Rodičovství je nejtěžší profese a zároveň povolání, na které není třeba žádné úřední povolení. Všichni rodiče jsou tedy amatéři a samouci. Amatérismus například v muzice nemusí znamenat špatnou kvalitu hudby, ale zpravidla to znamená, že chybí systematické širší hudební vzdělání. Amatérští muzikanti umí zpravidla hrát jen jeden styl, často neznají noty, kompozici, harmonii, o kontrapunktu ani nemluvě. Stejně tak často dopadají rodiče. Jako amatéři jsou nadaní na jednu věkovou kategorii. Stejné dítě nezvládají, pokud trochu zestárne, nebo pokud má trochu jinou povahu (případy adoptovaných dětí). Otcové si často nevědí rady s menšími dětmi, matky zase s pubescenty.
Každý, kdo pracuje s dětmi se tedy neustále musí učit novým kouskům bez ohledu na svůj věk. Nejlepší je pozorování jiných rodičů a učitelů okolo nás a jejich napodobování tam, kde jsou lepší než my. Každý z nás něco umí a zároveň je toho mnoho, co se může ještě naučit. Je tedy třeba mít oči otevřené a uši na špičkách. O pár takových postřehů bych se s vámi rád podělil.
Umění vžít se do mysli dítěte je pro někoho snadné, jiný se to musí tvrdě učit. Nicméně děti jsou náchylné slyšet na určitý druh argumentů, které nám dospělým připadají neadekvátní. Proto je třeba dětem věřit, když nám popisují své city. Pamatuji se, že jednou u nás byl na návštěvě malý kluk od sousedů. Šel na záchod, spláchl po sobě a pak rychle vyběhl ven a říkal, že je tam bubák. Moje matka mu shovívavě pověděla, že je to nesmysl. Já jsem k tomu podotkl, že ho zcela chápu, že i já jsem se jako dítě bál splachování. Matka se na mě s údivem podívala a povídá: „Vážně?“ V tě chvíli jsem si uvědomil, že ona tomu capartovi vůbec nevěřila, že by se mohl toho hrozného zvuku splachování bát. Jen mu řekla chlácholivou odpověď.
Pravda, tyto dětské strachy není nutno brát moc vážně, ale také není dobré je přehlížet. Například pokud má dítě takový strach ze záchodu, že se ani nemůže řádně vyprázdnit, pak je třeba s tím něco udělat. V literatuře se například doporučuje, aby rodič šel s dítětem na záchod a formálně seznámil dítě se záchodem: „Víš, tohle je záchod, to je takový smaltovaný bručoun a nenasyta, který spolkne všechno, co do něj hodíš. Stačí ho jen zatahat za ucho. Koukej, jak sní tuto kouli z papíru. Teď ho zatáhni za ucho. Koukej, ten bručí co?“ Takové formální seznámení zbaví dítěte obavy z malé místnosti s neznámým hlučícím objektem.
Stejně tak můžeme v analogické oblasti využít dětského strachu ze tmy. Například pokud se dítě má problém sedět na nočníku, pak je možné použít následujícího argumentu: „Víš, v tvém bříšku je veliká tma a v té tmě se malé bobečky bojí a hrozně rádi by šly ven na světlo. Cítíš nějaký bobečky v bříšku? Jo? Tak pořadně zatlačíme a pomůžeme jim ven, ať se nebojí.“ Taková argumentace je dětské mysli mnohem bližší než argumentace zácpou, nemocí, bolení břicha ap., kterou rodiče často používají, i když jí dítě nedokáže moc rozumět.
Dospělí mají velkou averzi vůči tělesným trestům, ale to opět není optika dětí. Děti mezi sebou si většinu informací vysvětlují nonverbální a často ryze fyzickou cestou. Tedy tělesné tresty nejsou něco a priori špatného či zavrženíhodného. To, co je na nich odstrašujícího, jsou extrémní případy tělesného týrání a zneužívání dětí. V těchto případech však se nejedná o tělesné tresty, ale o vybíjení agresivity rodiče. Tito rodiče pouze obhajují svou krutost tím, svalují vinu na dítě a nazývají své sadistické chování tělesným trestem. Kvůli těmto extrémním případům se zakazují tělesné tresty en bloc například ve školství.
Tělesné tresty je možno v rodině s mírou užívat, ale i zde je dobré sledovat několik zásad. Především uvědomit si, že existuje celá škála regulujících prostředků, které by měl rodič využívat. Tyto prostředky tvoří celou škálu:
Oslovení (když dítě například nedává pozor)
Tělesný dotek - pohlazení, objetí ap. - zklidňuje nervózní dítě
Nabídnutí alternativní činnosti, které dítě odláká od nežádoucí činnosti.
Vysvětlení, že určité chování je nežádoucí
Asistování, spolupráce a pomoc při činnosti, která dítěti dělá potíže (např. uklízení).
Zvýšení hlasu
Okřiknutí
Varování, že přijde trest
Jemné psychologické tresty - zákazy Večerníčku, povinnost něco udělat v domácnosti, krátkodobé domácí vězení
Tělesné tresty (pohlavek až výprask)
Těžké psychické tresty (mlčení, dlouhodobá nekomunikování, emoční chlad ap.)
Za povšimnutí stojí, že pro děti jsou těžké psychické tresty horší než běžné tělesné tresty. Například jsem slyšel případ, kdy se dvě dcery extrémně pohádaly a popraly. Rodiče se nakonec naštvali a týden s nimi nepromluvili ani slovo, neudělali jim ani snídani do školy, chovali se, jako by obě holky neexistovaly. Tento trest byl mnohem tvrdší i než pořádný výprask, vyvolával u těchto holčiček zoufalý strach z opuštění. Před takovými silnými psychickými tresty je tedy třeba varovat více než před tělesnými.
Výchovné prostředky tedy tvoří jakési kontinuum a rodič by se měl snažit využívat celou tuto škálu a uvědomit si, které stupně přeskakuje. Například místo uchopení za ruku začíná rovnou řvát a nadávat. Místo varování rovnou dá pohlavek. Tedy i tělesné tresty je třeba používat s rozmyslem.
Rodič by měl avizovat své prožívání předem. Například dítě dovádí a provokuje. Rodič se snaží ovládat a nic neříci. Za chvíli to již nevydrží, vybuchne a dítěti rovnou nařeže. Má pak pocit, že selhal v tom, že se neudržel. Problém však je jinde. Neselhal v tom, že se neudržel (v té chvíli již své chování stejně neovládal), ale v tom, že v čas dítěti neavizoval, že začíná být nervózní. V tomto čase narůstající nervozity ještě může své chování ovládat, a tedy je třeba dítě varovat, že se blíží bod, kdy už své chování ovládat nebude a kdy dítě dostane nařezáno. Dítě se brzo naučí, že tuto avizovanou nervozitu je třeba brát vážně. Takové avizování tělesného trestu je pak velmi dobrou prevencí tělesného trestu samotného.
Je však třeba podotknout, že stejné avizování slouží jako prevence rodinného násilí obecně. Pokud žena provokuje muže například urážkami či tělesným dorážením, tak avizování blížícího se bodu, kdy se muž přestane ovládat, je nejlepší prakticky realizovatelnou radou, jak zabránit opakovaným rodinným rvačkám.
Je mnohem účinnější než moralizování, že muž nikdy nesmí udeřit ženu, že se musí za každého okamžiku ovládat ap. To si zpravidla muž moc dobře uvědomuje, ale v praxi to má vliv pouze na prodlužování období, kdy se snaží vydržet systematické provokace ženy. Žena na druhé straně však má pocit, ne že se muž kvůli ní ovládá, ale že ji ignoruje a nebere vážně. Své provokace stále stupňuje, dokud nevyvolá u muže reakci. Pokud muž avizuje svou nervozitu a rostoucí napětí, žena dostává odezvu, že je není přehlížena a tak může předejít násilí, které si většinou sama nepřeje. Jedná se tedy o stejný mechanismus, jako u avizování rodičovské nervozity u dětí. (Je však třeba podotknout, že tato rada funguje pouze v případech, kdy muž není sadista a násilník, který si na ženě vybíjí svou agresivitu bez ohledu na její chování.)
Všichni známe ten pocit, že v obchodě vidíme nějakou hezkou věc, hrozně ji chceme, ale je příliš drahá, takže si ji nakonec stejně nekoupíme. Celý tento proces se odehraje v naší hlavě. Děti jsou věcmi v obchodě stejně okouzleny, ale celá interakce se odehrává interpersonálně - žebrající a žadonící dítě representuje touhu a rodič nedostatek peněz. Dítě nechápe rodičovo dilema, rodič nechápe touhu dítěte. Jde tedy o to, jak tento proces internalizovat - zvnitřnit.
Nejlepší metoda pro rodiče spočívá v tom říci si, kolik jsem ochotný na dítě investovat při daném nákupu. Řekněme, že dvacet korun. Pak říci dětem: „Každé máte dvacet korun, můžete si za ně koupit co chcete. Vše nad povolenou sumu si platíte ze svého kapesného.“ Děti běhají po krámě kalkulují, sčítají, vracejí do regálů. Tento proces dává rodičům jednak klid při vlastním nakupování, ale především děti začínají chápat dilema mezi touhou a množstvím svých možností. Už to není lakomý rodič, ale neosobní řád - mám dvacet korun a musím své touhy rozdělit mezi tuto sumu.
Stejnou logiku je možno rozšířit. Například pokud si dítě chce koupit bonbony Harry Potter za 40 Kč a nechce se mu dát 20 Kč z úspor. Je možné udělat rodičovskou banku. Například dva nákupy si koupí pouze za 10 Kč a třetí nákup dostane od rodiče 50 Kč (10 Kč jako úroky). Nebo naopak dnes si koupí za 40 Kč, ale pak tři nákupy bude mít pouze 10 Kč (opět desetikoruna jako úroky, ale nyní ve prospěch rodiče). Právě oboustranně férová volba mezi půjčkou a šetřením učí děti myslet v úrocích a být odolné vůči manipulujícím reklamám.
Známkování a hodnocení nemají dospělí moc rádi. Ne však děti - přirozená soutěživost je jim vlastní. Děti milují, když mohou běžet na čas či uklízet na počítání. Jinými slovy, když mají své chování vyjádřeno v nějakých jednotkách rodičovské či učitelské chvály.
Samozřejmě nikdo, tedy ani děti, nemá rád, když stále prohrává či stále dostává špatné známky. Ale stále prohrávat není soutěž, dostávat stále pětku není známkování. Rodič tedy musí předem zvážit, jaký je předpokládaný výkon dítěte a podle toho nastavit hodnocení, aby dítě mohlo vyjádřit svůj výkon ve smysluplných známkách.
Slyšel jsem neúspěšný pokus rodičů, kteří se snažili zabránit sprosté mluvě dítěte tak, že stanovili pravidlo: Za každé sprosté slovo mu seberou jeden bonbón z pytlíku. Jenže dítě se vždy najednou neovládlo řeklo první slovo a pak začalo ve vzteku opakovat to slovo stále dokola až v balíčku nezbyl ani jeden bonbón. Toto je právě ukázka, jak bylo hodnocení nevhodně stanoveno. Lepší a funkční varia téhož zní: „V balíčku máš 12 bonbónů. Na každou hodinu jeden. Pokud tu kterou hodinu řekneš sprosté slovo, pak ti jeden bonbón sebereme.“ Tedy i když dítě ve vzteku opakuje jedno sprosté slovo, tak to nevydrží celý den, kromě toho jde odpoledne spát a jak známo ze starých učebnic morálky: Kdo spí, nehřeší, tedy jistě mu večer zůstanou alespoň dva bonbóny. Rodiče tedy mohou slavnostně říci: „Výborně, zbyly ti dva bonbóny! Možná, že zítra ti jich zůstane mnohem víc.“
Zatím jsme hovořili hodně od různých taktikách, řízení a trestání dětí. Rodičovství je však především společné bytí rodičů s dětmi. Chce-li rodič být úspěšným rodičem, tak především musí pozorovat, jaký je poměr mezi jeho pozitivním a neutrálním chováním a kritikou. Tento poměr by měl stále být přibližně 10:1. Musí být oddělený čas kritiky od společného času. Tedy i když jsou s dítětem velké problémy, tak by si rodiče měli dát pozor, aby neustále nehovořili o jeho problémech, i když jich mají plnou hlavu. Musí svou kritiku zřetelně vyjádřit, ale pak se musí chovat k dítěti tak, jak by si chtěli, aby ideálně vypadal jejich společný život. Jakmile se poměr kritiky a neutrálna začne blížit poměru 1:1, přestává se dítěti vyplácet se jakkoli snažit a rodiče začínají mít pocit, že dítě je nezvladatelné. S kritikou ve výchově je tomu jako se solí v kulinářství. Pokud je soli málo, nedá se jídlo jíst, pokud její moc, nedá se jíst dvojnásob.