Poznámka na úvod: Další článek z dob, kdy jsem ještě psal na psacím stroji. Odhaduji to na období okolo přelomu gymnasia a začátek hydrogeologie. Tento článek byl zřejmě jeden ze dvou, které vyšly ve zkrácené verzi v Křesťanských rozhledech Augustina Navrátila. To byl známý křesťanský disident, kterého jsem potkal na jednom setkání u Kaplanů na jejich šumavské chatě. Publikoval jsem ho s tím podpisem na konci, takže je div, že jsem vůbec dostudoval.
S hlavní myšlenkou bych mohl s přivřenýma očima souhlasit i dnes, ale jinak s mnoha argumenty už dávno nesouhlasím a samotného mě irituje, když to po sobě čtu. Z hlediska psychologického je to vcelku ilustrativní ukázka reaktivního výtvoru na problémy se sexem, které jsem tehdy měl, a z hlediska vývojového pak doklad, že jsem nepřeskočil individuačně-reflektivní období (Fowler, viz moje diplomka).
V nedávné době rozvířil hladinu církevního života úmysl zavést sexuální výchovu dětí na základních školách. Chtěl bych tedy i já přispět k této problematice. Esej jsem rozvrhl do čtyř částí: Nejprve otázka pohlaví z hlediska náboženství a církve, pak z hlediska přirozeného, v třetí části jsou naznačeny zásady zákonodárce a na závěr vyjádření k plánované výuce.
Jak známo, křesťanské náboženství je charakterizováno smlouvou Boha s člověkem. Bůh nám nabízí věčný život a na druhé straně si klade podmínku, aby člověk zachovával přikázání. Skutečnost, že Bůh požaduje právě tato přikázání, vyplývá z jeho poznání a moudrosti. Naše odhalování důvodů, které jej vedou k požadování těchto přikázání, je antropologické. Tím však není řečeno, že bychom neměli přemýšlet, jaký máme užitek ze života podle přikázání. Je jen zbytečné se tázat, proč on chce právě tato. Na takto položenou otázku je totiž jen jediná odpověď: Protože ON to tak chce.
Vztah Boha a lidí se opravdu podobá vztahu otce a dítěte: Otec řekne dítěti: "Budeš-li dělat něco, např. hrát na klavír, učit se ap., pak já ti koupím kolo, které tak chceš." Dítě neposuzuje (ani není schopno), co mu učení přinese, co získá tím, že umí hrát na klavír, dítě ví, co pro něj znamená mít kolo, a to je důvod jeho snahy. Podobně ani člověk není schopen plně posoudit, co získává a co mu přinese zachovávání přikázání (ovládání sebe, láska k bližnímu ap.). Člověk je však schopen dobře posoudit cenu věčného života z toho, jak lpí na tom dočasném: Všichni se strachují o své zdraví, mají rádi dobré jídlo pití, dobrou zábavu, radost, štěstí ap. a naopak se bojí všeho, co by tento stav ničilo. Proto, i kdyby přikázání byla z našeho pohledu zcela nesmyslná a bláznivá, stojí věčný život za to, abychom se snažili a dodržovali je, tím spíše jsou-li rozumná.
Požadavky Boha v otázkách sexu se čerpají jednak z Písma, které je postupně doplňováno církevní autoritou a tradicí. Závěry z tohoto vývoje je možno shrnout do následující formulace: Člověk má právo využívat sexuálních sil pouze k plození dětí, tzn. nesmí existovat z jeho strany přímý úkon vůle, který by vylučoval početí, a zároveň využíval pohlavních sil. S tímto úzce souvisí další požadavek: Člověk má právo na plození dětí pouze ve stavu manželském. (Viz encykliku Humanae Vitae)
Z tohoto jasně vyplývá většina zákazů: Zákaz předmanželského styku, onanie, homosexuální styk, cizoložství atd. Vyplývá z toho rovněž zákaz všech druhů antikoncepce vyjma neplodných dnů: U ostatních druhů antikoncepce totiž existuje přímý úkon vůle vylučující početí, ať jde o přerušenou soulož, chemické, mechanické či hormonální prostředky. Avšak u metody neplodných dnů není neplodnost přímo zapříčiněná úkonem vůle, nýbrž je dána živočišnou neschopností, tzn. neexistuje přímý úkon vůle, ale jen nepřímý a ten se připouští.
Pohlavní síly mohou mít dvojí účinek: plození dětí a příjemné pocity. Jak vidíme na dějinách, je možno tyto účinky oddělovat a využívat odděleně, například pouze pro okamžité potěšení. Nicméně odnepaměti se udržuje odpor vůči silným pocitů bez hodnot, např. opilectví či veškeré narkomanii. Neboť takové silné pocity nemívají žádnou přednost kromě své velké intenzity, kterou přehluší všechny ostatní. Odpor vůči nim je pochopitelný, nové, zajímavé pocity bývají často slabé, a aby se mohly realizovat, je třeba jim "uprázdnit místo" tím, že si začneme uvědomovat jejich existenci a soustředíme se na ně. Tím se jejich intenzita poněkud zesílí a člověk pak žije v bohatším světě. Je tedy záhodno potlačovat a omezovat city, které bývají a priori silnější, a mezi ně se právě řadí i sexuální pud. Je například obecně přijímán požadavek, že by lidé spolu neměli žít, jestliže k sobě nic necítí, tzn. je třeba spojovat sexuální pocity s jinými.
Porušováním této zásady dochází k jednostrannému zesílení pohlavních žádostí a s tímto k relativnímu poklesu lákavosti ostatních pocitů. A vzniká pocit prázdnoty a neuspokojenosti živený tímto návykem na silné pocity. Tento stav se subjektivně projevuje touhou po štěstí v podobě silného zážitku, který člověka zcela pohltí. Člověk se cítí subjektivně nešťastný, i když mu jinak nic nechybí.
Pokračujme však dále, síla pocitu je obecně přímo úměrná tomu, jak často a jak dlouho se člověk zaobírá tím kterým pocitem. To platí i naopak, silné pocity stravují člověka s návykem příliš mnoho času, a tak mu tedy přirozeně nezbývá tolik času na jiné věci. Touhou po silném štěstí člověk často udělá nerozvážné činy, např. mnohé rozvody jsou výsledkem takového bloudění.
Toto vše je hlavní námitkou proti tzv. sexuální revoluci, většina ostatní námitek, jak je nebezpečí pohlavních chorob, nechtěné těhotenství ap., má poradní hlas, neboť tomu se lez při troše opatrnosti vyhnout. Závěr z této části je ten, že nekontrolovaný sexuální návyk je něco, co člověk musí překonat, aby mohl být spokojený. Je to tedy buď jistý nedostatek přirozenosti = dědičný hřích, nebo následek osobního hříchu = přirozený trest.
Hlavním cílem vychovatele v tomto směru je předcházení návyku. Jednou ze základních vlastní návyku je, že člověk prakticky nemůže posoudit míru své závislosti. Všichni začínající kuřáci vám řeknou, že mohou přestat, kdykoliv budou chtít. Ale opak je pravdou. Je to jako, když stojíme na břehu jezera a chceme odhadnout, kde je asi jeho střed. Máme sklon jej klást mnohem blíž k sobě. Pro správné posouzení je nutno udělat korekturu, opravu. Podobně u sexuálních otázek je nutno udělat opravu, a jako u všech věcí, které jsou návykové, si říci, že je to mnohem nebezpečnější, než se to jeví. Teoreticky je pravdivé tvrzení, že existují lidé mající k pohlaví vyrovnaný vztah, kteří dokáží udělat zmíněnou korekturu. Ale je prakticky nemožné formulovat podmínky, podle kterých by člověk poznal míru své odolnosti vůči návyku. Tedy z hlediska zákonodárce se jeví nejužitečnější sex, coby pouhé potěšení, zapovědět naprosto a omezit jej na nejužší míru - na plození potomstva. U některých to bude zbytečně přísné opatření, ale u většiny to zabrání následkům z návyku.
Stejným způsobem lez argumentovat i v případě nerozlučitelnosti manželství, kde by rozvod vyřešil stávající problémy. Ale opět není praktické kritérium, kterým by se dala tato nutnost bezpečně posoudit. Takřka všechny rozvody jsou zbytečné, vždyť v Praze se rozvádí 50 % manželství! Jednoznačný zákaz rozvodů řeší situaci lépe, než povolení rozvodů. Každý všeobecný zákaz působí jisté zlo, jde však o to, aby bylo, co možná nejmenší.
Chtěl bych zde znovu zdůraznit, že hlavním důvodem pro zachovávání přikázání není jejich rozumnost, ale možnost spásy. Jejich užitečnost je dar, "pozornost pána podniku". A kromě toho musíme si přiznat, že "pouhá" rozumnost nějakého přikázání nebo myšlenky je sotva pro někoho důvodem, aby se podle ní řídil, zvláště, pokud se mu nechce.
Ve výchově dětí je samozřejmě rozdíl mezi poučením od rodičů a poučením odjinud (kamarádi, škola). Rodiče mají možnost posoudit vyspělost dítěte a konkrétní situace, které by mohly ohrozit jeho mravní vývoj, např. dítě jde na pionýrský tábor a brigádu ap. První informace by měla pocházet od rodičů, nebo pak má největší vliv.
Poučení ze školy je východisko z nouze, kdy rodina neplní tuto svou funkci. I přesto je nutno zvážit vhodnost vyučující metody. Proto když se nyní zamyslíme na obsahem plánované výuky dětí, vidíme, že hlavním cílem je zamezit nechtěným těhotenstvím a šíření pohlavních nemocí, které si škodí v prvé řadě dotyčným jedincům, ale v druhé řadě, a to je nutno zdůraznit, ekonomice státu. Proto se ve Švédsku i u nás osnovy koncipovaly tak, aby nebyly žádné ekonomické následky z pohlavního života dětí a mládeže. Ovšem tak nějak se pozapomnělo, že samotný pohlavní života coby návyk dětem škodí: Deformuje jejich pohled na vztah mezi mužem a ženou, volbu partnera, návyk též brání v rozchodu, když zjistí, že se k sobě nehodí, a další již zmíněné obtíže.
Je nutno předcházet následkům již v prvopočátcích a ne až v půli cesty: Hlavní tím, že sex budeme spojovat vždy s láskou, a to nejen ve výchově dětí. Vždyť dítě má být výsledek především lásky, teprve pak nějakého tělesného úkonu. Tudíž školní výuka techniky sexuálního styku by měla přijít až na konec, rozhodně ne na základní škole. Každá všeobecná metoda výuky bude mít své procento selhání. Bohužel ukazují výsledky ze Švédska, že seznamovat děti na základních školách s technikou sexuálního života má procento selhání mnohem větší, než když škola ponechává děti v neznalosti a spoléhá se na rodiče. Ostatně o statistických výsledcích švédské výchovy toho bylo napsáno více než dost.
Jeroným Klimeš
Vlachovo Březí.
AMDG