Debaty okolo potratů se obvykle točí okolo otázky, zda nenarozený plod již je či ještě není dítě. Tato otázka ale není tou hlavní příčinou postabortivního syndromu. Tou je změna životní cesty. Každé závažné rozhodnutí představuje křižovatku. Zde jedna cesta je bez dítěte - cesta školy, kariéry, nezávislosti. Druhá naopak cestou mateřství či rodičovství. Případný potrat představuje dočasné nebo trvalé zmaření jedné z těchto dvou životních cest. Dočasné nebo trvalé zabití ani ne tak dítěte, jako svého snu a přání. Je to veliké rozhodnutí, kolem kterého se točí celý život a ke kterému se pak ženy spontánně v myšlenkách vracejí, když ta druhá cesta se ukáže být slepá či neuspokojivá.
Například viděl jsem těžké trauma z potratu, které se neustále nafukovalo, když žena 13 let nemohla mít dítě. Toto trauma nevzniklo v plné síle v 17 letech, když ji otec dotlačil k potratu, ale to postupně sílilo, jak ubíhaly roky dlouhodobé nechtěné neplodnosti. Čím více snila o dítěti, tím více na ni doléhala myšlenka: "V sedmnácti jsem si zabila svůj životní sen! Není toto trest za tento čin?" Zkrátka byla tam úměra - čím větší vědomí neplodnosti, tím větší postabortivní syndrom. Ten byl nejsilnější v jejích pětatřiceti.
Máme-li dívkám pomáhat, aby je nedrtil postabortivní syndrom, tak rozhodně není dobrý nápad hulákat před porodnicemi a posilovat v nich pocity viny. To je bohužel projev zdegenerovaného křesťanství. Dívky je třeba naopak přenést přes prvotní šok z nečekaného těhotenství a nabídnout jim účinnou pomoc. I Kristus spíš vinu z lidí snímal, než že by ji cíleně pěstoval. Rodiče nabídnou pomoc s výchovou dítěte: "To není žádná tragédie. Společně to zvládneme." Organizace musejí pomoci s azylovým bydlením, poradenstvím, utajenými porody a v neposlední řadě i s dárcovstvím dítěte do adopce. Bohužel i věřící mnohem tolerantněji snáší, když holka jde na potrat nebo když se naprosto nezralá vdává, než když se rozhodne darovat své dítě do adopce.
Dárcovství dítěte do adopce má mnoho výhod:
Občas neškodí připomenout, že sám Kristus byl adoptované dítě a že my všichni křesťané jsme adoptovaní Bohem (Ef 1, 5): "Ve své lásce nás předem určil, abychom rozhodnutím jeho dobroty byli skrze Ježíše Krista přijati za syny." Tedy řešit předčasná těhotenství adopcí je plně v souladu s naší vírou. Stejně jako v případě od narození slepého i tyto děti přicházejí na svět, abychom na nich ukázali skutky Boží!
- - -
Téměř každá dívka již od dětství uvažuje a sní o tom, že jednou bude matka. Holky představují a mezi sebou rozebírají, jaké je to být matkou, být těhotná a porodit dítě a to, i když si tou dobou mou říkat, že teď rozhodně dítě nechtějí nebo nemohou mít.
Když jsem před víc než rokem kamarádům rozesílala zprávu, že s Ondrou čekáme miminko, asi se docela divili. Možná nevěděli, jestli se mají radovat (jak je to v podobných situacích obvyklé), nebo si pomyslet “chudák holka”. V té době mi totiž bylo osmnáct a zbývalo mi pár měsíců do maturity. Dneska už máme s Ondrou doma malého Mikiho, maturitu jsem zvládla “levou zadní” a dálkově studuji vysokou školu.
Nejdřív jsem vůbec nevěděla, že čekám dítě – dokonce jsme jeli s Ondrou na měsíc horolezit na Kavkaz, kde mě sice občas bolelo břicho, tak jsme si dělali srandu, jestli nejsem těhotná, ale spíš jsem si myslela, že mě bolí játra po mononukleóze, kterou jsem prodělala. No ale když jsme se vrátili z Kavkazu, tak jsem si pro jistotu udělala těhotenský test, který vyšel pozitivní. Šla jsem k doktorovi, který mi řekl, že už jsem v 13. týdnu a už s tím legálně nejde nic dělat, ale kdybychom hodně chtěli, tak by se dal udělat psychiatrický posudek, který by z psychologických důvodů doporučoval potrat.
Kdybych se o svém těhotenství dozvěděla dříve, tak kdo ví, jak by to dopadlo. Asi bych to prostě vyřešila hrozně rychle – šla bych hned na potrat a až zpětně bych si uvědomila, co se vlastně stalo. My jsme nebyli a nejsme křesťani, takže vůči potratu jsme neměli ze zásady zamítavý postoj. Ale mám známou, která je mladší než já, otěhotněla s třicetiletým přítelem, nechala si to vzít a až zpětně jí to všechno došlo a říkala si, že by to vlastně s tím dítětem nebylo tak hrozný, ale už to nešlo vzít zpátky. Kdyby se měla rozhodnout znovu, tak už by to prý neudělala. Takže jsem ráda, že to dopadlo takhle…
Pro mě byl přelomový okamžik, když už jsme se smířili s tím, že si dítě necháme, přestože mi spolužačka nabízela, že její máma, gynekoložka, by mohla potrat zařídit. Ležela jsem večer v posteli, honilo se mi to hlavou a úplně mi v tu chvíli došlo, že nemáme právo něco takového udělat. Že když už jsme si ho jednou udělali, tak je to naše dítě a spláchnout ho do záchodu jenom kvůli tomu, že se nám zrovna nehodí do krámu, to prostě nejde.
Reakce okolí mě moc nezajímaly. Představa, že budeš mít dítě a staneš se rodičem na celý život, je mnohem větší šok než nějaký strach z toho, co ti na to kdo řekne, včetně rodičů. Prostě hlavní je v tu chvíli to, že budeš mít dítě, které je tvoje a máš za ně zodpovědnost…
Samozřejmě to ale “nabouralo” moje životní plány. Já jsem si představovala, že budu hodně cestovat, stěhovat se, budu mít hodně nezávislý život. A vždycky pro mě představa, že budu žít s rodinou v nějakém domku na předměstí byla úplně děsivá... Já jsem předtím neměla rodinu jako velkou hodnotu. Moc jsem si neuměla představit, že mít dítě tě může naplňovat nějakým velkým způsobem. Ale člověku takhle dojde, jaký věci jsou důležitý a co vlastně v životě chceš. A my se naše plány snažíme realizovat i s dítětem. Snažím se studovat, cestovat…
Ve škole mě hrozně potěšilo, že to všichni vzali strašně v pohodě. I kluci, od kterých bych to nikdy nečekala, za mnou chodili a říkali, jaká jsem hustá, jakej jsem největší machr ze třídy a tak. Mladší spolužáci se ptali, jestli jsem tlustá, nebo těhotná, někteří starší měli takové ty postranní pohledy: jak mohli být tak nezodpovědní, mně by se nic takového nemohlo stát. My jsme si ale taky říkali, že nám by se něco takového nikdy nemohlo stát.
Učitelky mi strašně držely palce. Nakonec jsem odmaturovala se samými jedničkami. Samozřejmě se našli i tací, co mě litovali, třeba babička. Říkala: “Chudák, chtěla studovat…” Ale já chci stejně studovat i s Mikim. Ondrova babička to komentovala slovy: “No to je dost, že ses konečně urval a na něco se vzmohl…” Pochopitelně to není lehké, učím se, kdy se dá, ale myslím, že se to dá zvládnout. Znám lidi, co to takhle s dětmi na vejšce zvládli.
A s miminkem rozhodně nežiju v izolaci. Je jasné, že člověk změní okruh lidí, s kterými se dennodenně stýká. Třeba nechodím každý večer do hospody, ale to já jsem nikdy nechodila. Občas třeba člověka zamrzí, že nemůže jít s ostatními. Ale když nechceš být izolovaná, tak nejsi. S kamarádkami ze třídy se občas vídám, ale ty mají teď jiné starosti.
Rozhodně nelituju, že mám miminko už teď. Když už Mikiho máme, tak jsme rádi, že by to nebylo až za těch deset let. Prarodiče jsou taky ještě v plné síle, mohou se realizovat…
Ale na druhou stranu je dobré, když člověk využije těch možností, co dneska jsou. Když vystuduje nějakou tu vysokou a pak třeba cestuje, stráví rok “on the road” a až pak se usadí. Blbý asi je, když člověk začne pracovat a mít kariérní růst a pak se mu nechce ta práce opouštět.
Holce, která se ocitne v “mé kůži”, bych poradila, aby nezmatkovala a pokud má nějaký čas, aby to neřešila hned a nechala si to v sobě chvíli uzrát a pořádně si to rozmyslela. Aby nešla hned druhý den na potrat, ale počkala tak týden a zvážila si, co chce. To pro mě bylo docela důležitý – uvědomit si, co vlastně od života chci, co je to hlavní, co bych chtěla v životě dokázat, za čím jít a jestli to dítě je vůbec problém. Člověku se třeba jenom na první pohled zdá, že je to neslučitelný, ale když se pak podíváš hlouběji, tak zjistíš, že to vlastně ničemu nevadí.
Já třeba jsem dítě nikdy mít nechtěl. Taky jsem měl hodně nezávislé plány,
koneckonců, jsem doktorand a jako mladému vědeckému pracovníkovi se mi nabízejí
mnohé možnosti cestování i práce v zahraničí. Proto jsem byl zprvu docela dost v
šoku a moje první reakce byla, popravdě, odmítavá. Nechtěl jsem si připustit a
neuměl jsem si představit, že by se mi moje vnitřní představa o sobě samém i o
tom, jak budu žít, měla tak dramaticky změnit. Nicméně na druhou stranu mi také
bylo uvnitř už od začátku jasné, že si dítě asi necháme. Zlomový byl pro mne
okamžik, když jsme šli v zoufalství za nějakou gynekoložkou pokusit se ji přemluvit
pro potrat, Zuzka byla sama v ordinaci a já jsem na ni čekal venku, brečel jsem a v tu
chvíli jsem prožíval, že vlastně vůbec nechci, aby se to stalo… Takže najednou mi
bylo opravdu jasné, že dítě mít budu, protože uvnitř ho chci. Je třeba uvědomit
si důsledky svých činů a převzít za ně zodpovědnost. Sice to znamená opustit
všechny iluzorní vysněné životní představy a plány, ale v tu chvíli jsem hluboce
cítil, že ty plány třeba nejsou ani zdaleka tak
kvalitní a přínosné, jako bude tohle… Což si musíme oba občas připomínat, když
úplně unavení a ospalí v noci bavíme synka, který si chce stále hrát... Mikuláš
je totiž pořádně živé dítě.
V každém případě mohu potvrdit, co jsem kdysi slyšel od jednoho moudrého muže-otce, že totiž zkušenost rodičovství je pro lidského jedince naprosto zásadní, důležitá, potřebná do vývoje osobnosti člověka. A to je pravda. Je to něco, co nelze předat vyprávěním, pouze naplno prožít (zvlášť tak kolem půl čtvrté ráno) a pak teprve si člověk uvědomí, jak obrovská práce a námaha to je vypiplat takového človíčka, čímž automaticky získá velikou úctu ke všem rodičům obecně, zejména ke svým vlastním. Je to skutečný přechod z vlastního dětství do dospělosti – rodičovství. Takže nakonec jsme za tu naši malou cennou 12 kg zkušenost velmi rádi…
Přiznám se, že když jsem se dozvěděl tu “novinu” – a teď to bude znít možná odtažitě – že jsem se zaradoval, že už mám jedno dítě z krku. Tímto okamžikem je samostatná, dospělá. Ten druhý pocit byl: dobře, jsme v téhle situaci a musíme udělat všechno, co jde. Samozřejmě ji podpořit.
Beru to tak, že to byla jenom její věc. Podporovali bychom ji v čemkoli, co by ona chtěla. Říkat jí, jdi na to nebo nejdi na to, to nám nepříslušelo. Ale slyšel jsem, že když se pár rozhodne k potratu, tak ten vztah mezi nimi tak jako tak skončí. Ne, že nemůže začít nový, ale že de facto je tím ten vztah popřený…
Zuzka rozhodně nenabourala žádné moje plány o tom, co vystuduje a co by měla dělat… Tyhle ambice jsem nikdy neměl. Já jsem se vždycky snažil obě děti vychovávat tak, aby nesly odpovědnost samy za sebe. Mně bylo vždycky nepříjemné číst, když rodiče se nerealizovali a kompenzovali si to tím, že do něčeho své děti nutili. Rodič by měl udělat vše pro to, aby dítě samo poznalo, co chce dělat. Takže já jsem strašně rád, že Zuzka je takovej svébytnej, samostatnej člověk, že to není ovce v davu a nikdy nebude…