Skryté vady materiálu

PhDr. Mgr. Jeroným Klimeš, Ph.D. 2011

Najít vhodného muže pro život je nejen velmi složité, ale musíme mít i hodně štěstí. Samozřejmě existují případy, kdy je předem jasné, že dotyčný nebude stát za moc. Například když od začátku prohlašuje, že věrnost je přežitek, když stále tvrdí, že nechce mít rodinu, když excesivně pije alkohol či hulí trávu, když je chorobně žárlivý, když ženu opakovaně bije atd. Tyto všechny případy jsou notoricky známé. Problém je zde jen u těch žen, které právě tací muži mimořádně přitahují.

Ale partnerská volba je obecně velmi chybová, a to i když máme správně naladěné všechny anténky pro seznamování. Důvod je prostý. Při seznamování stačíme věnovat pozornost dvěma nebo třem dominantním vlastnostem partnera, vše ostatní je dílem náhody. Proto teprve časem žena zjišťuje, s kým vlastně své děti má. Někdy se nestačí divit.

Aby toho pesimismu nebylo dost, je třeba připomenout, že neštěstí nechodí po horách, ale po lidech a onemocnět se v průběhu života dá nejen tělesně, ale i duševně. I při bezchybném partnerském rozhodnutí nikdo nemá záruku, že partner nedostane rakovinu, schizofrenii nebo Alzheimera. Stejně bychom měli pohlížet na případy, kdy muž lidově řečeno "zblbne" uprostřed života. Rozumný kluk, kterého žena znala z vysoké školy, začne podnikat a s léty mu vleze úspěch na mozek. Takové pozdní změny osobnosti a charakteru nejsou v době seznamování předvídatelné. Žena by si pak neměla vyčítat partnerskou volbu - ta mohla být bezchybná, ale měla by se chovat podobně, jako kdyby jejího muže zmrzačil padající meteorit.

Na ukázku ze života jsem přinesl hraniční případy, kde "skryté vady materiálu" by v době seznamování byly těžko odhalitelné i pro zkušené odborníky.

Oidipovský komplex jako sviňa

Sigmund Freud netušil, co je to syndrom odcizeného rodiče, protože za něho byla rozvodovost menší než jedno procento. Za to dobře popsal Oidipovský komplex. Oidipus podle Sofokla na cestách zabil thébského krále a vzal si za ženu vdovu po něm. Pak zjistil, že ta královna je jeho matka a pochopil, že si tedy zabil svého otce, tak matku zapudil a sám sebe oslepil. Tímto Oidipem jsou všichni kluci, kteří se musejí v dětství rozhodnout na čí straně budou - budou boxovat za mámu nebo za tátu? Je jim jasně dáno najevo, že jestli chtějí jednoho rodiče milovat, musejí druhého zapudit. Tím odsunutým bývá většinou otec a tedy takový kluk dělá vzorného synečko-partnera své mamince. Je to ale jeho přirozený naturel? Jestli ne, pak hrozí nečekané překlopení.

Bohužel ještě v 20 letech byl takto Robert pod silným vlivem matky a působil na holky jako dokonalý gentleman, taky se tak skutečně choval. Byl pozorný, jemný, nemluvil sprostě. Ano, měl všechny předpoklady dokonalého otce. Když se narodily děti, staral se o ně láskyplně. Jeho žena Sylva si mohla jen gratulovat, že si vybrala takového muže. Pak najednou zlom. V 32 letech si tento dokonalý Robert nabrnknul nějakou masochistickou poběhlici. S tou se oslovují debile, krávo a v jejím bytě se v nepředstavitelném nepořádku mrskají jezdeckými bičíky. Od té doby začal označovat děti, které má se Sylvou, za "fakany, co mu zkurvily život". Na ni se utrhuje stylem: "Drž hubu a neser", což u něj před tím snad nikdy neslyšela. Tak Sylva bezmocně přihlíží k nečekané metamorfóze svého miláčka v odpornou kreaturu.

Robert sám po pár letech trochu vystřízlivěl, ale stále neví, co je jeho skutečná přirozenost - být motýl Emanuel nebo chlívák? Obě tyto přirozenosti se mu zamlouvají, leč nejsou slučitelné. Dnes nikdo netuší, jestli najde kompromis mezi svými protichůdnými sklony. Do té doby nebude znát nic jiného, než přeskoky z jednoho bláznivého extrému do druhého.

Nenaplněné touhy odmítaných dětí

Viktor neměl hezké dětství. Neustále byl plísněn a srovnáván se starší, úspěšnější sestrou, která nikdy nezlobila, a když, tak se jí všechno promíjelo. Co by dal za to, kdyby o něj máma jen pohledem zavadila. Tak zlobil. To si ho všimla. Sice ho seřezala, ale všimla si ho. Když se Viktor oženil, přilnul k ženě a trávil s ní spoustu času. Bohužel po čase jeho máma zestárla. Žila sama. Úspěšná sestra na ni kašlala, a tak máma najednou objevila, že má i syna. Začali si volat. Na telefonu jsou přes hodinu denně. Muž se najednou k ženě začal chovat, jako by neexistovala. Jeho bývalá všímavost byla tatam. Navíc ho máma proti ženě štvala. Celé to zašlo až tak daleko, že mu matka začala posílat pornokazety. Když žena něco namítala, tchýně ji usadila slovy: "To je přeci normální..." S matkou se začal vyvíjet jakýsi pseudoincestní vztah, kdy vlastní rodina byla na vedlejší koleji.

Muž, který je víc dítětem než partnerem

Mirka má rozporuplné vzpomínky na muže, se kterým se rozvedla. Do doby, než se jim narodil syn, byl vztah s mužem naprosto báječný. Bohužel první dítě bývá prubířský kámen, na kterém určité procento vztahů ztroskotá. Důvody jsou nejrůznější. Konkrétně u Mirky to byla jakási sourozenecká rivalita mezi jejím manželem a synem. Nevím, jaké bylo dětství manžela - prý nezáviděníhodné, ale vůči dítěti se choval jako starší sourozenec, který vnímá mladšího brášku jako usurpátora, který z něho samého udělal sirotka. Zřejmě nevěděl, jestli se vůči vlastnímu dítěti má chovat spíš jako otec, nebo jako starší bratr, takže toto dilema nakonec vyřešil tak, že se z rodiny začal stahovat a celé to skončilo rozchodem.

- - -

Na extrémních případech jsou dobře vidět chyby, které v menším dělá kde kdo. Zde to nebyly chyby partnerské volby, protože najdeme mnoho lidí, kteří mají podobný začátek, ale pak se to vyvine lépe. Napřiklad nemůžeme přeci doporučit ženám, aby se vyhybaly dokonalým gentlemanům.

Poučení, které z těchto příběhů plyne, je spíše pro rodiče. Pozor na bagatelizované nešvary při výchově. Skoro jistě je podceňujeme. K druhému rodiči se vždy chováme s úctou a slušně o něm hovoříme před dětmi. S dětmi též zacházíme s úctou. To neznamená jako s dospělými, ale s úctou vůči jejich dětským radostem a bolestem. Děti by neměly ani tušit, že nám rodičům je některé z nich sympatičtější než druhé. Jak vidíme na těchto příkladech. Nikde není dáno, že se s traumaty s dětství dokážeme v životě s úspěchem poprat. Jako by dětská traumata neplatilo: "Co tě nezabije, to tě posílí, " ale spíš: "Co tě nezabilo, to tě zmrzačilo."