Mgr. Jeroným Klimeš, Ph.D. 2003
Národní traumata stejně jako národní výhry jsou tedy nezbytná pro vývoj národního uvědomění, které se projevuje především v tzv. národních příbězích (national narratives). Každá národ si takové příběhy o sobě vytváří – příběhy, které jsou učeny ve školách a předávány v rodinách, zobrazovány v umění a zhudebňovány. Tyto příběhy zčásti mohou korespondovat s tím, co se skutečně stalo, ale často od historické pravdy více nebo méně odchylují. V Čechách takovým formujícím a bohužel historicky nepřesným vypravěčem stal například Alois Jirásek. Nicméně historická pravda není v tomto kontextu nejdůležitější, tím je především fakt, že se s těmito vykonstruovanými příběhy ztotožňuje vypravující a přes něj i celý národ. Národní příběhy nejsou důležité pro popis historie, ale spíš pro budoucnost národa, protože stejně jako jiné identifikační prvky určují směřování národa.
Možná lépe pochopíme funkci a důležitost národních příběhů, když si všimneme, že i páry si vytváří takové příběhy o tom, jak se seznámily a jak se pak daly dohromady. I k těmto příběhům se pak upínají v krizových obdobích, které pak snadněji překonávají. Je však třeba si uvědomit, že v národním či skupinovém měřítku se takové národní příběhy se stávají ideologiemi. V tomto kontextu však nemusí mít slovo ideologie obvyklou negativní konotaci, ale naopak může přispívat k stabilitě toho kterého systému.
Má-li národní identita či obecně jakákoliv věc přinést člověku pocit trvalého uspokojení či štěstí, je nutné, aby pro ni obětoval hodně jiných svých požitků. To je jeden z důvodů, proč například rodičovství v dlouhodobém měřítku více obohacuje člověka než jiné aktivity, které od něho žádají méně obětí. Proto bývají rodiče více fixováni na děti, než děti na rodiče. Tato asymetrie je nejlépe patrná v okamžiku, kdy děti, například po dokončení všech škol, přestávají být na rodičích ekonomicky závislé. Vysvětlení je prosté. Rodiče jsou ve vývojové fázi dávání, ale děti jsou spíše ve fázi přijímání, rodiče tedy budou na dětech více psychicky závislí. Stejný mechanismus můžeme vidět i dějinách národů. Čemu národ věnoval mimořádně velké úsilí a co ho stálo bezpočet obětí, je zpravidla konstituční znak jeho politického systému. Například Spojené státy americké vznikly bojem za svobodu, dodnes je tento rys jedním z nejsilnějších znaků amerického politického myšlení.
Druhým zdrojem konstitučních znaků národů jsou jejich slavná období, ke kterým se stále vracejí a připomínají si je jako zlatý věk. Francouzi jako by dodnes nebyli schopni pochopit, že Napoleon už nežije, že francouzština už není světový jazyk a že celá Francie je dnes v podstatě jen jeden z mnoha průměrných, více méně ničím nevynikajících států. Stejně tak i křesťanství vděčí za svůj vznik tomu, že s Židy to šlo od oslnivých dob krále Šalamouna z kopce a že Židé toužebně vyčkávali jakéhosi nábožensko-politického vůdce (mesiáše), který konečně zvítězí nad Římany a jinými okupanty. To, že to celé vzalo nakonec jiný obrat, je již jiná otázka.
Je však zajímavé si uvědomit, že oba tyto jevy se podepsaly i na formování politického sebeuvědomění Čechů. Češi si nejvíce připomínají První republiku, protože tam bojovali za svou samostatnost vůči Rakousko-Uherské monarchii a v tom se podobají USA. Dále je to rok 1968, kdy byly zašlápnuty jejich rozkvétající naděje. Tento boj o svou identitu se například projevil ve výzkumech občanské kultury z roku 1993, kde tzv. loajální participující demokraté, důvěřují v demokratické principy, tvořili 50 % dotázaných na rozdíl například od Slováků (20 %). Naproti tomu Poláci se svými zkušenostmi se Solidaritou měli trojnásobně větší důvěru než Češi v aktivní politickou angažovanost a víru, že takto je možno něco změnit. U Slováků byl v ten samý rok nejsilnější pasivní pocit (48 %), že politika je špinavá věc, kde vládne jen korupce a není s tím možno nic dělat.
Pocity Slováků jsou zajímavé tím, že velmi kontrastují s pocity Čechů (6 %). I to je jen potvrzení toho, že většinu významných roků (1917, 1968) nebrali Slováci jako jejich věc, ale spíše jako věc Čechů. Například Dubček byl sice původem Slovák, ale většina Čechů ho brala za „našeho člověka“.
Čechy podobně jako Židy hodně formoval fakt ztráty - to, že v roce 1968 přišli o demokracii, o kterou tak usilovali. To zřejmě vedlo s hlubšímu ztotožnění s demokratickými principy, než kdyby k určitému zdemokratičtění v roce 1968 skutečně došlo. Psychologické mechanismy, které vytvářejí iluze starších generací o zlatém věku jsou příbuzné těm, které vytváří národní příběhy. Je to zjednodušení a zeschématičnění, které je průvodním jevem zapomínání (tedy nedokonalostí lidské paměti). Ale i fantazie o budoucnu jsou také oploštělé, protože lidská představivost je ve srovnání s realitou velmi omezená. Zlatý věk je pak lokalizován buď do dětství nebo ještě dále, kamsi do dávné minulosti. Fantazijními mechanismem vzniká i iluze o šťastném budoucím věku a v na začátku roku 1968 vykreslila tak krásnou budoucnost, jaká by tak jako tak nemohla v realitě nastat. Příjezd okupačních vojsk tedy sice zničil to, co začínalo pučet, ale na druhé straně dokonale v myslích lidí zakonzervoval iluzi o ztraceném ráji demokracie.
Z této iluze je vytrhla až demokratická realita po roce 1989. Ta ve srovnání s původními očekáváními musí mnohým připadat jako karikatura původních, zidealizovaných vizí. I v tomto můžeme najít paralelu s židovským národem. Židé okolo roku 1500 př. Kr. utíkali z Egypta do tzv. zaslíbené země, o které ani nevěděli, kde je. Bloudili tedy po poušti, kde byly podmínky mnohonásobně horší než v Egyptě, tak dlouho, až umřela celá generace těch, kteří zažili život Egyptě. Do zaslíbené země, Palestiny, dorazila pouze hrstka dětí, kteří byli již vychováváni v drsných podmínkách pouště, živeni národním příběhem o tom, jak v Egyptě to bylo strašné, a jak to v zaslíbené zemi bude naopak krásné. Těmto kočovníkům muselo údolí Armagedonu připadat jako ráj na zemi, protože sami již neměli srovnání s úrodnou nilskou deltou, která je pochopitelně pro zemědělství mnohem příznivější.
Stejně tak jako u Židů, tak i u Čechů se vždy našlo dost lidí, kteří s nostalgií vzpomínali na minulou dobu. Je zcela na místě otázka, proč dnes, když jsme již dosáhli té demokracie vysněné v roce 1968, se objevuje tolik lidí, kteří naopak vzpomínají na normalizační dobu jako na neškodné období, kdy se jim docela dobře žilo? Byl snad rok 1968 malé trauma? Proč už tenkrát všichni konečně a jednou pro vždy nepochopili, že komunismus je a bylo zlo?
Toto pnutí mezi národními ideály a reptajícími staromilci je dáno psychologickým jevem adaptace na novou realitu. Životní prožívání duševně zdravého člověka má totiž paradoxně sklon se v čase stabilizovat vždy tak, že uspokojení ze života mírně převyšuje frustraci z útrap. Tento zákon je až neuvěřitelně neúprosný. Například zjišťuje se, že životní pohoda (wellbeing) je vcelku nezávislá na tom, kolik máte peněz. Tedy jak bohatí, tak chudí jsou v průměru stejně šťastní. Podobně i traumata, která člověka postihnou, sice bezprostředně vedou k depresi, ale ta má sklon do třech měsíců až půl roku přirozeně odeznít. Pokud deprese neodeznívají, pak je to známkou, že se rozjela jiná porucha, která již není bezprostřední reakcí na prožité trauma. Dlouhodobá životní spokojenost je tedy více závislá na osobnosti člověka než na tom, v jakých absolutních podmínkách žije.
Totiž to, co člověka bolí nejvíce, jsou ne stavy, ale přechody: Přechody z lepšího stavu do horšího. Například okamžik, když člověk zjistí, že má nevyléčitelnou nemoc, nebo když druhý neslavný příjezd „osvobozenecké„ Rudé armády, který pohřbil naděje celého národa. Tento okamžik je nejhorší. Po nějakém čase totiž člověk projde všemi známými pěti fázemi – popření, agrese, vyjednávání, deprese, smíření, tak se opět adaptuje na novou situaci a nastaví se jeho dlouhodobý standart životní spokojenosti, kde životní naděje zpravidla mírně převyšuje životní útrapy. To platilo i pro dobu normalizace lidé se dostali do přibližně stejného stavu spokojenosti, v jakém jsou teď. Jen minulost díky slábnoucí paměti dostává pomalu zlatavý nádech. Avšak kdo zná popsané psychologické mechanismy, tak si je dobře vědom, že je to jen „optický klam“.