Co děti potřebují?

PhDr. Mgr. Jeroným Klimeš, Ph.D. 2006

Moderní doba je plná extrémů. Na jedné straně nevíme, co s dětmi v ústavech, o které nestojí ani náhradní, ani biologičtí rodiče. Na druhé straně neplodné páry jsou schopny investovat stotisíce korun do asistované reprodukce, aby konečně měli vytouženého potomka. Rodiče jsou ochotni koupit dětem kdejakou nákladnou hračku, ale nejsou ochotni s nimi už trávit společný čas. Jako by bylo snazší koupit mobil za deset tisíc, než přijít domů z práce před šestou. To není problém jen rodičů. I v ústavech snadněji seženete pár miliónů na kamerový systém, pomocí kterého se kontrolují děti jak výrobní linka, než přesvědčíte vychovatele, aby s dětmi večer strávili dvě hodiny společného času klábosením o všem možném.

Moderní doba je jeden velký experiment. Uvolňuje se morálka v sexu. Na nevěru a rozvody hledíme benevolentně. Měníme kuchyni, stravovací návyky a způsob přípravy jídla. Mizí spolky, které byly základem sociálního života za První Republiky a Rakouska Uherska. Nové technologie zkrátka obrátily starý svět vzhůru nohama. Doposud jsme se opájeli novými možnostmi, ale každý krajíc má dvě kůrky. Bohužel teprve pomalu si uvědomujeme, že moderní vymoženosti přinášejí s sebou mnoho komplikací a starostí. Mezi ty nejzávažnější patří celkově mnohem obtížnější výchova dětí.

Navzdory všem idylickým představám komunistů a utopistů, materiální blahobyt dětem přinesl jen duševní strádání. Především umožnil rodičům, aby se hromadně rozváděli. Po rozvodu dítě jen připomíná bývalého partnera či partnerku. Buď ho proto rozvedení rodiče nenávidí, nebo ho používají jako zbraň, aby tomu druhém co nejvíce ublížili. Moderní svět sebral dětem i pravidelný kontakt s prarodiči, protože vedl k rozpadu vícegeneračních rodin. Stejně tak je připravil o sourozence, protože s blahobytem se propadá porodnost. Zmizely i dětské party, protože kdo by pustil děti ven, když ulice jsou plné nebezpečných aut? Děti s rodiči nemohou ani společně pracovat, protože dnes se neživíme řemesly, ale především produkováním papírů a emailů, což se opět míjí se světem dětí. Necháme tedy děti doma a sami se potulujeme po kancelářích a meetingách. Zkrátka v tomto moderním světě je strádající dítě jen na obtíž.

Když si uvědomíme všechny tyto změny, tak opravdu není nic divného na tom, že každoročně narůstá počet týraných dětí, roste dětská kriminalita ap. Bohužel realisticky vzato tyto nehezké trendy budou ještě několik let až desetiletí narůstat až do té doby, kdy si celá společnost uvědomí, že musíme výchově dětí věnovat mnohonásobně více energie, než jsme se doposud domnívali.

Ať se na to koukám zprava nebo zleva, nevidím jinou možnost, než že všechny tyto patologické jevy budou muset nabýt obludných rozměrů, aby se vytvořil celospolečenský konsensus a vytvořily se nové normy. Tisíce dětí bude muset být týráno za zdmi luxusních domků. Statisíce dětí bude muset přijít o rodiče a projít syndromem odcizeného rodiče.

Jestliže bude dále narůstat závažná dětská kriminalita, prvním pokusem samozřejmě bude snížit hranici trestní odpovědnosti na čtrnáct či až dvanáct let. Budeme zavírat děti do diagnostických a výchovných ústavů, abychom pak za léta zjistili, že tudy opravdu cesta nevede. Že problém není v dětech, ale v naší obecné neochotě dát dětem a výchově to, co opravdu potřebují - tedy ne naše peníze, ale náš čas a velký kus našeho života.