Víra a tělo

PhDr. Mgr. Jeroným Klimeš, Ph.D. 2005

psáno pro časopis Aperio (www.aperio.cz)

Rok 2005 pro mě nezačal šťastně. Před vánoci jsem byl v Brně na návštěvě u přátel. Ráno jsem vstal z postele, sáhnu si pravičkou na krk a říkám si: "Hmm, ta klíční kost je nějaká velká." Tak vyzkouším, zda je stejně velká jako ta na levé straně. A ejhle. To není kost. To je nějaká boule zvíci pomeranče. Takže začalo lítání po doktorech. Z počátku vcelku humorně. Přijdu u sv. Anny do ordinace a povídám: "Tak, pane doktore, mám rakovinu a za pár dnů umřu. Jsem tu, jen abyste mi vystavil úmrtní list." Doktor se zasmál a já jsem mu ukázal svou bulku. Načež výraz jeho tváře strnul. Povídám mu: "Pane doktore, nějak vás přešel humor. Tady mám blednout já." Ale každopádně neblahé tušení doktora se potvrdilo. Následná vyšetření potvrdila, že se jedná o tzv. nehodgkinský difusní lymfom typu B, což je zhoubné bujení v mízních uzlinách. Neléčené poměrně rychle končí smrtí. Jedinou známou účinnou léčbou jsou různé druhy chemoterapie. Ty začaly po vánocích a vlastně stále probíhají. Takže ani vám nepovím, jak tento příběh skončí.

Vždy je velkou otázkou, jak takové onemocnění komunikovat s blízkými a v zaměstnání. Já jsem se, jak vidíte, rozhodl pro naprostou otevřenost, protože vím, že nic nevyčerpává člověka tolik, jako když má hrát dva životy. Nedokázal jsem si představit, že bych chodil do práce vymýšlel si historky, proč jsem najednou plešatý a bez obočí. Jak by si kolegové mysleli, že jsem líný, ale mě by místo toho prostě bylo ještě zle po páteční chemoterapii. Jak bych si bral dovolenou místo nemocenské, abych nemusel říci, že jdu na operaci ap. Sice se musíte smířit s tím, že se vás známí táží, jak se daří, i když někdy ani trochu nemáte chuť to rozebírat. Jak bývají při té zprávě zděšeni ještě víc, než jste tou dobou vy. Ale to vše je menší zlo, než žít zavřený sám v sobě se svým černým tajemstvím.

Od přátel a známých přišla též řada doporučení a povzbuzení. Řada lidí přinesla své příběhy. Mnozí vystačili s obecným: "No to teda… Tak to ti držím palce." Vyjímečně se někteří známí stáhli a přestali komunikovat. Nicméně nejvíc mě však točili ti, kteří mi říkali: "To přežiješ. Musíš věřit, že to přežiješ. To ti přece jako psychologovi nemusím říkat." Jako psycholog totiž vím pravý opak. Přežít nemusím. Jednak jsem měl klienty, kterým umřel partner. Kromě toho zcela lidsky a nevědecky: Za poslední měsíc jsem "pohřbil" dvě kamarádky, které byly mladší než já. Jedna se utopila při tsunami a druhá, moje bývalá velká láska, zemřela na rakovinu dělohy po pěti sériích chemoterapie, nakonec se zánětem jater. Právě ta mi celou dobu říkala, jak člověk musí věřit tomu, že se uzdraví, že ona je si tím naprosto jistá. Prostě, jak říkám, letošní rok nezačal příliš šťastně.

Každopádně taková událost, ostatně jako každá krize, donutí člověka položit si řadu otázek a často přebudovat hodnotový systém. Při lymfomu se totiž nepřemnoží jen velkobuněčné lymfocyty, ale i otázky: Mohu si za to sám? Je to trest za nějaké mé špatné činy? Je to důsledek nezdravého prostředí či životního stylu? Proč se to stalo zrovna mě? Mám si z toho vzít nějaké poučení? Chce se teď ode mne nějaká akce? Mám být vzorem pro ostatní? Je to výzva, abych začal věřit v Boha, nebo naopak abych to vzal jako konečný důkaz jeho neexistence a nezájmu o lidské osudy? Jakou mám jistotu, že po smrti něco je? Mám vyhledávat alternativní léčitele? Proviňuji se nezodpovědně na svém zdraví, když odmítnu nabídky homeopatů? Komu připadne můj majetek, kdybych náhodou zemřel? Nemám dojít za notářem sepsat poslední vůli? Kdo se postará o mou rodinu? Čím ji budu živit po dobu nemoci, když ze směšného zdravotního pojištění se nezaplatí ani nájem.

Zde ani nejde o to, zda jsou tyto otázky smysluplné či zodpověditelné, ale především o to, že se rojí jako houby po dešti a není v lidských silách tuto přesilovku vyhrát. Vždy je víc nezodpovězených otázek než odpovědí. Před člověkem vyvstane vysoká zeď nejistoty, která tu sice byla vždy, ale najednou je mnohem palčivější, protože některé odpovědi by nyní mohly mít cenu života a přežití. Tím mimo jiné vzniká stav napětí a stresu. Stres však zhoršuje imunitní systém. Takže zákonitě vzniká začarovaný kruh. Čím horší nemoc, tím větší stres, tím menší schopnost organismu se této chorobě bránit.

Je zjevné, že různé životní názory a postoje budou mít různou schopnost tento stres zmenšovat a tím zvyšovat odolnost člověka vůči chorobám. Většina lidí je přesvědčena, že "víra pomáhá léčit", ale odborníci jsou vůči této větě velmi skeptičtí. Proč? Mimo jiné ze dvou důvodů. Především samotné slovo víra je významově rozplizlé a každý jím označuje něco jiného. S tím souvisí i druhý důvod, že nikdo neví, jakým mechanismem k této léčbě vírou dochází a jak by se tedy mohla využít při léčbě té či oné choroby. Například nedá se zatím spočítat, jestli se vyplatí ke každé chemoterapii předepsat i podpůrnou psychoterapii, jaká by to měla být, zda ji předepsat na začátku léčby či uprostřed atd. Jde to spočítat u cytostatik, ale neumíme to zatím určit u psychoterapie.

Přesvědčení o léčivém vlivu víry se dají rozdělit do tří skupin:

1) Víra coby spirituální či náboženská praxe

2) Léčení na dálku (distant healing)

3) Víra coby subjektivní přesvědčení, že se uzdravím

První skupina je ve výzkumu nejvíce zastoupena. Zde se vcelku konsistentně ukazuje, že náboženské postoje a praxe mají vliv na zdravotní stav. Za základní mechanismus se považuje snížení stresu, čímž naroste obranyschopnost organismu. Má to opět minimálně dvě "ale". Věřící velmi málo usilují o to, aby odhalili, jaká část jejich praxe má tuto léčivou funkci. Je to zpověď, nebo víra v neposkvrněné početí P. Marie či reinkarnaci? Je totiž jisté, že ne každá náboženská víra má tento léčivý charakter. Například ukazuje se, že pacienti s náboženským zápasem, nebo ti, kteří chápali nemoc jako Boží trest či opuštění měli o 19 - 28 % větší úmrtnost. Tedy je velmi žádoucí empiricky ověřit, jaká náboženská přesvědčení a praxe přispívají léčivému vlivu víry. Konec konců, jak řekl již Kristus, víra nemusí být velikánská, stačí malá jako hořčičné zrnko, ale musí to být ta správná a pravá víra.

Druhým problémem je otázka aplikace. Věřící mají samozřejmě radost, že tyto výzkumy víceméně ukazují pozitivní vliv víry a tak si sami sobě potvrzují správnost svého přesvědčení, ale to nelze jednoduše naordinovat nevěřícím, například ateistickému ministru Dostálovi: "Budeš-li věřit v božství Kristovo a modlit se růženec, tvá rakovina rychleji ustoupí." Stejně tak ne všichni, kteří procházejí náboženským zápasem, si mohou říci: "Tak a od zítra jsem vyrovnaný věřící." Víra je zřejmě komplexní nastavení člověka, které není možno si vyzvednout v lékárně jako Prednison či jinou pilulku.

Léčení na dálku zahrnuje ty experimenty, kdy se skupina věřících modlí za někoho v nemocnici a porovnává se, zda se tito lidé uzdraví rychleji než ostatní pacienti. Zde je hlavním problémem, že současná věda nedisponuje žádnou teorií, která by byla schopna vysvětlit tento jev. To by v zásadě nevadilo. I fyzici museli experimentálně dokázat konstantní rychlost světla ve vakuu v době, kdy to byl z pohledu Newtonovy fyziky naprostý nesmysl. Ale aby se prokázal a přijal takový jev mimo rámec vědy, je třeba stovky nejrůznějších a velmi pečlivých experimentů, které jsou i technicky a finančně náročné. To však bude trvat nějaký čas, než se nashromáždí. Stejně tak bude třeba zjistit, za jakých okolností se tento jev vyskytuje, na jaké choroby působí, jací lidé jsou více účinní jako léčitelé atd. Každopádně obecná akceptace těchto teorií přijde, až se objeví jejich praktické využití.

Subjektivní jistota, že se uzdravím, tzv. pozitivní myšlení, zpevnění po oznámení nemoci ap. to vše je zčásti součást přirozené obranné reakce na zjištění choroby. Například ženy s rakovinou prsu často nechtějí svými city zraňovat své blízké (stydí se plakat ap.), tak jsou tzv. silné a statečné. Bohužel nenašel jsem žádný výzkum, který by popisoval vliv tohoto postoje na úspěch léčby. Ale zřejmě budou existovat dva extrémy. První byl případ kamarádky, který jsem popsal výše. Její "nezvratná jistota" v beznadějné situaci mi trochu bránila hovořit s ní otevřeně o jejích skrytých a potlačovaných pocitech. Sám nevím, jestli s někým hovořila o svém strachu ze smrti ap. Druhý též nezdravý extrém představoval otec jednoho mého známého. Když zjistil, že má roztroušenou sklerosu, tak prý přišel domů, padl tváří na polštář a už z té postele v podstatě nevstal, i když mohl. Prostě svůj život vzdal. Zdravá reakce bude ležet někde mezi těmito krajnostmi.

Je třeba si uvědomit, že čím slabší vlivy zkoumáme, tím složitější experimenty potřebujeme, a tedy i tím později v historii se tyto jevy objeví. Je možné, že mnozí z nás se vůbec nedožijí začlenění těchto jevů do vědy. Ale na druhou stranu zase je nebereme jako nudnou samozřejmost, s jakou dnes hledíme na převratné historické objevy, jako byl elektromagnetismus či "prach obyčejný" koňský chomout.