Rozhodla jsem se vám napsat, protože si už nevím rady, nevím, jak dál. Jde o mého manžela. Známe se od 20 let, po pětiletém chození jsme se vzali. Narodily se nám dvě děti, starší Alena, mladší Honzík. Dá se říct, tedy alespoň do nedávné minulosti se dalo říct, že moje manželství je šťastné. Oba dva jsme předtím, než jsme se poznali, měli nějaké partnery, do manželství jsme vstupovali zamilovaní, pevně rozhodnutí, že založíme rodinu a chceme žít spolu a zestárnout spolu. Manžel i já se snažíme, aby děti vyrůstaly v harmonii, lásce, aby měly vše, co potřebují. Také my dva se máme rádi, jsme si oporou. Ale...
Ale! To, co mě trápí, je mužova žárlivost. Je to k nesnesení. Nejprve jsem mu na jeho všemožné otázky – kde jsem byla, kdo tam byl, co říkal, co jsem odpověděla a jak jsem se přitom tvářila – odpovídala a měla radost, že můj muž poslouchá a je jiný než většina mužů, kteří tohle všechno berou jako ženské tlachání. Později už jsem jen trpělivě a kvůli němu odpovídala a teď už se mi ani nechce mu něco povídat. Odsekávám mu, říkám schválně jen polovinu informací a těší mě, že se trápí a užírá. taky mi koupil nový mobil a nechal si ho napsat na svou firmu. Měla jsem radost, ale ta mě hned přešla, když mi každé dvě hodiny volá do zaměstnání a ptá se, jak se mám, co dělám a kde jsem. Moje kolegyně ho obdivují, říkají, že si neumím vážit toho, jak mě má rád, že ony samy jsou svým mužům úplně jedno, ale mě to dusí. Každý večer se mě ptá, co mě druhý den čeká a co musím v práci zařídit, a pak jen odpoví: To je fajn, to budeš doma brzo, to se uvidíme už v pět hodin. Ale běda, když příjdu třeba jen v šest. Hned se ptá, kde jsem se zdržela a proč, když jsem mu slíbila, že budu doma v pět (neslíbila přece!), jsem tu až v šest. Začínám se jeho dotazům vyhýbat, ale umí si najít chvilku, kdy mu prostě nemůžu utéct. Přijde za mnou do koupelny, když ležím ve vaně, nebo zapřádá hovor, když jedeme autem, a já nemůžu vystoupit. Zpočátku jsem ho omlouvala, vím, že jeho rodiče se ošklivě rozváděli právě kvůli matčině nevěře, ale přece taková nejsem. Mám ho ráda, je milý, pozorný, správný táta, skvělý milenec i spolehlivý partner. Jen kdyby mě nechal trochu prostoru být sama sebou.
Po mateřské jsem nastoupila do jedné agentury, postupně, jak děti dorůstají, mám více času se své práci věnovat. A toho si všiml i můj šéf a svěřil mi do péče celé oddělení. Můj muž mi pogratuloval, ale zároveň vyjádřil pochybnost, jestli ten šéf ví, co dělá a jestli se mu náhodou nelíbím a nenadbíhá mi (je vůbec ženatý, neměla bys nosit ty upnuté svetříky...), že mi dal takovou práci. Každou denní i noční hodinu by chtěl být se mnou, a když nemůže, tak mi alespoň neustále volá. Když jsem s ním o tom bavila, tvrdil, že my dva se přece milujeme, že patříme k sobě, a tak nikdo a nic mi nemůže být přednější než náš vztah. Jednou jsem dokonce na domácím mailu našla jakousi fakturu za detektivní služby, ale nemám odvahu se ho zeptat, k čemu je potřeboval. Stejně to tuším, že mě asi nechává sledovat. Nechci to ani vědět, přestala bych si ho vážit, uráží mě to. Já mu přece nic takového nedělám. Nechávám ho žít, dýchat a zase se v klidu vrátit k rodině.
Prosím, poraďte mi, jak se mám zachovat.
Eliška M., Olomouc
Vaše situace je na psychoterapii. Především s manželem je třeba pracovat. On si neuvědomuje, že právě to chování, kterým chce manželství ochránit a zachránit před rozvodem, bude nakonec příčinou jeho rozpadu. Nebylo by to první ani poslední, které díky žárlivosti zařve.
V podobných případech připomínám lidem, že nejsme bozi - nejsme ani vševědoucí, ani všemohoucí, proto se musíme v životě řídit Hippokratovo lékařskou zásadou - především neškodím. Lékař nemusí být schopen pacientu pomoci, ale neměl by mu uškodit. Stejnou zásadu by měl ctít Váš muž. Ten možná nemůže zabránit rozpadu manželství a Vaší případné nevěře, ale především by to neměl být on, kdo Vás svým chováním vžene do náruče jiného muže. Jenže názorně popisujete, jak dělá všechno proto, aby Vás do ní nahnal a Vaše manželství zničil.
Chronická žárlivost začíná tím, že Váš muž se dostává do úzkostných stavů, kdy po Vás touží. Pak si položí otázku, proč s ním nejste a jeho hlava mu vyfantazíruje iluzi báječného a vševysvětlujícího milence. Žárlivecké chování je pak jen obrannou reakcí na tuto vizi, kterou si sám vytvořil. Z tohoto důvodu je třeba pracovat především s představivostí Vašeho muže. Psychoterapie by mu měla dát nástroje, jak si ulevit od svých úzkostných stavů jinak než sněním o neexistujícím milenci. Více viz http://nevera.klimes.us.
Žárlivost je obecně velmi zajímavý jev. V rozumné míře totiž chrání vztah a tedy i rodinu. Bohužel právě tuto rozumnou míru je těžké najít. Je to jako s jídlem. Někdo má problémy s nadváhou, jiný naopak s podváhou. Jen minimum lidí může říci, že nemusí dělat nic a přesto se jejich váha sama drží v optimu. Totéž platí i pro žárlivost. Každý z nás má sklon být buď moc žárlivý nebo naopak málo.
Kynologové znají zajímavý fakt. Pokud štěně někdy zažije hlad, pak už nikdy v životě není schopno jíst s rozumem. Vždy zhltá vše, co má v misce, i kdyby se mělo nechutně přejíst. Vrčí na každého, i když má jídla nadbytek. Podobně i nezdravou žárlivost dokáže spustit zažité trauma z nevěry partnera, v případě Vašeho muže dokonce i rodiče.
Všichni podvádějící zapomínají, že nevěra nekončí posledním pohlavním stykem, ale že má dlouhodobé následky v podobě chronických fantazií, kterých není možno se jen tak lehce zbavit. Když matka vašeho muže byla nevěrná, vůbec si nepřipouštěla, jaké trauma svému synovi způsobí.
Takto děti nesou následky hříchů svých rodičů a naše děti zase ponesou tíhu našich chyb a slabostí. Proto je větší výhrou než sami dokážeme domyslet, když se nám podaří se zbavit nějaké své nepěkné vlastnosti. Stejně tak podceňujeme závažnost svých charakterových vad - často za ně budou platit celé generace, co příjdou po nás.