Proč jsou nesmrtelní Robert Mearns Yerkes‚ a John Dillingham Dodson, které možná vůbec neznáte?

PhDr. Mgr. Jeroným Klimeš, Ph.D. 2019-11-19

Kluk chtěl být závodníkem. Chodil proto na vrakoviště a doma v garáži si stavěl závodní auto. S ním elegantně vyhrával nižší motoristické soutěže. Tam si ho vyhlédl manažer vrcholové stáje a řekl mu: „Jezdíš dobře. Nechtěl bys jezdit pro nás?“ Kluk samozřejmě souhlasil. Před závodem si ho manažer našel a povídá mu: „Doufám, že si uvědomuješ, jakou důvěru ti naše stáj dala. Doteďka jsi jezdil se šrotem. Ale tohle je opravdický závodní auto za dva melouny, tak doufám, že náš nezklameš. Drž se, chlape!“ Vyhecovaný kluk jel a rozbil auto po pěti kilometrech. Před dalším závodem si ho zase našel manažer a povídá mu: „Zdá se, že si moc nevážíš důvěry, kterou do tebe naše stáj vložila. Na takový auto, co jsi rozmlátil o kaštan, by sis v té své autodílně vydělával dobrých deset let. Ale dobrá, my ti dáme ještě jednu šanci. Tak nám ukaž, že si toho vážíš.“ OK, auto bylo rozmlácené za dva kilometry... Kde soudruzi z NDR udělali chybu? Rozuměli autům, ale neznali Yerkes-Dodsonův zákon, který toho času byl na světě jářku sto let.

Yerkes Dodsonův zákon patří mezi zlatý fond psychologie [4]. Prvně popsaný byl před více než sto lety, roku 1908, a od té doby se dostal v modifikované podobě od Donalda O. Hebba do všech základních učebnic psychologie. Jeho síla nespočívá ani tak ve vědecké rigoróznosti původního výzkumu na tančících myších, ale spíš na vhledu či Aha-zážitku. Odhaluje totiž základní, přesto ne intuitivní fungování naší mysli. Intuitivní uvažování vychází z předpokladu, čím více se člověk snaží, tím lepší výkon podává. Pokud dělá chyby, tak je to tím, že je málo motivovaný. Yerkes Dodsonův zákon upozorňuje, že to není až tak jednoduché.

Vraťme se proto do doby, kdy potulní psi a kočky byli po krysách a holubech nejlevnější pokusná zvířata, lehce všeobecně dostupná. Právě Yerkes, syn farmáře, se zasloužil o rozšíření myší jako pokusných zvířat. Tou dobou vrcholilo nadšení pro behaviorismus a I. P. Pavlovovo podmiňování. Zkušený profesor Robert Mearns Yerkes a jeho student John Dillingham Dodson prováděli experimenty na tzv. „tančících myších, tanečnících“. Tančící myši se jim neříkalo proto, že by na elektricky nabité podložce začaly vášnivě „tančit“, ale protože měly kuriózní genetickou poruchou, která ničila vlasové buňky ve vnitřním uchu, v hlemýždi a polokruhovitých kanálcích vestibulárního systému. Takže díky narušenému statokinetickému ústrojí pohyb těchto myší připomínal tanec i bez elektrické stimulace.

Vysoké napětí pro elektrické šoky se získávalo jednoduše pomocí Porterova induktoria, což podle všeho byla sestava baterie, dvou indukčních cívek, zvonkového tlačítka a jiskřiště (generátoru střídavého napětí o 65 Hz). Bylo to tedy jen o trochu složitější zařízení než zvonek u dveří (Wagnerovo tlačítko). Napětí a proud Porterova induktoria se dá plynule měnit vzájemnou polohou indukčních cívek, popř. železným jádrem, tím se dá regulovat i intenzita bolestivého stimulu. Síla proudu se nastavila experimentálně podle reakce myší – na nejslabší podnět stěží reagovaly (100), u nejsilnějšího podnětu byla reakce mocná (500) a střední podnět ležel přibližně uprostřed mezi těmito krajnostmi (300).

Oba autoři byli jen o třicet let mladšími vrstevníky Tomáše Alva Edisona, takže žádné kalkulačky, natož počítače, ani žádná statistika. Nezapomínejme, že tou dobou ještě v domech nebyly elektrické zásuvky, elektrika se získávala nejčastěji z baterek, a proto se také chodilo spát záhy po setmění. Když pomineme válečky fonografu, tak všechna hudba byla živá. Většinou se psalo ručně, nanejvýš na psacím stroji. Všechna tato popisovaná zařízení byla tehdy vcelku technickými novinkami. Z historického pohledu vrcholilo prohibiční hnutí, protože výčepy byly na každém kroku a alkoholici v každé druhé rodině. Yerkes, coby srovnávací biolog, později propadl kouzlu dnes nechvalně známé eugeniky čili šlechtění čisté lidské rasy, kterou později do dokonalosti přivedli Švédové a Nacisté. Na jeho obranu můžeme konstatovat, že jen nemnoho bystrých mozků té doby bylo schopno tušit v eugenice vážný problém (např. Gilbert Keith Chesterton, Hilaire Belloc ap.)

Tehdy bylo čtyřicet tančících myší, tzv. tanečníků, poctěno účastí na slavném experimentu. Každá myš tak dlouho procházela každé ráno deseti testy, než se naučila bezchybně procházet bílým domečkem po tři po sobě následující dny, tzn. nesměla udělat chybu v celkem třiceti testech. Měřila se tedy doba, než tanečník „pochopí“, že musí odcházet toliko a pouze bílým domečkem (W). Autory tedy zajímalo, jak rychlost učení souvisí s intenzitou elektrického šoku, popř. kvalitou osvětlení.

Jen pro představu o pracnosti tohoto experimentu – pokud vše šlo jako na drátkách, tak se Dodson celý měsíc nezastavil. Naplánováno bylo totiž celkem 10000 testů, 400 testů denně. Každá myš mohla projít i více než 250 testy, každý den po deseti. Pokud jeden test trvá i s nastavením bludiště a zápisem jednu minutu, pak 400 testů představuje necelých 7 hodin práce po 25 dnů. Konečný počet testů byl ale nakonec o něco menší.

Jaké byly výsledky?

Při slabém podnětu se myši naučily vyhybat se šoku po 187 testech, při středním po 80 (nejlepší výkon), po silném po 155 testech. Graf nalevo je způsob, jak znázornili své výsledky sami autoři. Graf napravo je ale známější a názornější. Vychází z Gaussovy křivky (asi bez hlubšího důvodu) a používal jej při svém výkladu jiný známý psycholog, Donald Olding Hebb, který zkoumal spíš slepé myši a senzorickou deprivaci.

Své výsledky autoři shrnuli do věty:

Z této věty vyplývá, že zprvu uvažovali autoři stejně jako majitel závodní stáje v úvodu článku. Nulovou hypotézou bylo právě intuitivní očekávání – více úsilí rovná se lepší výkon. Špatný výkon znamená, že se málo snaží.

Takto autoři objevili jednu z tisíců životních iluzí, které postupně psychologie odhaluje. Dnes nám to připadá jasné jako facka – vystresovaní lidé podávají mizerný výkon, stejně jako málo motivovaní. Ale jak vidno z úvodního příkladu z klinické praxe, bylo to matoucí jak před rokem 1908, tak po roce 2008. Podobně podnikatelé v 90. létech považovali odpočinek za ztrátu času a snažili se vybudit maximální výkon stresováním zaměstnanců v open-space kancelářích. Výsledkem byli jejich infarkty či panické ataky, dramatický nárůst fluktuace zaměstnanců (jev průtokového ohřívače) a zanedbání výchovy vlastních dětí, takže dnes nemají pro své velké firmy nástupce.

Poruchy z podaktivace a z přebuzení

Z hlediska Yerkes-Dodsonova zákona můžeme psychické poruchy rozdělit do dvou skupin: Poruchy z nadměrné aktivace a poruchy z nedostatečné motivace. Připodobněme to k autu. Motor auta podává nejlepší výkon (kroutící moment) okolo 3500 tisíce otáček za minutu. Když se chceme rozjet na volnoběh, tak chcípá, neboť je pod otáčkami. Když naopak stojíme na parkovišti a motor burácí na 6000 otáček, tak poškození vzniká z přebuzení. Proto každý klinický psycholog musí mít ve svém instrumentáriu jak techniky na zvyšování aktivace, tak techniky na snižování přehnané aktivace. Mezi poruchy z nedostatečné aktivace patří existenciální deprese ochablých Honzů povalujících se na peci svých mamahotelů. Mezi nejjednodušší aktivační techniky patří ranní rozcvička. Bohužel lidé často používají „rozcvičku“ právě na večer, kdy by naopak měli využívat spíš inhibiční techniky.

Obecně platí, že snadněji umíme organismus vybudit než zklidnit, protože rychlá aktivace je evolučně výhodná strategie. Představme si napadení tábora bojovníky sousedního kmene – přežili jen ti, kteří se dokázali bleskově aktivovat [2]. Snadnější je proto večer dítě rozdovádět než uspat. Podobně v existenčně ohrožujících situacích – umírá dítě, partnerský rozchod, život ohrožující situace – jen vzácně někdo dokáže fungovat optimálně a uchovat si tzv. chladnou hlavu. Proto techniky na zklidňování jsou obecně složitější než aktivační techniky, neboť jde o tzv. frustrační toleranci – schopnost optimálně fungovat, i když se rozhodně necítíme optimálně.

Graf kolísání tělesné teploty během dne

Šipky u cirkadianního cyklu ukazují, kdy musí psychoterapeut při terapii doporučovat spíš aktivační techniky (červená šipka) a kdy inhibiční (sestupná hrana), zklidňující tak, aby respektoval Yerkes-Dodsonův zákon i přirozené kolísání aktivace a útlumu.

Jen jako kuriozitu vzpomeňme aktivační motivační techniku, která se vyžívala nejen v římské armádě. Když se vojákům nechtělo řádně válčit, nařídil velitel každého desátého, vylosovaného vojáka popravit. Byl to tedy zároveň i jakýsi druh kolektivního trestu. Protože desátý se latinsky řekne decimus, říká se tomu dodnes decimování. Asi k poslední decimaci vojska v Čechách došlo za třicetileté války po dezerci Mandlova pluku v druhé bitvě Breitenfledu (2. listopadu 1642). Vykonal ji následně kat Jan Mydlář ml. v Rokycanech.

Velmi rozšířená a velmi škodlivá je intuitivní sebenenávistná technika, kdy lidé sami sobě nadávají do debilů. Jinými slovy sami na sebe pouštějí svou agresi s cílem zlepšit výkon. I zde často bývá efekt opačný, než se očekává, a navíc se jim zhorší nálada, protože se deptají, egodevalvují. Zde je třeba se naopak zklidnit a omluvit se sám sobě a použít konejšivou samomluvu (technika vnitřního dítěte): „Promiň, že ti nadávám. Nikdo by ti neměl říkat debile, ani já sám. Pojď zkusíme to ještě jednou. Třeba se to povede lépe.“

Mezi poruchy z nadměrné aktivace, z přebuzení patří klasicky migrény, panické ataky, různé autoimunitní nemoci a psychosomatické poruchy, například Da Costův syndrom. U kterých jsou efektivní různé relaxační techniky či meditace. Klientům doporučuji zejména techniku prostého pozorování těla [3].

Lidé očekávají, že relaxace navodí nějaký zvláštní stav vědomí. Ale u poruch z přebuzení o to nejde, tam jde jen o to dostat člověka na fyziologicky bazální úroveň. Jako bychom v tom burácejícím autě na parkovišti jen sundali cihlu z plynu a chvíli počkali, než otáčky klesnou na základních 1000 otáček za minutu. Při relaxaci ale narážíme na to, že snižování „otáček“, stresu je spojeno s nepříjemnými pocity či abreakční reakcí a zdaleka není vždy příjemné, jak laici od relaxací očekávají.

Graf abreakční reakce

Při relaxaci zpravidla z počátečního, chronicky nepříjemného stavu (I) nevede přímá cesta konečného zklidnění (III), ale bohužel člověk musí projít nepříjemným propadem II. Čím déle člověk setrvává ve stavu I, tím hlubší bývá propad II a tím bouřlivější je pak přechod z II do III. Tomuto bouřlivému přechodu se říká abreakční reakce a pro svou teatrálnost je oblíbená zejména u amerických filmařů.

Odpovědné za tento prožitkový propad jsou s největší pravděpodobností sympatické a parasympatické vegetativní nervy. Pokud se nachází člověk v extrémním stresu, má přebuzené sympatické nervstvo. Pokud by jen čekal, až se samo zklidní, trvalo by to dlouho, často několik dnů. Nicméně relaxace tento proces neurychluje tím, že by přímo tlumila sympatické nervy, ale že aktivuje parasympatické nervy. Organismus tedy přechází z přebuzeného sympatika přímo na přebuzené parasympatikum. To je asi tak příjemné, jako když v autě zařadíte při 50 km/h zpátečku. Objeví se symptomy přebuzeného parasympatika – pláč, záškuby, ale i občas prudké puzení k sexu. Teprve až za chvíli dochází k finálnímu zklidnění.

Nadměrná aktivace je známá mezi muzikanty i sportovci pod termínem tréma. Vrcholoví sportovci pravidla ovládají své řemeslo dokonale, takže mezi nimi není větších rozdílů. To, co nakonec rozhodne vítězství, není dovednost toho kterého hráče, ale jeho schopnost fungovat v extrémním stresu. Takže práce s extrémním stresem je to hlavní, co sportovec po psychologovi žádá. Znalost těchto technik, jak vidno z úvodu tohoto článku, nepatří mezi intuitivní výbavu laiků. Podobně muzikanti podle odolnosti vůči stresu dělí hráče na studiové, kteří podávají nejlepší výkon v nahrávacím studiu, a pódiové, kteří rozkvétají teprve před řvoucí masou fanoušků. I zde laici mají sklon lidi s trémou spíš hecovat, místo aby je zklidňovali.

Techniky na nadměrnou aktivaci

Na fungování v beznadějných a bolestivých situacích mají tradičně více technik věřící – cesta kříže, technika odevzdání ap., bohužel ty často nejsou jednoduše přenositelné pro nevěřící. U těch musíme zmínit Hippokratovu lékařskou přísahu „především neškodím“, která má také charakter zklidňující techniky: Do nemocnice přivezou rozmláceného motorkáře. Chirurg se na něj podívá a řekne si něco ve smyslu: „Jestli ten to přežije, tak jsem sv. Dindy. Sestro rukavice...“ Na lékaře se tedy neklade nesplnitelný, stresující požadavek zraněného zachránit, ale udělat vše, co je v jeho silách, a neuškodit mu. Pokud tohoto cíle lékař dosáhne a pacient přesto zemře, nemá si jeho smrt dávat za vinu (lékař léčí, Bůh/příroda uzdravuje). Stejný postoj kladu na srdce těm partnerům, kteří zkouší zachránit svůj bortící se partnerský vztah. I v těchto případech je nadměrná aktivace na škodu – nejí, nespí, střídají láskyplné emoce s útočnými, výlevy lásky s urážkami. I zde je třeba zklidnění pro optimální výkon, i když ani ten není zárukou, že to dobře dopadne. Prostě občas jsme v situaci, kdy hledíme smrti do tváře, ať je to smrt fyzická, nebo „jen“ smrt vztahu či smrt naší kariéry a přesto potřebujeme se zklidnit na optimální aktivaci, abychom podali optimální výkon.

Cílená práce s aktivací organismu je tedy nedílnou součástí psychoterapie a podle Yerkes-Dodsonova zákona aktivaci podle okolností buď zvyšujeme nebo utlumujeme, každopádně vždy průběžně monitorujeme.

Literatura

1. Berne, Eric. Jak si lidé hrají. Vyd. 1. Praha: Portál, 2011. 198 s. Spektrum. ISBN 978-80-7367-992-7.

2. Biocca, Ettore. Sama mezi Indiány. Překlad Alena Hartmanová. 2. vyd. Praha: Orbis, 1973. 366 s., [32] s. obr. příl. Cesty.

3. Klimeš Jeroným. Křesťanství, vztahy a sex: na útěku od sebe k tobě a od tebe k sobě. První vydání. Praha: Novela bohemica, 2016. 270 stran. ISBN 978-80-87683-57-6.

4. Yerkes, R.M. & Dodson, J.D.: The relation of strength of stimulus to rapidity of habit-formation. Journal of Comparative Neurology and Psychology, 18 (1908) 459-482 on-line: http://www.viriya.net/jabref/the_relation_of_strength_of_stimulus_to_rapidity_of_habit-formation.pdf