Tak především, většina žen toho pravého má. Lidi se totiž nerozvádí, protože se k sobě nehodí, ale protože dělají kraviny. To je úplně stejné jako s auty. Ta také nebourají, že jsou ve špatném technickém stavu, ale řidiči jezdí jako magoři a pak se diví. Takový pár spolu žije deset let. Muž, workoholik, postupně začne trávit v práci 12 hodin denně. Mají sice peněz, že neví, co s nimi, ale z něho a jeho manželky se poznenáhlu stanou praktičtí vdovci. Jednoho krásného dne si uvědomí, že si má mnohem víc co říci s kolegyní, se kterou tráví víc jak 8 hodin denně, než se ženou, kterou mluví tak půl hodiny za týden. Světe div se! Vždyť by bylo divné, kdyby to bylo naopak. Takový pár kouzelně funguje 13 let, aby si pak po 17 letech soužití muž uvědomil, že kolegyně je lepší. Najednou vykřikuje, že manželku nikdy nemiloval, vzal si ji ze soucitu a od začátku věděl, že se k sobě nehodí. Nemusíte být psychology, aby vám bylo jasné, že to není pravda, že tyto bláboly jsou jen folklórní součást rozchodové rétoriky. Lidi, kteří se k sobě bytostně nehodí, spolu nevydrží ani 13 dní natož vcelku bezproblémově fungovat 13 let. Proto si dejte pozor na obecně rozšířený omyl, že je třeba najít toho pravého. To až tak těžké není. Těžké je s tím princem vydržet – a je jedno, je-li je to princ Drsoň nebo princ Jasoň.
Princové na bílém koni nás ale svěže vezou vstříc v ústrety druhé velmi časté chybě. Bajaja na bílém koni je opravdu k sežrání, ale dotyčná princezna vůbec netuší, kdo je to, jaké má vlastnosti, zda si s ním bude v manželství rozumět. Zamilovává se do své vize, kterou si na chrabrého šuhaje jen promítá. Nejen ženy, ale i muži při seznamování kladou důraz na určité vlastnosti a není překvapením, že je nakonec opravdu u jejich partnerů nacházíme. Jenže pak v manželství zjišťují, že od protějšku tak nějak intuitivně očekávaly, že bude mít ještě mnoho jiných vlastností, na které při seznamování jaksi ani nepomyslely. Bubeník na pódiu je okouzlující i za dvacet let, ale tak nějak se zapomnělo, že muzikanti žijí v noci, doma jen přes den přespávají. (To ovšem jen za předpokladu, že nejsou na šňůrách.) Podobné je to i s klukem z diskotéky, který má tak hezké vlasy a kterého vám ostatní holky tenkrát strašně záviděly, protože skvěle tancoval. Ano, je to dobrý tanečník i dnes, ale...
... to se jedna žena v 24 letech zamilovala do chlapa, který tou dobou měl prý manželku, dvě děti a čtyři milenky. Říkal jí, že k ní cítí něco úplně jiného než k těm předchozím. Věřila, že ho jejich láska změní. Po pár letech mi ho přivedla, abych ho zkusil změnit pro změnu já. Měl opět nějakou milenku a o návratu k rodině nechtěl ani slyšet. Tato žena byla prostě závislá na té cukrové vatě, co on dokázal produkovat kterékoli ženě, do které se zamiloval. Říkal jsem jí: "Paní doktorko, když milujete Zuckerwattemaschine, tak při vaší inteligenci a vzdělání nemůžete očekávat, že z ní budete dojit mléko. Od toho jsou krávy, ne Zuckerwattemaschienen." Jestliže viděla, že ten muž není schopen plnit sliby, nemá zábrany lhát, má sklony k nevěře, je nedůsledný, tak opět člověk nemusí být psycholog, aby věděl, že nejlepší předpověď budoucího chování uděláme podle toho, jak se dotyčný choval doposud. To přeci věděla už v těch 24 letech. Proč neposlouchala rad našich babiček? "Nikdy nepřebírej chlapa jiné ženě. Koho můžeš odlákat přes postel, o toho taky díky posteli přijdeš." Tyto prastaré přírodní zákony nám nikdy nebudou říkat pane. Ty neodvolá ani certifikovaný futuristický postmodernista. Ty je třeba pokorně poslouchat dřív, než je pozdě.
Nedávno mi psala známá, že její táta je alkoholik a otčím je pro změnu závislý na automatech. Zdá se, že matka měla neomylnou ruku. Partnerská volba není iracionální volba, kterou řídí infantilní, smyslů zbavený Amorek. Lidé si buď vybírají podobné typy, nebo se na ně lepí jen určití lidé - nejčastěji podle vzorů, které znají už z dětství. Takto můžeme vystopovat vzor táta, vzor máma, starší či mladší bratr, vzor děda, teta, sousedka ap. Jestliže je volba bezproblémová, není co řešit. Když ale opakuji jeden vzorec, který zákonitě končívá špatně, je třeba zauvažovat, zda by nebylo rozumné změnit lokál. Když mi v hospodě dají třikrát za sebou po čuni, tak nemusím být z nejbystřejších, abych pochopil, že do té hospody již není radno příště choditi. Jak jsem již naznačil – i ženy lépe rozumí generátorům cukrové vaty či hospodám než partnerským vztahům. Ale logika je stále stejná. Chceme-li najít toho pravého, s mírnou nadsázkou vystačíme jen s tím, co již víme o hospodách či Zuckerwattemaschienen. Jde jen o to umět to aplikovat na partnerské vztahy.