Komentář k článku níže
PhDr. Mgr. Jeroným Klimeš, Ph.D. 2015-02-27
Neschopnost rozloučit se s bývalým partnerem, rodičem či dítětem, kteří umřeli, není až tak vzácná, jak by se mohlo zdát z tohoto příběhu. V mírnější formě určitě znáte případy, kdy urna s nebožtíkovým popelem stojí celá léta vedle televize či vystavená v obývací stěně. Osobně jsem viděl příběhy, které byly o řád horší než tento. Lidé to podobně jako tato paní prožívají, jako by měli dát do hrobu část sebe. Není divu - vždyť už Bible říká, že manželé se stávají jedním tělem.
Všimněte si, že paní se nijak neléčila a přesto se samovolně po roce dostala do stavu, kdy začala fungovat. Obvykle je tato doba kratší (3 až 6 měsíců). Dříve se tomu říkalo vdovský čas, dnes je to reaktivní deprese či poruchy přizpůsobení, ale odeznívají stejně samovolně. Dokonce je pravděpodobné, že Blanka by procházela stejnou vdovskou reakcí, i kdyby jí Michal neumřel, ale rozešel by se s ní. Rozdíl by byl jen v tom, že by jí to její okolí netolerovalo. U rozchodů na rozdíl od smrti se nějak nelogicky očekává, že opuštěný partner se na bývalého naštve a bude fungovat do tří dnů.
Délku reaktivní deprese mohlo negativně ovlivnit i to, že paní s Michalem rozmlouvala. To samo o sobě nevadí, ale záleží, jaká ta komunikace je. Jestliže je agresivně vyčítavá (a ta žena je energická): "Proč jsi mě tu nechal!", tak fantazijní postava Michala jí tuto agresi jen zrcadlí zpět - je chladná, odmítavá, mlčící. Paní se tak ještě zesiluje pocit opuštění a zesílení. Toto je známý jev již od starověkého Říma, kdy se říkalo: De mortui nihil nisi bene, čili o mrtvých jen dobře.
Všimněte si, že ani jeden z partnerů nebyli na smrt psychicky připraveni, i když opět prastaré ponaučení říká: Memento mortis čili pamatuj na smrt. Bohužel ne my budeme říkat smrti, kdy má přijít, ale ona si přijde, kdy si zmyslí. Smrt je jako maturita - jsou lidé, kteří jsou na ni připraveni lépe, jiní hůře. Každopádně i my, jak vidíme na Blance, svých smrtí zažijeme za život vícero. Proto je třeba být připraven. Pomoci by mohla tato příručka: http://nemocapsychika.klimes.us
Nadtitulek: Už se umím zase smát. A taky už nevypadám jako zoufalá, světem opuštěná mátoha.
S ránou, která ji zasáhla, se Blanka nemohla vyrovnat. Až se rozhodla všechno změnit – a to ji zachránilo.
Stála jsem na nemocniční chodbě a nevěřícně hleděla na lékaře. „To, přece nemůže být pravda! Musí jít o nějaký omyl!“ slyšela jsem svůj hlas. „Je mi to líto, ale nedalo se opravdu nic dělat,“ pronesl lékař soucitným tónem. To bylo to poslední, co jsem slyšela, pak mě pohltila tma. Probrala jsem se v ordinaci na lehátku, nade mnou se skláněl doktor, něco říkal, ale jeho slovům jsem nerozuměla. V hlavě mi rezonovala ta hrozná věta: „Váš manžel zemřel…“
Domů mě vezl taxík. Seděla jsem na zadním sedadle a v rukou svírala igelitový pytel. Bylo v něm manželovo oblečení. Přes slzy jsem neviděla a jen stěží jsem byla schopná nahlásit taxikářovi svoji adresu. Připadalo mi to jako zlý sen, jako noční můra a já doufala, že se z ní proberu a všechno bude jako dřív. Že mě doma přivítá Michal, že mu uvařím jeho oblíbený bylinkový čaj, že si k němu pak sednu na postel a vezmu ho za ruku. Jenže dům byl tichý a prázdný, stejně jako naše manželská postel...
To ráno se mu přitížilo. Už čtvrtý týden chodil na chemoterapie. Snášel je statečně, i když jsem věděla, jak je mu zle. „To zvládnu, neboj se,“ říkal mi pokaždé, když zachytil můj ustaraný pohled. Věřila jsem tomu, byl mladý, nebylo mu ještě ani čtyřicet a lékaři nám dávali naději. Jenže teď ležel v posteli bledý jako stěna a tvář měl pokrytou potem. Ztěžka dýchal a jakýkoliv pohyb mu činil obrovské potíže. Sáhla jsem mu na čelo, byl v jednom ohni.
„Je to zápal plic,“ sdělil mi lékař v nemocnici, kam jsem Michala přes jeho protesty odvezla. „Nasadíme antibiotika a budeme čekat,“ dodal. Byla jsem přesvědčená, že antibiotika zaberou a můj muž se zase vrátí domů. Jenže už se nevrátil.
Seděli jsme s jeho rodiči a sourozenci v obýváku a mlčeli. To ticho prolomila otázka, které jsem se bránila, kterou jsem nikdy nechtěla vyslovit. „Kdy bude pohřeb?“ zeptala se švagrová. „Já… já ho nechci pohřbít,“ odpověděla jsem. Všichni se na mě nechápavě podívali „Jak to myslíš?“ skoro vykřikl tchán, „přece máme právo se s ním rozloučit!“
„Ne, pohřeb nebude, nepřeju si to!“ pronesla jsem rezolutně. Představa, že uvidím, jak rakev s mým milovaným mužem zajíždí za oponu, mi naháněla děs. Podvědomě jsem se bránila tomu definitivu, nechtěla jsem být přítomná tomuhle morbidnímu rituálu.
S Martinovou rodinou jsem se do krve pohádala, ale bylo mi to upřímně jedno. Zavřela jsem se doma, v práci si vzala dovolenou a téměř nevycházela. Celé hodiny jsem proseděla na posteli, objímala Michalův polštář a brečela. Ta jeho půlka postele zůstala nedotčená, stejně tak léky na jeho nočním stolku, župan přehozený přes křeslo, věci ve skříni, zubní kartáček na umyvadle… Jako bych čekala, že se každou chvíli vrátí.
Nastoupila jsem znovu do práce, ale s nikým se v podstatě nebavila, udělala jsem si své a běžela domů. S přáteli už jsem se taky nestýkala. Co bych si s nimi měla říkat, když mě můj smutek, který by nedokázali pochopit, doslova stravoval. S Michalovou rodinou jsem taky přerušila kontakt, nemohli mi odpustit, že jsem odmítla uspořádat pohřeb.
Každou noc jsem s Michalem rozmlouvala, plakala jsem a vyčítala mu, že mě tady nechal. Už jsem se pohybovala takřka mimo realitu. A potom jsem začala slyšet divné zvuky, jako by domem někdo chodil. Je to Martin! Je tu pořád se mnou! Tohle trvalo už víc než rok.
Jedno nedělní dopoledne jsem míjela velké zrcadlo v předsíni. Tentokrát jsem se před ním zastavila. Z té lesklé plochy v rámu na mě hleděla neupravená ztrhaná ženská s mastnými vlasy, propadlými tvářemi a šílenýma očima. Ta osoba jsem byla já a upřímně jsem se toho obrazu vyděsila. Najednou mi to došlo. Musím se od toho už konečně odtrhnout nebo definitivně zešílím!
A tak jsem začala jednat. Podala jsem si inzerát, že prodám dům. Ano, náš malý domek, který jsme s Michalem budovali. „Opravdu tady chcete všechno nechat?“ ptal se nevěřícně realitní agent. „Ano, úplně všechno, vezmu si jen pár osobních věcí a nic vyklízet nebudu. Pokud s tím máte problém, najdu si jinou realitku,“ řekla jsem rozhodně.
A tak jsem se za pár týdnů od podání inzerátu stěhovala. Ve dvou velkých sportovních taškách jsem měla jen nejnutnější věcí, všechno ostatní, co jsme s Michalem vybudovali a co mě s ním spojovalo nebo vyvolávalo vzpomínky, jsem nechala v domě.
A pak jsem udělala další krok, ten nejtěžší – změnila jsem si příjmení. Ne, nebylo to z neúcty k mému zesnulému muži, cítila jsem, že jen tak budu schopná se odpoutat od kruté minulosti a začít nový život.
Dařilo se to jen pomalu, ale cítila jsem, že ze mě padá ta podivná neidentifikovatelná tíha. A jednoho odpoledne jsem zvedla telefon a zavolala Michalově matce. Chvíli jsme si povídaly a potom se rozloučily. Následující víkend jsme se sešli všichni na hřbitově, abychom uložili Michalovu urnu do jejich rodinné hrobky.
Najednou jsem pochopila i jejich bolest, kterou jsem způsobila tím, že jsem jim nedovolila rozloučit se s vlastním synem. Došlo mi i to, že právě rituál pohřbu, který jsem odmítla, mi mohl pomoci vyrovnat s jeho odchodem daleko dřív.
Od smrti mého muže uplynuly tři roky. Mám práci, znovu se stýkám s kolegy i přáteli a žiju normální zdravý život. Už se umím zase smát, mám chuť se bavit jako všichni ostatní, a taky už nevypadám jako zoufalá, světem opuštěná mátoha. Na Michala jsem nikdy myslet nepřestala a asi ani nepřestanu, ale dokázala jsem se smířit se skutečností, že tady není a že se už nikdy nevrátí. Já tady ale jsem, jsem živá a svůj život hodlám prožít, jak nejlépe budu umět.
Vyprávění Blanky K. zpracovala Alida Horváthová, Chvilka pro tebe