Jeroným Klimeš: Globální výchovná nejistota

Dobrá výchova dětí v moderním světě je náročnější, než si vůbec dokážeme představit. Nechci kreslit čerta na zeď, ale potřebuje mít zřetelně před očima, o co je dnes výchova složitější, než byla před sto lety. Jako polárník, když vyráží na cestu k severnímu pólu, neměl by si nic namlouvat. Naopak musí si být realisticky vědět, co ho čeká. To není procházka růžovým parkem. Je to náročný počin, kde za každou i ne moc velkou chybu zaplatí životem - svým nebo svých přátel. Za chyby v rodině se možná neplatí rovnou životem, ale bolestí všeho druhu, totiž hádkami, napjatými vztahy, rozvody, nebo třeba i závislostí na alkoholu či drogách.

Na severním pólu pravda nežijeme, ale přesto i zde železné pravidlo evoluce praví: Kdo se nerozmnoží, bude vyselektován. To platí nejen pro organismy a biologii, ale i pro naše národní kulturní dědictví, víru v demokracii či v Boha. Musíme být schopni nejen nové generace zplodit, ale i předat jim to, co považujeme za podstatné. To, co by se nemělo ztratit, co by nemělo být vyselektováno, zapomenuto. To vždy bylo a i dnes je úkolem výchovy. Projděme si tedy několik zásadních bodů, kde se změnily podmínky výchovy oproti světu našich dědečků.

Život na začátku dvacátého století realisticky popisuje Josef Lada ve svých pamětech. Dům měl jednu dvě světnice a v jedné místnosti spalo pohromadě šest i více lidí. Ano, interiér byl takto stísněný, ale děti žily převážně v exteriéru. Máma mohla říci větu: “Teďka všichni vypadněte ven, potřebuju vytřít.” Exteriér představoval pro děti bezpečné místo, kde tou dobou už nebyli žádní medvědi, ani vlci. Luxusem byl dům u hlavní silnice a stále potkáváme lidi, kteří vzpomínají, jak si celé dětství hráli v partě na ulici. To je dnes nepředstavitelná minulost.

Dnes není stísněný interiér, ale exteriér. Ten představuje pro děti z principu nebezpečné místo. Například z výzkumů se ví, že dítě do 12 let není schopno přejít bezpečně silnici, protože není schopno odhadnout rychlost přijíždějících aut. Dnes mít dům u hlavní silnice je spíš za trest, než že by to byl jakýkoli luxus. Ani na vesnicích už pomalu neexistují ulice, kde by si školáci mohli bezpečně pohrát, aniž by to od rodičů představovalo nezodpovědnost, je tam nechat. Za touto změnou vnímání exteriéru nestojí překvapivě sexuální úchylové a kriminální živly, ale vcelku nevinně vyhlížející auta.

Města jen pomalu reagují na tuto změnu tím, že se vracejí ke zdálo by se archaickému uspořádání životního prostoru – k táboru. Prvními kroky v tomto směru představují obchvaty obcí a měst, dále pěší zóny ve větších městech a občas developeři navrhnou luxusní satelity, které mají tuto táborovou strukturu: Domy do kruhu vytvářejí bezpečný střed, kam nemohou auta. Ty jsou vedeny k domům zezadu.

Tato změna veřejného prostoru je pomalá - trvá více než jednu generaci, tedy rodiče ji berou za danost, i když tomu tak dříve nebylo. První adaptací jsou děti interiérů. Děti podobně jako muži jsou od přírody exteriéroví tvorové. Nepřekonatelnou hračkou na skautském rodinném táboře je vždy bahnostroj, které děti neomrzí ani po několika hodinách (na rozdíl od ostatních her):

Když pomineme rodičovu ruku s prsty, tak kámen, písek, voda a klacky představují základní evoluční hračky, na které se děti adaptovaly minimálně dva milióny let vývoje lidského druhu. Všimněte si, že dětská pískoviště jsou jedny z mála evolučních rudimentů, které si děti přinesly z africké savany do moderního města, a to na vzdory psím výkalům a celkové nehygieničnosti.

Výchova dětí v luxusních interiérech tedy představuje z principu znásilnění jejich evoluční přirozenosti. Výsledkem je samozřejmě zlobení. Po Internetu koluje tento obrázek s titulkem: “Páté přikázání – nezabiješ!” Otázka, zda zabít děti, že se chovají evolučně, nebo dospělé rodiče za to, že znásilňují jejich přirozenost. Všimněte si, že na obrázku nejsou nešťastné děti. Naopak děti jsou šťastné, ty mají svůj milovaný bahnostroj. Nešťastní jsou rodiče.

Rodiče však nejsou hloupí. Vidí, že se děti doma nudí, tak se jim snaží interiér zpříjemnit. Jenže moc toho nemají. Moderní hračky děti příliš neberou, ale za to je zaujme televize, počítač, video a různé přehrávače. I na předchozím obrázku je televize puštěná tím nejhorším způsobem – jako kulisa. Televizní vysílání je však dimenzováno na průměrného, tj. adolescentního diváka, tedy pro školní a předškolní děti je nevhodné přes 90 % času. Jenže okolo 30 % rodin nerespektuje základní výchovné pravidlo – žádná televize v dětském pokojíčku.

Lékaři předpokládají princip korespondence. Jestliže dehet je prokazatelně rakovinotvorný ve velkých dávkách, bude stejně nezdravý i v malých dávkách, třeba při pasivním kouření. I přesto, že v těchto malých dózách jeho škodlivý vliv u jednotlivého člověka nenaměříme. Princip korespondence platí i u televize:

Jestliže víme, že určitá scéna je pro dítě nevhodná v realitě, pak důvodně předpokládáme, že tato scéna je pro dítě nevhodná, i když ji vidí prostřednictvím televize či Internetu. Televize je jen jakési zvláštní "okno" či průzor do této scény. Tento princip hodně pomáhá rodičům ujasnit si, na co se mají nebo nemají jejich děti dívat. Na stránkách Linky bezpečí je mimochodem krásný videoklip, který ilustruje tento princip.

Většina rodičů uzná, že na nahotě není nic špatného, ale přesto nenechají své dítě oknem šmírovat nahou sousedku při sprchování, i kdyby se jí to nakrásně líbilo. Podle principu korespondence by stejné dítě neměli nechat okukovat sprchující se Reginu při reality show.

Další logickou reakcí na nudící se děti je kult kroužků. Dřív představovaly kroužky nadstavbu základního vzdělání, dnes je to spíš vycpávka odpoledního času dětí, protože “co jiného s nimi”? Pro rodiče, zejména matky to znamená stát se otroky volantu. Ráno rozvážet děti do škol, odpoledne po kroužcích. Přivázány k tomuto žentouru bez problémů najezdí přes 100 km denně.

Bohužel role otců je dnes ještě více rozplizlá. Rodiny jsou většinou zadlužené a hypotéky znemožňují byť na přechodnou dobu mít volnější zaměstnání. Tedy nezřídka se setkáme s otci, kteří se mohou dětem věnovat pouze o víkendu, pokud samozřejmě vyčerpáním neprospí celou sobotu. Tím dříve trpěly jen rodiny cestujících obchodníků. Nedostižnou metou se tak stává elementární doporučení pro otce: “Nechcete-li, aby se Vám rodina rozpadla, věnujte se jí aktivně dvě hodiny denně.”

Tento článek píši v čtyři hodiny ráno, protože když jsou děti vzhůru, tak to nejde. Naše čtyřletá dcera umyje sama nádobí, ale bohužel při mé práci, byť je pro-rodině orientovaná, jenom překáží. Dříve řemeslo se vykonávalo doma a již i malé děti na něm mohly participovat – podávat nástroje, roznášet výrobky po vsi ap. Dnešní zaměstnání jsou dětem nepřátelská, nanejvýš bohaté firmy mohou zaplatit školku pro děti. Dřív se rodič nemusel rozhodovat – buď děti, nebo řemeslo. Dnes ano.

Takto pomalu začínáme uvědomovat, že výchova dětí je dnes o řád náročnější než dříve. Jsou na to dvě nezdravé obranné reakce: Rodiče rezignují na větší počet dětí, a tak nezvratně vymíráme – 1,2 dítěte na ženu, a s tím souvisí i zoufale velká rozvodovost. Rozvádí každé druhé manželství a ze statistiky víme, že v těchto rodinách je přibližně stejný počet nezletilých dětí. Tolik dětí tedy nepozná, co je to normální domov, normální vztahy mezi partnery? Rozvedení rodiče z principu nechtějí hrát před dítětem “komedii, že se máme rádi”, tak raději jim vnutí zcela autentickou válku o vše – o majetek, o děti, o to, kdo je po rozchodu na koni a kdo ostrouhal. Děti jsou jen trofej - má je ten, koho soud označil za “dobrého rodiče”.

Děti dorůstají a nikdo se jim nemůže divit, že se jim do tohoto chomoutu rodičovství nechce. Plánují život na pár roků dopředu. Nějaká delší perspektiva – celkový pohled na svůj životní oblouk od narození až do smrti – je v tomto nestabilním chaosu takřka nemožný. Jenže takto ženy v 40 a muži v 50 letech zjistí, že jim život protekl mezi prsty a před sebou mají dalších možná 40 let bezcílného života, kdy stará lákadla – nevaž se, odvaž se, užij si – jaksi ztratila svůj půvab. Inu, ve čtyřiceti málokoho láká vize, že si na večírku pořádně vykropíme choboty a probdíme celou noc. Konec konců ani ten sex není, co býval...

Jenže na toto se dnes děti vůbec nepřipravují. Například nikdo jim neřekne, že než se ožení nebo vdají ve 30 letech, projdou si dvěma nebo třemi velice bolestnými rozchody. Do těchto rozchodů vpadnou zcela nepřipravení. Strach z dalšího zranění jim pak sebere důvěru v pevné vztahy obecně. Tedy rodiče musejí i dnes děti připravovat na pevné rozhodnutí založit rodinu, byť je to o deset let později než v minulosti. Na konci střední školy, eventuálně na každé vysoké škole by se děti měly naučit při vhodném předmětu zákonitosti rozchodů - zatím teoreticky s tím, že praxe bohužel přijde sama.

Je zajímavý paradox, že rodiče, blízcí lidé a kamarádi jsou dobrou oporou, když Vám umře partner, ale jsou zpravidla těmi nejhoršími rádci při rozchodu se stejným partnerem. Mezi nejhorší rady patří: “Naštvi se na něho! Vzmuž se! Máš na víc! Nezaslouží si tě! Odstěhuj mu věci! To kdyby mi udělala partnerka, tak bych ji hned vykopl!” ap. Aniž to vědí, tak prokazují svým blízkým medvědí službu. Ale divme se, když ani na středních, ani na vysokých školách se adolescenti o rozchodech nic neučí. O sanaci vztahů vědí asi tolik jako o sanaci půdních sesuvů. Oboje řeší intuitivně, tj. špatně.

Ale snad nejhorší výchovná zanedbání vznikají v oblasti, kde moderní doba beznadějně bloudí. Tou je postoj ke stáří a smrti. Dřív byl velký počet dětí jediným způsobem, jak se vyhnout žebrotě na stará kolena. Děti byly proto od malička připravovány na to, že jednou se budou muset o své stárnoucí rodiče postarat. Tento výchovný apel zmizel pod heslem: Nechci být na obtíž. Ale jasným biologickým faktem nic neuděláme: Jsou dvě období, kdy jsme naprosto odkázáni na druhé – na začátku života a na jeho konci. Nad námi, generacemi v produktivním věku, visí výstražné memento: “Jak si to dnes nastavíme, tak budeme za pár let stárnout a umírat.”

Dřív naprosto běžný tlak na “úctu ke stáří” či starým lidem vystřídaly úvahy o euthanasii. Prostě když si nedokážeme vážit cizích životů v období jejich bezbrannosti, tak opovrhujeme i svým vlastním životem v podobně bezmocném stavu. Dnes produktivní generace vymýšlí, jaké by to bylo krásné mít olympiádu v Praze, místo aby stejné prostředky věnovala na hospice, léčebny dlouhodobě nemocných, na podporu sociálních organizací ap. Protože světe div se v kvalitním hospicu se lépe umírá než na kladině či bobařské dráze. Jestliže my – dnešní produktivní generace odmítá si vážit starých a umírajících a investovat do nich peníze, aby si třeba “doplnila své cestovatelské vzdělání” – dovolenou na Seychelách, tak samozřejmě ani své děti nevychovává k tomu, aby se o ně postaraly, až oni sami se posunou na uvolněné místo seniorů.

Jak připravovat děti na stáří?

1) Jsme geneticky naprogramováni, abychom umřeli okolo 80. roku života. V dekádě okolo tohoto roku umře přibližně 80 % nás všech. Vůči tomuto biologickému procesu jsou lékaři bezmocní, proto v této době se prudce a nezadržitelně zhoršuje zdravotní stav.

2) Naši rodiče se do toho věku dostanou, když nám bude něco mezi 50 – 60 lety. Tou dobou pro mnoho z nás přichází náročná životní etapa několika let, většinou kratší než pět let, kdy se musíme o své bezmocné rodiče postarat, stejně jako oni se starali o nás, když my jsme byli malé bezbranné děti. To často znamená změnit domácí podmínky, změnit či zvolnit zaměstnání, abychom mohli pravidelně jezdit do hospicu. Též to často znamená poměrně hodně velkou finanční investici či ušlý zisk, protože už dnes jsou domovy důchodců, hospice či pečovatelka dražší než důchody. Tedy poměr výdajů dětí a rodičů se v tomto období často obrací, protože před tím to často byli naopak rodiče, kdo děti i v dospělosti finančně podporoval.

3) Pokud si v době maximální produktivní síly plánujeme bydlení, tak by to měly být spíše takové dvojdomy, či dva byty vedle sebe, kde jeden bude později fungovat jako výměnek. Výměnky by měly mít bezbariérový přístup – pro případnou pečovatelku. V pozdním staří budeme velmi špatně snášet stěhování, tedy měli bychom si naplánovat přesun do definitivního bydliště, když jsme ještě při síle.

4) Konec blízkého člověka neurychlovat euthanasií třeba proto, že jsme vyčerpaní. Za pár měsíců po smrti se nám po něm jistě začne stýskat, a pak nebudeme schopni se zbavit výčitek, že jsme si ho sami zabili. Lepší metoda je se vzdálit, odpočinout si, dát si odstup či přenechat holt péči na nějaký čas organizaci.

5) Vychovávat děti s láskou a chovat se k nim s úctou tak, aby se nám rády vracely a rády nám pomohly, i když budeme staří a bezmocní. Dospělé děti, jejichž rodiče trpí třeba roztroušenou sklerózu, dosvědčí, že není až takový problém vytřít vlastnímu tátovi výkaly ze zadku, ale mnohem horší je poslouchat “ty jeho blbý kecy”, které okolo toho má.

Ano, v mnoha ohledech se dnešní společnost vrací ne o 100, ale spíš o 1000 let zpět. Jenže v mnoha ohledech naopak jako bychom se ocitli na Marsu. Obranné reakce jsou sice “lidsky” pochopitelné, ale z principu krátkozraké, protože kompenzují momentální popudy. Nejistotu nejen rodičů, ale i odborníků po celém světě můžeme příhodně označit za globální výchovnou nejistotu. Počítejme však s tím, že ještě tak sto let bude trvat, než se stabilizuje morálka tohoto nového prostředí, tj. úspěšné heuristické strategie, jak v tomto moderním světě přežít.

Společnost si bohužel ještě nepřiznala tento prudký nárůst náročnosti výchovy v dnešní době, proto do ní investuje jen zlomek energie, která je potřebná k jejímu zdaru. To je jako s autem. Jestliže potřebuje servis jednou za půl roku, nestačí jezdit do servisu jednou za tři roky. V evoluci stejně jako v zákoně neznalost neomlouvá – za vědomé i nevědomé chyby se pyká.

K velké opatrnosti nás vybízí i známý fakt: V celé známé historii neexistuje jediná civilizace či společenství, která by dlouhodobě dokázala odolávat nástrahám blahobytu. Budeme první, kteří to dokáží, nebo budeme jen další civilizace, která na blahobyt dojede?