V souvislosti s aktuálním případem manželů Rosnerových se opět více hovoří o náhradní rodinné péči. Pokud nemají rodiče zkušenost s pěstounskou péčí a adopcí, obě formy náhradní rodinné péče jim splývají. Povrchní představa je taková, že si vezmou domů dítě a starají se o ně. V případě pěstounství jim ho mohou úřady sebrat. V případě adopcí je to stejné, jako kdyby se jim narodilo. Jenže mezi pěstouny a adoptivními rodiči je řada psychologických rozdílů. Je to především dlouhodobá nechtěná neplodnost. Tou trpí především adoptivní rodiče. Naproti tomu pěstouni většinou mívají vlastní děti.
Dlouhodobá nechtěná neplodnost vede adoptivní rodiče k tomu, že hledají náhradu za dítě, které jim bylo upřeno. Ta náhrada pochopitelně musí mít rozměry nejlépe kojence, být zdravá, krásná a pokud možno modrooká, blonďatá a geniální. To by se dalo shrnout do poučky: „Náhradní dítě musí být stejně dobré jako to vlastní, vysněné a neexistující. Navíc musí kompenzovat bolest těch let, kdy rodiče zoufale chtěli počít dítě a nedařilo se.“ Ano, je to logické, ale stejně logické je, že takových dětí je v ústavech pramálo. Většinou to jsou děti s nejrůznějšími problémy, minimálně s problémovými rodiči. Na kontakt s biologickými rodiči jsou však náhradní rodiče připraveni jen výjimečně. Jen vzácně se stává, že se potkají dva lidé s těžkým osudem. Postižení obecně vedou spíše k tomu, že se lidé vzájemně míjí. Postižení třeba nechtějí mít za partnera jiného postiženého. Oni chtějí mít za partnera někoho, kdo by kompenzoval jejich postižení. To se občas stává, ale je to veliké štěstí a náhoda. To je případ i adoptivní rodičů a právně volných dětí. Máme dost neuspokojených žadatelů o malé děti, kterých je v ústavech nedostatek. V ústavech na druhou stranu máme dost volných starších dětí, které nikdo nechce. Rodiče s dlouhodobou nechtěnou neplodností jaksi nejde spárovat s opuštěnými ústavními dětmi, které jsou starší, postižené nebo romské. Sice obě skupiny trpí tím samým - nemají rodinu, ale jejich postižení jim brání, aby se osudově potkali.
Závislost počtu žadatelů na věku dítetě, které má být přijato do NRP (náhradní rodinné péče)
Plná čára je počet žadatelů na daný věk dítěte, čárkovaná - předpokládaný počet právně volných dětí v ústavech. Vidíme, že o anonymní děti nad 6 let není žádný zájem. Všichni žadatelé o dítě nad 7 let žádali neanonymní dítě, tj. dítě, které znali předem jménem, a věděli, jak vypadá. O děti starší než 6 let není žádný zájem a ty tvrdnou v dětských domovech. Pro ty seženeme zájemce jen tehdy, pokud je tito znají osobně. (Data z MCSSP Praha a z praktické části mé diseratční práce o NRP)
V náhradní rodinné péči je užitečné dělit děti do tří skupin podle věku: Děti do šesti let, do puberty a do „dospělosti“, do osmnácti let. Je pravidlem palce, že adoptivní rodiče chtějí pouze předškolní dítě. Jenže tyto děti chtějí i biologičtí rodiče, kteří se o ně třeba nemohou řádně starat. Takže tyto děti jsou buď blokované v ústavech, nebo do nich přicházejí v pozdějším věku. O děti starší šesti let totiž ztrácí zájem nejen adoptivní rodiče, ale i biologičtí. Jenže školáci jsou stále dětmi, i když je nikdo nechce. I ty je možno vychovávat, ale nejde to tak intuitivně a naivně jako s nemluvňaty. Chce to odborné znalosti, protože jaksi naskakujeme do rozjetého rychlíku.
Tohoto skoku, často i bez znalostí, se kupodivu nebojí pěstouni. Díky tomu však trpí jiným nešvarem, který by se dal opět popsat poučkou - bereme si jedno dítě za druhým až do té doby, než nám problémy nepřerostou přes hlavu. Nedávno jsem například korespondoval s jedněmi pěstouny. Ti mají tuším už šest dětí, teď se jim narodilo vlastní. Tomu jsou čtyři měsíce a paní mě přesvědčovala, že je teď nejlepší čas přijmout další dítě do pěstounské péče, dokud to malé nezačne chodit. Obávám se, že jsem ji nepřesvědčil, že nejdůležitější je teď dělat mudliky budliky na to malé robě, aby získalo citovou důvěru v oční kontakt, hrálo si s jejími prsty, napodobovalo a opakovalo zvuky apod.
V náhradní rodinné péči (NRP) je tedy nesmírně důležitá role odborníků. Není to přirozená situace, a když necháme lidi, aby se chovali přirozeně, tak přirozeně vznikají jen excesy. Těm se dá zabránit jen pevným vedením a důkladnou odbornou přípravou. V podceňování odborné přípravy jsou však vzácně ve shodě jak adoptivní, tak pěstounští rodiče. Abych jim nekřivdil, musím přiznat, že přípravné kurzy mají různou úroveň. Někdy bohužel opravdu tak ubohou, že to může být i ztráta času. Mimo jiné už proto, že ministerstvo sociálních věcí stále nemá personální kapacitu na to, aby vydalo metodické pokyny, co v takových přípravách má být. Ale to neomlouvá amatérismus náhradních rodičů. Stále dokola jim připomínám: „Když si jdete koupit auto či i obyčejný mobil na dva roky, nastudovali jste o nich mnohem víc než o problémech náhradních dětí, které si berete na celý život.“
V kauze Rosnerových se moc neorientuji, ale nedivil bych se, kdyby to i zde byl podobný případ - příliš mnoho dětí, které bylo obtížné zvládnout. Na druhou stranu náhradním rodičům říkáme: Výchova více než pěti dětí začíná být nad lidské síly, ale v kojeneckém ústavu na jednu sloužící sestru připadá v průměru(!) šest kojenců. Všichni si dokážeme představit, jak taková „péče nepéče“ naráz o šest nemluvňat v praxi vypadá. Tedy měli bychom mít přibližně stejný metr, jak na náhradní rodiče, tak na ústavy.