Mnohé choroby vděčí za svůj úspěch tomu, že ovládnou nejen tělo své oběti, ale zmanipulují i její mysl. To pro ně představuje ohromnou výhodu. Oběť nejen proti nim neútočí, ale naopak ještě s nimi spolupracuje ve svůj neprospěch - pro blaho choroby či parazita. Příkladů znáte jistě sami mnoho. Například divoká zvířata nakažená vzteklinou ztrácejí plachost, a tak mohou člověka pokousat. I mnohé pohlavní choroby se snadněji šíří, protože vyvolávají svědění pohlavních orgánů, s tím i pocit sexuálního vzrušení a potřebu pohlavního styku, při kterém se choroba dále rozšíří.
Jestliže takto deformovat mysl dokáží obyčejné kvasinky, jak rafinovaných manipulací jsou pak schopni lidé? Ano, i při domácím násilí dochází ke zmrzačení mysli oběti, aby chránila svého tyrana. Tím mechanismem bývá distribuce viny. Téměř každý abusor se snaží utvrdit v oběti pocit viny a přesvědčení, že si ten výprask zasloužila, nebo že je flundra, která s kdekým koketuje, špindíra, která není schopná uklidit domácnost, hysterka, která provokuje ap. Jakmile oběť tento pocit viny přijme za svůj, ztratí sílu se bránit a začne bití pasivně snášet.
Dalším z mechanismů, který brání oběti se odpoutat od násilníka, je cyklus: Bití a "opilecká" lítost. Muž se občas opije, a pak má chuť se poprat. Když přijde domů zbije, každého koho potká za cokoli - děti za bačkory v předsíni, ženu za studenou večeři ap. Druhý den všeho lituje, přinese pugét, leze po kolenou: "Každý přeci udělá někdy chybu! Přeci mě neopustíš?!" Jenže toto není skutečná lítost. To je opilecká lítost, protože nepředstavuje rozhodnutí přestat pít, ani žena nemá záruku, že se muž příště vyhne excesivní opilosti. Zkrátka jako parazit musí ovládnout svého hostitele, tak násilník a manipulátor potřebuje zmrzačit mysl své oběti. Se zmrzačenou myslí pak oběť tyrana jen těžko opouští.
Více na téma parazitů najdete na serveru www.osel.cz eventualně v knize Jaroslava Flegra: Evoluční biologie