PhDr. Mgr. Jeroným Klimeš, Ph.D. 2019-11-28
Asi před třemi dny jsem mluvil s malou přestávkou se dvěma ženami. Jedna z nich měla dvě děti, relativně úspěšné, ze kterých ale nebyla nadšená. Syn měl jednu dceru s trochu prapodivnou ženou, na dceru byl upnutý a kvůli ní nebyl schopen ženu opustit a založit si rodinu s nějakou normální ženou. Trochu to připomínalo film Čas sluhů. Dcera stejně jako syn pracovala, takže v tomto ohledu vše v pořádku, ale patřila zase mezi ty nerozmnožitelné, úspěšné, krásné mladé lidi s přechozenými vztahy. Jinými slovy tato žena zřetelně trpěla nedostatkem vnoučat i dětí. Obě děti ji dělaly vrásky na čele a bylo vidět, že myšlenkami na ně tráví opravdu až nezdravě moc času. Ani ji nijak zvlášť nepotěšilo, když jsem ji ubezpečoval, že přes to vše patří mezi ty, kterým se říká „úspěšný rodič“ – obě děti chodí do práce.
Druhá žena byla o 15 let mladší a trpěla zcela opačným problémem. Měla již tři děti a na jednou zjistila, že je těhotná. Nenáviděla proto manžela, který si chtěl dítě nechat, a měla pocit, že byla „znásilněna“, že ji osud tlačí do cesty, která opravdu není její.
Napadlo mě, že bych obě ty ženy seznámil, aby ta, co má pouze dvě děti, mohla povyprávět té s třemi malými dětmi, jaké to je za 15 let, když najednou děti jsou z rodiny fuč, člověk má před sebou třicet let života a neví, čím je zaplní, protože vydělávání peněz ho v tom věku moc nevzrušuje. I to tzv. užívání je poněkud prázdně jalové, pokud musíte jen sami, bez vnoučat čučet na Kokořín či jinou pamětihodnost. Bohužel my psychologové ale takto jako seznamovací kancelář nefungujeme.
Jak tedy zprostředkovat mladší ženě či zmíněné dceři zkušenosti, které ji pravděpodobně budou stejně tížit za 15 či 30 let. To, o čem se nyní bavíme se říká transgenerační zpětná vazba. Díky ní si ti rozumnější z mladší generace dokáží tak trochu představit, jak budou uvažovat za pár dekád. Ukažme si to na vtipu:
Syn se svým životem není moc spokojen, otec se svým synem taky ne, ale zkušenost otce říká: „Stejně je dobré se oženit a mít dál děti.“ Otec se liší od syna vcelku jen tím, že jde životem o 20 až 30 let dřív, proto je mu schopen zprostředkovat to, co si on sám ve svém věku nedokáže představit, totiž pohled na život a hodnoty, které pro něj budou důležité za třicet let.
Za mé generace byl problém, že díky blahobytu a digitálním médiím se dramaticky posunul věk prvorodiček – od cca 20 do 30 let. Naše generace tedy procházela tím, co moji rodiče vůbec neznali, a to byly přechozené vztahy. Proto si naše generace myslela, že jsme mnohem chytřejší než ta generace před námi. Co nám mohou radit, vždyť dnes je všechno jiné? Jenže ono to nebylo až tak jiné, ono to bylo jen o pár let posunuté a mělo to následky, které nikdo netušil.
Tím hlavním je masivní rozvodovost kombinovaná s nedostatkem dětí v pozdní dospělosti a stáří. Nedostatek dětí je trauma, které se většinou moc nahlas nehlásá podobně jako neplodnost či nepovedené děti. Tato postižení se jen tiše žíví a bolest se zakrývá, protože lidé mají potřebu si před okolí budovat obraz neohroženého člověka.
Nedostatek dětí
Až budete ve větší společnosti, řekněme 20 lidí, zkuste si udělat tento jednoduchý test. Vemte si notes a každému položte dvě otázky: Kolik dětí máte? Kolik jste si jich přál mít? Na tomto obrázku je příklad jedné skupiny. V průměru v ní vycházelo jedno chybějící dítě na člověka. Jen vzácně nacházíme lidi, kteří říkají, „chtěla jsem dvě a mám čtyři“, ale běžně nacházíme věty „chtěla jsem tři a nemám žádné“. Teoreticky by měl být stejný počet těch, kteří říkají, že mají více dětí než si přejí, jako těch, co říkají, že jich mají méně. Tato asymetrie jako každá jiná systematická chyba nám tedy napovídá, že máme co do činění s životní iluzí, totiž že lidé neumějí zacházet s antikoncepcí či s tzv. plánovaným rodičovstvím. Tak dlouho plánují, až prokoučují celou svou rodičovskou identitu.
Tuto iluzi provází křečovité lpění na přesném počtu dětí. Jedno dítě je tragicky málo, dvě je přesně, co chci, tři je tragedie, takže musím jít na potrat. Podobně malou toleranci vidíme v čase. Život mladé ženy se skládá ze dvou modliteb. Do třiceti je to: Pane Bože, hlavně ať nejsem v jiném stavu! Pak je tak půl roku pauza kolem svatby a pak začíná druhá modlitba: Pane Bože, ať už konečně jsem v jiném stavu! V prvním období se dítě bere jako tragédie a chodí se na potraty. V druhém období jsou tragedií spontánní potraty a za to, co se v prvním období zabijí, lidé dávají milióny. I zde bychom potřebovali transgenerační zpětnou vazbu, aby ti starší poreferovali těm mladším, že je lepší mít děti dřív, ba jich mít i více, než jsme si přáli, než nemít žádné, či jich mít méně, než si přejeme. Zkušenost říká, že víc bolí nemít děti, než jich mít o pár více.
Nepovedené děti
Možná ještě horší než nemít žádné dítě je zažít totální výchovné fiasko, tzn. dvacet let investujete veškerou svou energii do dětí, o které pak přijdete. To dnes většinou neznamená, že umřou, ale že se nějak nevyvedou. Na ztrátu dítěte jsou rodiče ještě méně připraveni než neplodnost a tuto oblast stráží mocné psychické obrany, jmenovitě popření a vytěsnění. Pokud někdo o dítě přijde, tak okolí to interpretuje jako jeho vinu s tichým bláhovým dodatkem: To by se mně stát nemohlo.
Existuje zajímavá jazyková asymetrie. Zamyslete se: Jak se říká dítěti, které přijde o rodiče? Ano, to víme všichni sirotek či německy panchart. Dobrá, ale jak se říká rodiči, který přišel o dítě? Zde jsme s rozumem v koncích, protože rodiči, který přišel o dítě, se říká rodič. V dřívějších letech každý rodič přišel o nějaké dítě, a tak nebyla jazyková potřeba zavést nový termín. Tato kuriozita nám připomíná, že je třeba být připraven na ztrátu dítěte.
Statisticky jsou v tomto směru dost tragické, opět vemte si diář a obejděte si společnost s dotazy: S kolika lidmi z vaší primární rodiny (táta, máma, sourozenci) máte velmi narušenou až zcela přerušenou komunikaci? Výsledky jsou, že kolem třiceti procent dospělých synů se vůbec nestýká se svými biologickým otcem. Tedy je třeba počítat s tím, že pokud máte naprosto bezproblémové, funkční manželství, tak se nevyvede každé desáté dítě. Pokud jste v zátěžových podmínkách, tzn. rozvod, pěstounská péče, tak přijdete o třetinu až polovinu dětí. Ve vysoce konfliktních rozvodech je to ještě více než o polovinu dětí z naprosto logického důvodu: Každý, kdo tento pár potká, tak se musí rozhodnout, na čí straně bude. To se týká i dětí, i ty se musí rozhodnout, zda budou s tátou a zavrhnou mámu, nebo naopak (oidipovský komplex; odcizený rodič). Není dovoleno být neutrál. Proto děti v těchto rodinách, podobně jako v pěstounské péči dospívají a opouští rodinu záhy po pubertě, a často zavrhují či se odcizují od obou rodičů.
Před rozvodem stačí jeden vysavač, po rozvodu je třeba přikoupit druhý. Jak se přikupují děti? Válkou o děti? Válka o děti má právě opačný efekt – o děti se přijde a k tomu nejsme schopni si pořídit další. Výsledkem je samota, nebo samota s bonusem, které se říká mamahotel, tzn. krmíme jedno jediné, zkrachovalé dítě v rezervaci.
Transgenerační zpětná vazba anobrž morálka
Těmto zkušenostem, které předává starší generace mladší, se dříve říkalo morálka. Byly to návody, jak si nezničit život: Nelhat, nekrást, nebýt nevěrný... Ano, morálka se poněkud pozměnila, ale tím spíš potřebujeme pro mladé lidi návody, aby nedopadli tak, jak dopadá naše nabubřelá generace – s milionovými majetky, které nemáme komu předat, se postupně jako kabanos suneme do léčeben LDN a hospiců, kterých je málo, a podmínky v nich rozhodně nejsou lákavé. Jedno maximálně dvě děti nejsou psychicky připravené na péči o stárnoucí, z poloviny rozvedené páprdy, od kterých bývají navíc zhusta psychicky odcizení.
Na jednu stranu tato ateistická společnost vyznává evoluci, ale rozhodně se evolučně nechová. Evoluční standard byl vždy – lovci sběrači, starověk či středověk – 3 až 4 děti na pár. Dnes máme 1,3 dítěte na ženu. To nejsou jen čísla, to jsou osobní tragédie, které vznikají jak na běžícím pásu a postihují desítky procent populace. Proto i když jistě nesouhlasíte s každým slovem, co jsem zde napsal, musíte se někdy zastavit a odpovědět si na otázku: Jakou transgenerační zpětnou vazbu by naše generace měla předávat té mladší, co přichází po nás, aby se alespoň někteří z nich vyhnuli všem těm hloupostem, co jsou charakteristické pro tuto dobu?