Mgr. Jeroným Klimeš 1998

Poznámka: Článek pro PLUS.

V čem jsou muži a ženy jiní? To je zjevně jedno z těch věčných témat, které lidstvo od nepaměti tak baví, že si ho za nic na světě nedá vzít. Někdy a někde se rozdíl mezi mužem a ženou zveličuje, jindy bagatelizuje. O rozdílu mezi matkou a otcem to platí dvojnásob.

Jsou případy, kdy se role matky zveličuje na úkor role otce. Jedná se o známé případy, kdy při rozvodových sporech se v naprosté většině případů svěřují děti do péče matky, i když tato často díky své narušené osobnosti nesplňuje na rozdíl od otce předpoklady k výchově. Tato nešťastná situace se v našem soudnictví pomalu mění.

Experimentálně se podařilo ověřit, že dítě začíná jinak reagovat na cizí osoby a na osobu, která o ně nejvíc pečuje, asi ve stáří tří měsíců. V tomto věku a ještě dlouho potom je ale dítěti vcelku jedno, jakého pohlaví je tato pečující osoba. Výzkumy ukázaly, že muži jsou schopni poskytnout dítěti i v raném věku stejnou péči jako ženy.

Je spíše jen biologickým faktem, že ženy mají s dítětem o devět měsíců delší intensivní kontakt, který má velký vliv na vývoj mateřských citů. Muži jsou o toto období ochuzeni, ale při vhodné motivaci mohou toto zpoždění lehce dohnat.

V péči o malé dítě tedy není podstatný rozdíl pohlaví mezi mužem a ženou. Dítě si začíná uvědomovat rozdíl mezi matkou a otcem coby ženou a mužem asi kolem věku tří let. Zde si začíná uvědomovat i to, že matka má jinou rodinnou a sociální roli než otec. Zde už přestává být jedno, zda o dítě pečuje pouze svobodná matka či otec nebo oba rodiče. Dítě se učí reagovat jinak na otce a jinak na matku.

Tuto stížnost na adresu žen často slýcháváme a pravda, sami ji i říkáme. Tento přirozený emotivní rozdíl mezi mužem a ženou má však velký výchovný dopad. Představme si následující scénku.

Na chodníku stojí matka s dítětem. Kolem přejede nákladní automobil. Matka, i když je s dítětem v bezpečné vzdálenosti od vozovky, po dítěti "splašeně" skočí, zaječí a přitáhne ho k sobě. Dítě je z toho celé vyděšené. Otec by zřejmě v podobné situaci je suše konstatoval: "Hele, Verunko, nelez tam, něco tě přejede." Otcova reakce je sice nesplašená, ale na druhou stranu je pouze slovní. Malé děti čtou však dobře emocionální stavy, ale slovům moc nerozumí. Tzv. splašená ženská reakce je tedy pro ně mnohem srozumitelnějším varováním před nebezpečím než otcovsky klidné konstatování. Proto my muži musíme být tolerantní k ženským emocím, protože jsou velmi mocným výchovným prostředkem.

Jako ženy mají sklon k emocionálnějším reakcím, které jsou zdánlivě přehnané, tak mužská pozornost a cílená zaměřenost získává s věkem dítěte stále větší důležitost. Tento fakt nám může dokumentovat zkušenost z SOS vesniček.

SOS vesničky fungují tak, že několik adoptivních matek pečuje každá o asi 10 dětí. O ekonomické zabezpečení těchto matek se stará vedení dané vesničky. V kvalitě poskytované péče jsou SOS vesničky hned za pěstounskou péčí. V těchto vesničkách přesto z ryze technického důvodu neradi vidí muže či partnery matek, i když dané děti by otce rozhodně potřebovaly. Praxe je taková, že pokud si nějaká matka najde partnera, který by chtěl s ní a s dětmi žít, tak se tato celá velká rodina přestěhuje do nějakého bytu mimo SOS vesničku. Důvod této praxe je prostý. Je to otcovská iniciativa.

Takový muž chvíli žije se svou vyvolenou ženou a najednou v něm vyklíčí nezvratné přesvědčení, že tu či onde by se měla nějaká příčka zbourat či naopak postavit, tamhle by se měla bezpodmínečně postavit udírna, bez počítače a jiného elektronického harampádí se už prý nedá žít, děti by určitě ocenily, kdyby se byt zabezpečil proti vloupání speciálním a jím vynalezeným bezpečnostním zámkem, a jakoby to všechno nestačilo, což takhle si postavit na dvorku chlívek na prasata a z parku udělat zahrádku na brambory, aby prasata měla co žrát. Dokážete si lehce představit, jak dokáže jedna taková mužská iniciativa rozhodit vedení jinak vcelku klidné SOS vesničky.

Přesto děti takovou otcovskou péči o domácnost v té či oné formě potřebují pro svůj vývoj. Výchova matek z SOS vesniček nějakého důvodu bývá málo účinná kolem puberty. Z podobného důvodu u svobodných matek začíná nejstarší syn i přes svou nevyzrálost plnit funkci otce, se kterým se konzultují nákupy a jiná důležitá rozhodnutí týkající se fungování a organizování domácnosti. Zvýšená emotivita žen je kolem puberty spíše na závadu, protože děti přestávají brát citové reakce matky vážně, ale spíše reagují na slovní, byť tvrdé, interakce s otcem. Prostě otec se vším, co k němu patří, je důležitý ve výchově, aby si společně se matkou udrželi rodičovskou autonomii.

Ale v mnohém by se však výchovné styly rodičů bez ohledu na pohlaví od sebe lišit neměly. Žádné z dětí by nemělo mít například pocit, že některý z rodičů má raději jeho sourozence než jeho. Rodiče by se měli chovat tak, že jejich citové preference vůči jednomu nebo druhému dítěti nejsou poznat na jejich chování. Stejně tak matka i otec by neměli nikdy jít proti sobě. Správně fungující rodina by se skládá ze dvou spolupracujících koalic: Koalice rodičů a koalice sourozenců. V okamžiku, kdy vzniká koalice rodič - dítě proti druhému rodiči, bývá to nezvratnou známkou těžké rodinné krize.

Různost pohlaví je základem pestré a zároveň vnitřně bohaté rodiny. Zajímavé je, že sami většinou ani netušíme, jaké jsou naše přednosti, ani čím náš partner našim dětem nejvíce prospívá, proto je mimořádně důležité brát svého partnera takového, jaký je, a vážit si pro zdánlivě nepodstatné maličkosti.

Počet normovaných stran: