má být vědom, že tento svět je jen průchozí bufet či přechodné zaměstnání, které by člověk sice měl dělat poctivě a ze všech svých sil, ale stejně by měl tak napolo sedět a napolo stát a být připraven, že za chvíli s holí v ruce vyrazí dál.

Nemoc je mi dále i připomínkou, abych nedělal věci napolo. Není čas. Nevím, kolik mi ho bude dáno. Tedy především musím být Juditě a Erlanovi dobrým tátou, ženě dobrým manželem, pokud zbude čas, tak i napsat nějaký ten článek či knihu. Ale nemusím se bát o svou kariéru, o to, že mi někdo vykrade nějakou tu myšlenku, nemusím se bát říkat na rovinu, co si myslím o mocných tohoto světa, neboť nic víc než život mi stejně vzít nemohou. Jak to říkal Ježíš: Nebojte se těch, kteří zabíjejí tělo. Bojte se toho, který ničí duši. Život totiž v konečném důsledku nelze zachránit, jde ho jen naplnit nebo promarnit.