PhDr. Mgr. Jeroným Klimeš, Ph.D. 2017-10-03
Rozvádějící se rodiče a 12letá dcera, která nechce k otci, má Aspergerův syndrom a když vidí otce dostává hysterický záchvat a vyhrožuje, že si něco udělá. soud v 1. instanci rozhodl o svěření do péče matce a s otcem soud stanovil pomalý navykací režim na styk po hodině za přítomnosti matky. Otec se proti rozhodnutí nyní odvolal a tak někdy bude rozhodovat krajský soud, to se určitě povleče, protože asi budou navrženy další znalecké posudky.
Nyní ten dotaz:
Otec podal návrh k soudu na udělení souhlasu za matku s hospitalizací dcery do nemocnice na psychiatrii za účelem vytržení z vlivu matky a stanovení diagnózy neutrálním odborníkem. Otec má za to, že matka, která je lékařka ovlivňuje všechna vyšetření a vyjádření, která ohledně dcery byly doloženy.
Otázka z ní je v zájmu nezletilé toto učinit a jaké stanovisko by měl OSPOD v zájmu dítěte u soudu navrhnout a jak argumentovat? Osobně vidím jak důvody pro, tak proti a nějak nemám jasno.
Odpověď JK
Před pár lety jsem byl na jednom Brněnském OSPODu (mohu doložit osobními kontakty) svědkem, jak se podobný experiment zkoušel na jiné 12leté dívce. Dívku separovali od matky, aby si našla vztah k otci. Já jsem se k danému případu dostal, když tento experiment trval již 11 měsíců a ta holka stále ještě sveřepě otce odmítala. Takže jediné, co se v tomto věku úřadům podařilo, bylo, že nejen neobnovily vztah dcery a otce, ale navíc ji odcizily i od matky. Zkrátka jen urychlily její dospívání. Je to podobné, jako v Anglii vezmou nějakého "Harryho Pottera" a pošlou jej - ještě jako dítě - do internátní školy, čímž de facto ukončí jeho dětství.
Podobné experimenty velmi dobře fungují u dětí do šesti let. Výrazně hůře fungují u dětí do 10 let. Po 12 roku je třeba všechny od nich důrazně odrazovat. Důvodem je puberta. Když se má matka starat o své dítě potřebuje psychické předpoklady, aby svůj vztah k svému potomku měla dlouhodobý a pevný. S biologickou zralostí, což puberta představuje, proto nastupuje tato schopnost po celé měsíce a roky udržovat stabilní názor. Pro srovnání si ukažme, jak funguje názor předškolního dítěte.
Sousedka: "Ahoj Erlánku!"
Erlánek (tři roky): "Já se s tebou nebavím."
Máma: "Ty se s paní sousedkou nebavíš?"
Erlánek: "Ne."
Máma: "Ale paní sousedka má pro tebe perník."
Erlánek: "Ahap!" otočil se na podpadku a cupital za sousedkou.
Předškolní děti mají jasné a rezolutní názory, které mají ovšem efemérní trvání. Názor takového dítěte zjistíme snadno, ale nikdo nemůže zaručit jeho trvanlivost déle než dvě hodiny.
Naproti tomu dívky s pubertou začínají mít schopnost pevného názoru, který dlouhodobě nemění. Je to vidět na Maryše od bratří Mrštíků. Ano, Maryše můžeme vnutit Vávru, ale výsledkem je, že ona ho otráví buď doslova, nebo metaforicky. To je jev známý již několik tisíc let. Například v Talmudu se dočteme, že Žid mohl před dvěma tisíci lety provdat nezletilou dceru. Platilo ale pravidlo, že do dvanácti let (do obřadu bat micva) se jí nemusel ptát na názor, ale po 12. roku se jí musel napřed zeptat. Důvod je jasný. Již tehdy měli neblahé zkušenosti se syndromem Maryši.
Pokud tedy nechceme znásilňovat či kriminalizovat dívky v pubertě, což je právě probíraný případ, měli bychom respektovat stabilní názor dvanáctileté dívky, jestli se chce nebo nechce vídat s otcem.
Málokdo si dokáže představit jaké procento dospělé populace má silně narušené vztahy se svými biologickými rodiči či sourozenci, a nebo se s nimi vůbec nestýká. I střízlivé odhady hovoří o 30 %. Takže když zde pozorujeme odcizení otce a dcery, které už dnes je hluboké, není to nic mimořádného, co by vyžadovalo urgentní zásah soudu.
Navíc se ví z jiných případů, že takovým aktem soudy vztahy mezi biologicky dospělou dcerou a otcem nesanují, ale ty i v dospělosti zůstanou nadále spíš narušeny. Takže v tomto věku jsou víceméně všichni bezmocní.
Obecně by si rodiče měli uvědomit, že rozvodem se zkracuje na výchova na evoluční normu, což je právě puberta (dívky 12, chlapci 14 let). Takže citovanému otci je třeba oznámit smutný fakt, že jeho výchova fakticky skončila. Dále už je vztah mezi ním dcerou vztahem dvou dospělých lidí, kteří se sami za sebe rozhodují, jestli se s tím druhým chtějí nebo nechtějí stýkat.
Je faktem, že rozvody nutí děti do exkluzivní volby - jednoho rodiče si vybrat a druhého zavrhnout (oidipální volba). Vzhledem k tomu, že si rodiče dnes pořizují jedno, maximálně dvě děti, musejí počítat s tím, že po rozchodu polovina z nich zůstane fakticky bezdětná, i když se třeba o děti několik let starala, protože ty děti je nezvratně zavrhnou. To je zkrátka realita 21. století, která nectí ani věrnost, ani nerozlučitelnost manželství, a pak se diví, že nefungují ani vztahy s dětmi.
Na závěr ukázku z emailu nijak vyjímečného vztahu 14letého syna k matce 7 let po rozchodu, kdy se o něj do té doby vcelku vzorně starala.
"Nadavky a urazky na mou hlavu primo prsely proudem:
krava, pica, neschopna krava na invalidnim duchode, nejvetsi socka, ktera bydli na Ladvi, pripadne jdi do prdele, do pici, do hajzlu, Ladvi - sidliste, tak hluboko jsi spadla, tady bydli jenom odpad spolecnosti a Ty s ubohym taxikarem, mela by si radeji skocit z mostu, nez zit tady takovy ubohy zivot, nechces to radeji uz ted skoncit, vsichni by si oddechli, v zivote si nic nedokazala, nemas nic, jenom toho pitomeho taxikare, ktery si nedela karieru a ktery Ti pomaha..."
I ona se musela smířit s faktem, že během těchto sedmi let od rozvodu možná definitivně přišla nejen o jediné dítě, ale i o muže, majetek i zdraví. Invalidní důchod důchod, na který naráží její syn, je totiž důsledek srůstání střev, které započal právě rozchod. Vztahy k rodičům jsou po rozvodu velmi labilní a snadno se překlápějí. Zde syn, který byl na straně matky do 14 let, se najednou překlopil a je na straně otce. Tato tzv. oidipální překlopení bohužel jsou nepředvídatelná a neříditelná. Jen prostě občas nastanou vcelku v libovolném věku dítěte. Například viděl jsem takové překlopení u 85letého starce nad hrobem jeho dávno zesnulého otce...