Nedělejme z lidí cvoky!

Daniel Kaucký, Jeroným Klimeš 2004

Článek "Za zrušením klecí stojí asi výmysly" se pokouší zpochybnit výpověď Michala Caletky s tím, že poukazuje na drobné nesrovnalosti a odvolává se na výpověď neznámého zdroje, který neměl ani tolik odvahy, aby se uvedl své jméno. Zpochybňováním jasných faktů se do klece zavírá sám problém. Ten však nestojí na výpovědi jednoho pacienta, ale na zkušenostech desítek lidí, a to mohou dosvědčit nejen pacienti, ale i mnohé organizace, které o tyto pacienty pečují v rámci následné péče. Ukažme si jak taková praxe vypadá a jak by měla vypadat.

Rodina měla problém se synem, který celé dny byl zavřený v pokoji, ze kterého nevycházel. Mluvil z cesty a na naléhání rodičů, zejména matky souhlasil s převozem na psychiatrické oddělení. Tohoto muže jsem viděl klidně sedět. Doktor mluvil ve vedlejší místnosti s rodinou, kde společně usoudili, že dotyčný by měl zůstat na oddělení. Doktor pak přišel do místnosti s mužem a bez vysvětlení mu oznámil, že na oddělení musí zůstat. Muž řekl, že nevidí důvod, proč by tam měl zůstat. Doktor byl tzv. žurnální, tzn. byl pouze k případu k večeru přivolán. Neměl zřejmě chuť se s dotyčným vybavovat, tak kývl na personál, který už věděl, co má dělat. Dotyčného chytili a hodili na postel. Ten samozřejmě protestoval, ale lekař mu rychle vpíchl medikaci, a po té ho přikurtovali.

Dovedete si představit, jak se takový člověk cítí druhý den, když se probudí s modřinami na zápěstí, aniž se nemůže hnout? Toto není ukázka použití minimálního násilí. Toto je ukázka selhání profesionální péče. Jestliže dotyčný přijde víceméně dobrovolně do nemocnice, má být rozhovor veden především s ním. Takový rozhovor samozřejmě může trvat i dvě hodiny. Dotyčný si však po vyléčení dobře uvědomuje, že tehdy lékař napřed vyzkoušel všechny možnosti komunikace. Například lékař může dopředu varovat, že by mohl násilí použít, ale že to nechce, že se chce domluvit. V tomto případě se o to lékař nejen nepokusil, ale s dotyčným vůbec nehovořil. I laikovi je jasné, že pokud se má dotyčný uzdravit a zbavit se svých bludů, tak musí mít důvěru ve svého lékaře. Pro lékaře by nemělo být nepředstavitelné strávit s pacientem dvě hodiny v diskusi, třebaže ta nakonec může násilím skončit. Osvícený psychiatr totiž nejprve začne vyjednávat.

Například v dětské psychiatrické léčebně ve Velké Bíteši klecová lůžka nepoužívají. Agresivní dítě znehybní například svěrací kazajkou. Dítě se sice vzteká, ale celou dobu je s ním někdo, kdo se snaží s ním vstoupit do kontaktu. Například když dítě už se vyčerpalo, tak se ho zeptá: "Už to přešlo? Už tě to nezlobí? Co se stane, když ti uvolníme jednu ruku?" A takto postupně se dítě uvolňuje z pout a během toho procesu se oba mohou se domluvit o tom, co ataku způsobilo, proč se zlobilo, jaká opatření či dohodu udělat, aby se napříště situace neopakovala atd.

Problém klecových lůžek je především v jejich zneužívání. Možná by stačilo, aby lékař musel v klecovém lůžku pravidelně kontrolovat, jako je tomu dnes ve výchovných ústavech. Tam se totiž donedávna používaly izolační místnosti čili samotky zhusta jako forma trestu. Kolem roku 1996, kdy se zde oběsilo dítě, je zakázal metodický pokyn ministerstva. Nový zákon po pětileté pauze samotky v omezené míře povolil avšak ne jako trest, ale jako opatření ke zklidnění dítěte. Navíc nařizuje, aby personál pravidelně kontroloval dítě v takové místnosti přibližně každou půl hodinu. O tento druh místnosti najednou v ústavech nebyl téměř žádný zájem. Proč? Už se prostě nedaly tak snadno zneužívat na odložení nepohodlného dítěte. Zkrátka zjistilo se, že tyto děti jde zvládnout i jinak. Myslím si, že kdyby psychiatr měl povinnost každou půlhodinu jít zkontrolovat pacienta v síťovém lůžku a pokusit se navázat s ním kontakt, omezilo by se zneužívání síťových a klecových lůžek na minimum. Mrzí nás, že žádný z psychiatrů v novinách nevolá po takové větší prevenci zneužívání násilí.