Kdyby rodiče šli do vězení za své děti...

PhDr. Mgr. Jeroným Klimeš, Ph.D. 2004

Článek na stejné téma z roku 2016

Zatímco ve světě kvete teroristický folklór, v Čechách máme jiný nešvar - vraždy, které jsou páchány nezletilými. Jen z poslední doby jsou známy tři případy, kdy školák zabil svou o rok mladší kamarádku, děti z výchovného ústavu ubily stařenku či žák svého učitele. Taková událost vždy vyvolá diskusi na téma snížení trestní odpovědnosti dětí. Mnozí se domnívají, že když budeme zavírat desetileté děti do vězení, že tak ubude dětských zločinů.

Zavřít dítě do kriminálu bude asi tak produktivní jako umisťování dětí do dnešních výchovných ústavů. Stále žijeme v iracionální iluzi, že ústavy umí vychovávat děti lépe než rodiče. Umístěním v ústavu dětem jen sebereme domov a důkladně je vycvičíme v kriminálních praktikám, které ještě neumí. Když vezmeme v potaz tento fakt, tak nás překvapí, proč téměř nikdo nevolá po mnohem prostším opatření. Místo abychom snižovali hranici trestné odpovědnosti dětí, je mnohem účinnější zavést trestnou odpovědnost rodičů za jejich děti. To dnes neexistuje. Existuje jen hmotná odpovědnost - rodiče musí za své děti nahradit škodu, ale nejsou odpovědní za jejich zločiny.

Tato trestná odpovědnost rodičů by nemusela být v plném rozsahu. Stačil by zlomek minimální sazby, například jedna desetina. Tedy za trestný čin, za který obvykle sazba jeden rok, by šel místo dítěte do kriminálu rodič na pouhý měsíc. Dokážete si představit špičkového manažera, starostu či místního lékaře, jak jej policie odvádí do vazby v "klepetech" před zraky všech, byť jen na čtrnáct dní? Dokážeme si všichni představit, jak by si takový rodič udělal doma pořádek po takovém "ozdravném pobytu"? Měl by asi tak rozšířené zorničky jako kladenský starosta.

Nejde jen o vraždy. Trestné činy totiž většinou nepáchají děti gaunerů, ale převážně rozmazlené děti z tzv. normálních a spořádaných rodin. Problém je totiž skryt v zanedbané péči. V dnešním blahobytu mají děti z hlediska materiálního, na co si vzpomenou. Avšak chybí jim rodiče, kteří jsou často přezaměstnaní. Vzniká tedy paradoxní obraz - vcelku velmi pracovití rodiče versus velmi líné a rozmazlené děti, které neví, co je povinnost, řád či odpovědnost. Zrovna dnes si kolega posteskl, že nějak podezřele často slýchává od rodičů věty: "Když nechce, tak je přeci do toho nemohu nutit." A to se jedná o případy, kdy nejde o hlouposti, ale například o podrobení se lékařskému zákroku, plnění školních povinností, neochota doma pomoci ap. Ale práce je nelepší lék na zvládání zbrklé impulsivity, která často stojí za násilnými činy.

Často se říká: "Pro děti to nejlepší," ale bohužel je to často jen manipulace obchodníků, která tak drénuje finance rodičů. Pokud opravdu chceme pro naše děti do nejlepší, tak by to mělo být to nejlepší psychické. Co to ale je?

Je to především společně strávený čas - při práci i zábavě. Například ve výchovných ústavech jsou děti velmi dobře materiálně zabezpečeny. Naproti tomu je často nemožné prosadit, aby k večeru, řekněme od 6 do 20, se sešli ve společenské místnosti, kde by s nimi byl i někdo z vychovatelů, aby si "jen tak" povídali o čemkoli je napadne, aby se koukli na televizní noviny, a "tak normálně" je komentovali, nebo si četli z nějaké knížky. Zkrátka, aby tam byl nějaký prostor, který dotyční stráví prachobyčejným tlacháním s dospělými. To platí i v rodině: Pokud dětem sebereme čas s dospělými, tak oni jej stráví u televize, počítačových stříleček či pochybných kamarádů. Jinými slovy čím více selhávají rodiče, tím větší vliv mají multimedia. Pochybní kamarádi jsou pak ty jediní, se kterými si může takové dítě lidsky popovídat, tak proč by nepřevzalo i jejich hodnotový systém?

Je třeba si uvědomit, že systematické školní vzdělávání je otázkou pár století, ale lidstvo se vyvinulo v prostředí, kde se zkušenosti dědily nápodobou a prostým povídáním. V dnešním blahobytu se snažíme přesvědčit přírodu, že děti vychováme v ústavech, nebo že o vzdělání dětí se má postarat škola, že stačí, abychom děti viděli na půl hodiny před spánkem, když se vrátíme v 20:00 z práce. Jaký div, že nám příroda říká, že to tak asi nepůjde.