Vztahy na zkoušku a sex před svatbou u věřících

PhDr. Mgr. Jeroným Klimeš, Ph.D. 2017-12-06

"Partneři si musejí před svatbou vyzkoušet, jestli se k sobě v posteli hodí." To je věta, která se obecně považuje za pravdivou. Je to ale skutečně pravda? Jak to dělali lidé dříve, kdy byl předmanželský sex vyloučený z naprosto pragmatických důvodů? Neexistovala antikoncepce a nemanželské dítě znamenalo pro ženu životní tragédii, neboť v zimě doslova - ne přeneseně - doslova umírala mrazem a hladem. To je situace jistě před sto padesáti lety, nebo za dob Maryši a Prodané nevěsty. Jak si tehdy lidé vyzkoušeli, jestli se k sobě hodí, jestli jejich těla na sebe citlivě reagují, jestli si voní, jestli je vzrušuje dotek toho druhého?

Technika je to prostá, ale dnes již prakticky nevyužívaná - tanec. Mladí lidé žili tanečními zábavami a plesy. Hudba byla o mnoho tišší než dnes na diskotékách. Když muzikanti odpočívali, bylo ticho - prostor na komunikaci. Tance byly párové, tedy tělo na tělo. Takže když se na parketu rozdivočíte - což bylo dovolené - zjistíte, že tanec je poloviční soulož. To stačí na to, abyste si ověřili, jestli si nesmrdíte a jak na sebe vaše těla reagují. Takže odpověď na otázku, zda si lidé mají ověřit, že se k sobě hodí, zní ano, ale není k tomu třeba předmanželský sex.

Před svatbou by se měly domluvit základní parametry vztahu - kde budeme bydlet, kolik plánujeme dětí, jaký máme postoj k náboženství, jak si budeme dělit majetek a další zásadní věci, které později často vedou rozvodům. Problém dnešních mladých je, že vydatně zkoušejí, zda se k sobě hodí v posteli, ale zcela opomíjejí tyto otázky, které také rozhodují o bytí a nebytí vztahu. Pak po n-letech manželství se nestačí divit, jak divoké bitky dokáže způsobit jen předmanželská smlouva či skálopevné rozhodnutí partnera, že jedno dítě bohatě stačí.

Změna partnerského chování za posledních 25 let

Problém křesťanské morálky je, že je dimenzovaná na svět, kde naprostá většina žen byla vdaná do 20 let. Dnes se tato hranice posunula o 10 let, což při zákazu předmanželského sexu znamená dobře 15 let sexuální abstinence (tzn. od puberty až svatby ve 30 letech). Jenže mladí, kteří by byli schopni či ochotni vydržet 15 let celibátu, i mezi věřícími představují maximálně jednočíselná procenta. Úkolem moudrého křesťanského pastýře je nedolomit nalomené třtiny a zachránit mladé víno. Tedy ultimáta "buď 15 let celibátu, nebo k nám do kostela nechoďte" rovná se sociální sebevraždě církve. Je třeba najít vhodnou pastoraci pro tuto věkovou skupinu (svobodní mezi 20 - 30 lety), která se zde v poslední době objevila.

I dobrovolně neplodná křesťanská manželství představují hazardování s církevním rozchody

Nejčastější chybou, kterou věřící rodiče dělají v této souvislosti, je, že tlačí mladé do svatby na vysoké škole. Tady se zapomíná na to, že nelze dodržovat jednu polovinu Božích přikázání a druhou ne. Když lidé vstupují do sňatku, neměli by odmítat děti - to je odvěká křesťanská zásada. Ale většina studentů není schopná vychovávat děti a při tom studovat. Na druhou stranu, pokud odmítají děti, koledují si o rozpad vztahu z důvodu přechození (http://prechozenevztahy.klimes.us). Vztah drží pohromadě děti, ne láska. Naopak o lásce víme, že v bezdětných vztazích zákonitě vyprchává, takže bezdětné vztahy se společným bydlením mají poločas rozpadu čtyři roky, bezdětné vztahy bez společného bydlení mají střední dobu rozpadu dva roky. Jinými slovy jestliže mladí věřící vstoupí do sňatku na vysoké škole, tak za čtyři roky budeme řešit u poloviny z nich církevní rozvod. Pozor! Ano, věřící mají o deset let delší trvání vztahu než nevěřící, ale jen za předpokladu, že mají děti. U bezdětných párů žádný rozdíl mezi věřícími a nevěřícími není.

Poločas rozpadu vztahů věřících a nevěřících

Kritérium víry byla otázka, zda chodí na bohoslužby. Rozdíl je měřitelný pouze u reprodukčních vztahů. U vztahů bez dětí se věřící a nevěřící neliší. Nereprodukční vztahy mají poločas rozpadu 2,5 roku.

Z toho můžeme udělat jediný závěr: Když církevní sňatek, tak jedině za předpokladu, že můžeme po novomanželech rozumně žádat, aby neodkládali děti. Každé dítě přidává stabilitě vztahu přibližně deset let. Když má tedy pár optimálních 3 až 4 děti na pár a k tomu jsou věřící, tzn. víceméně dodržují celý soubor křesťanských přikázání, pak mohou mít poločas rozpadu okolo 40 - 50 let, takže manželství, která se přesto rozpadnou je minimálně.

Porovnejte například situaci rodin s třemi dětmi a párů bez dětí, ale se společným bydlením na následujícím grafu - čára 3 a čára s. Zatímco po dvanácti letech ještě drží 97 % rodin se třemi dětmi, tak 90 % bezdětných vztahů je již rozpadlá.

Porovnání stability vztahů podle reprodukce

Na první pohled je zřejmý propastný rozdíl mezi reprodukčními vztahy a nereprodukčními (zelené versus modré čáry). Každé dítě přidává stabilitě vztahu přibližně deset let na poločasu rozpadu (čára 50 %).

Ježíšova pedagogika versus ideál

Když Ježíšovi vyčítají, že jeho učedníci se nepostí, připomíná jim pedagogické podobenství o mladém vínu a starých měchách (Mt 9, 14 - 17). Naším cílem je uchovat především víno - především lidi i za cenu ústupků na ideálu (postění). Výchovným cílem křesťanství je minimalizování promiskuitních vztahů a zážitkového sexu z nespočtu důvodů. K tomu je třeba zdůraznit fakt, že je dramatický nepoměr mezi počtem pohlavních partnerů a počtem dlouhodobých vztahů delších než rok. V průměru má dospělý člověk tři vztahy delší než rok, ale sexuální partneři mohou jít do stovek až tisíců.

Stabilita vztahu klesá se vztahovými zkušenostmi

Naivní laické čekávání říká opak: Vztah se nám rozpadl, protože jsme neměli dostatečné vztahové zkušenosti. Naměřená data paradoxně ukazují opak. Čím víc má člověk za sebou dlouhodobých vztahů, tím větší je pravděpodobnost, že další bude kratší než předešlé. Důvodem jsou samozřejmě bolestné rozchody, které přehluší případný pozitivní vliv zkušeností.

Křesťanská praxe by měla vést mladé lidi podle tohoto pravidla: "Když už nemáte na to, abyste dodržovali předmanželskou abstinenci, pak omezte sex pouze na dlouhodobé partnery." Jinými slovy nelezte do postele s nikým, s kým si nedokážete představit dlouhodobý vztah (>1 rok). Tato zásada je tím novým pružným, měkkým měchem, který dokáže zachovat mladé víno v rozumných mezích.

Na mladé víno zásnuby!

Osobně jsem proto, aby se tak nedělo chaoticky, že by si to každý pár rozhodoval, jak se mu zlíbí. Ježíš nás vybízí, abychom z pokladu poznání, který jsme obdrželi od Ducha sv., "vynášeli nové i staré". To staré, co bych zde vzkřísil, je institut zásnub. Dříve zásnuby sloužily k tomu, aby muž měl jistotu, že jeho nastávající není těhotná, tzn. aby se eliminovala skrytá těhotenství.

Před sto lety se ještě zásnuby oznamovaly v kostele při tzv. ohláškách: "Ohlášky. Oznamuje se farnímu společenství, že Jan Novák a Anna Svobodová se zasnoubili. Plánovaná svatba má být za rok. Pokud někomu jsou známy překážky tomuto svazku, nechť je neodkladně oznámí místnímu faráři." Zde veřejné zásnuby a ohlášky chránily před bigamisty a sňatkovými podvodníky. Samozřejmě i zásnuby se mohly zrušit, ale už to byla věc veřejná, tedy se s tím lehkovážně nelaškovalo. Zásnuby též zavazovaly k věrnosti.

Dnes bych si to představoval takto: Pokud mladí naznají, že to myslí se svým vztahem vážně, tak se mohou po nějaké lhůtě od začátku vztahu, řekněme po půl roce, dostavit za svým pastorem či farářem s tím, že se chtějí zasnoubit, ale že z rozumných důvodů nemohou mít toho času děti, a tedy ani svatbu. Duchovní vůdce by s nimi probral, jak to vidí do budoucna - kdy končí školu ap. Pak by jejich zásnuby veřejně oznámil, popř. požehnal vhodným obřadem. A mladí by dostali dispens od sexu, tzn. že spolu mohou od nynějška oficiálně spát s tím, že do roka po té, co pomine překážka bránící v pořízení rodiny se vezmou a nebudou se bránit založení rodiny tak, aby minimalizovali následky případného přechození vztahu.

Zásnuby by tedy vznikaly, i zanikaly oficiálně - veřejným oznámením církevnímu společenství při mši. Se zásnubami v kostele by samozřejmě šly tři podmínky: společné bydlení, věrnost (žádný flirt s kamarádkami) a teoretická příprava na manželství s místním farářem či pastorem.

Zásnuby může farář bez sankcí a zbytečných otázek oficiálně vyhlášením v kostele zrušit po šesti měsících, co jeden ze snoubenců doručí faráři žádost. Za datum ukončení zásnub by se ale považoval datum doručení žádosti faráři. Šest měsíců je doba tzv. poruch přizpůsobení, čas který krotí horké hlavy a je známkou, že se jedná o vážně míněný rozchod a po tuto dobu také má farář možnost pastoračně pracovat s párem.

Obnova zásnub s tím samým člověkem (i po více než půl roční pauze) musí být bez lhůt, protože je to známka toho, že pár překonal krizi vztahu. To samozřejmě za podmínky, že mezi tím neproběhlo zasnoubení s jiným člověkem.

Další zásnuby jsou možné nejdříve za rok od ukončení předchozích zásnub, tzn. po uplynutí "vdovského" času, tzn. je v zájmu věřícího člověka ukončit zásnuby oficiálně, protože od podání žádosti o zrušení zásnub ho čeká rok sexuální abstinence.

Už jen tyto procedury zaručují, že se zásnubami by se nedalo nezacházet lehkovážně. Nejprve musejí počkat půl roku bez sexu od začátku chození do zásnub. To je dohledná doba, to zvládnou. Po případném ukončení zásnub pak musí dotyčný počkat rok, než může oznámit další zásnuby s někým jiným.

Zásnuby by tedy byly tím měkkým pružným měchem, který by držel mladé v rozumném partnerském chování do té doby, než jsou schopni vstoupit do nerozlučitelného manželství a založit rodinu. Bránil by promiskuitnímu zážitkovému sexu, zvyšoval by stabilitu vztahu společným bydlením a požadavkem věrnosti. Kompenzoval by následky přechození tím, že by mladí měli naplánováno, že je po konci studia čeká svatba. Vždyť mezi studenty koluje pořekadlo, že po škole se páry buď vezmou, nebo rozejdou, což je důsledek právě přechození vztahů čili jejich zrychleného zestárnutí kvůli bezdětnosti (http://prechozenevztahy.klimes.us).

Zásnuby s dispensem připouštět pouze z objektivních důvodů

Když už vztah na zkoušku, tak na jak dlouho?

Když už mladí jsou ve vztahu na zkoušku (konkubinát, kohabitace, život na psí knížku) a nejsou objektivní důvody pro odkládání rodiny, pak je třeba připojit varování, které vyplývá z následujícího grafu (modrá čára).

Pravděpodobnost sňatku v souvislosti s trváním vztahu

Klasický scénář je: Chodí spolu deset let, dokonale se k sobě hodí. Pak se vztah přechodí, není síla na uzavření sňatku a vztah se rozpadne. Najdou si nového partnera a svatba i dítě jsou do roka, popř. bloudí a hledají až do smrti to, co už v bledě modrém jednou měli. Škoda těchto rozpadlých vztahů, protože nezřídka se oplakávají celý život. Podotýkám, že toto je ona nerozlučitelnost manželství - co Bůh spojil, člověk nedokáže rozloučit. Nezapomínejme, že svátost manželství neuděluje kněz či pastor. Tu si udělují snoubenci vzájemně sami sobě. S trváním vztahu mizí energie založit rodinu (přechození). Je to jako postupující alkoholismus: "Asi máte, pane doktore, pravdu, ale já nevím, jestli chci s tím pitím přestat..."

Z hlediska tohoto grafu pravděpodobnost svatby je přibližně každé dva roky poloviční, takže by se měli mladí vzít čím dřív tím lépe. Proti tomu stojí fakt, že na začátku vztahu je zamilování, které brání tomu, abychom se poznali. Proto se hledá kompromis, který říká, že do dvou let od začátku vztahu mají lidé dostatek informací, aby udělali odpovědné rozhodnutí - svatba/rozchod. Další prodlužování vztahu jen hazardování se vztahem, popř. se životem.

Vztahy se dětmi nelepí, ale konzervují

Pokud ve vztahu něco závažného hapruje (drogy, gablerství, chronické nevěry), tak děti to opravdu nezachrání. Děti působí jako konzervant vztahu. Jaký vztah máte, takový vám zakonzervují a takový budete mít. Když si na podzim zavaříte chutné ovoce, na jaře jako byste ho utrhli ze stromu. Pokud si ale zavaříte hnůj, tak světe div se, na jaře budete mít v zavařovačce hnůj. Jak říkají Ostravané: Je lepší se dobře oběsit, než špatně oženit. Je to jako když sednete na loď bláznů (viz Hieronymus Bosch), kdy příští zastávka je Sydney...

Vzpomínka na nepředstavitelnou minulost

P. Kitzler píše: "Podle odhadů stoupl počet křesťanů za necelých sto let téměř dvacetinásobně z předpokládaných asi 40 000 kolem roku 150 na 760 000 v roce 225, i tak ale představovali necelých 1,5 % celkové populace římské říše"(*)

(*) srv. H. Rhee, Early Christian Literature: Christ and the Culture in the Second and the Third Centuries, New York 2005, str. 10). P. Kitzler (vyd.): Příběhy křesťanských mučedníků, Praha, str. 15–50.)

Nárůst křesťanů ve druhém století

Každý rok bylo v kostele o 4 % více věřících. Dnes alespoň v katolické církvi každý rok naopak ubude 1 % populace ČR, čili 100 000 lidí, "jedna Olomouc" za rok.

Takový 4% nárůst není vysvětlitelný rozením. Nové členy tvořili především křesťané - konvertité. A víme, že náboženské konverze jsou nejčastější v adoslescenci (viz http://diplomka.klimes.us). Pokud tedy dnešní křesťanství se má vzpamatovat ze stávající krize, musí dramaticky zlepšit svou pastoraci v adolescenci a mladší dospělosti. Alespoň v katolické církvi je adolescence věk, kdy ztrácíme největší procento věřících (samozřejmě mimo smrt v 82 letech). Je to právě naopak, než by to mělo být. Jestliže Ježíš prosazoval mírnější přístup pro své učedníky, aby si je uchoval a připravil pro náročnější úkoly, pak by tak zřejmě postupoval i dnes. I my bychom měli věnovat efektivní pastoraci adolescentů prioritní pozornost.

Generační složení návštěvníků katolických bohoslužeb 18.4.2004

Černá čárka by měla být v tomto věku šikmo na druhou stranu. Ve starověku to církev uměla. Dnes ne.

Grafy a další literatura, viz Jeroným Klimeš: Křesťanství vztahy a sex. Novela Bohemica, Praha, 2016