Kateřina Lukášová, Flowee, Jeroným Klimeš 2018-07-02
Jste manžel a trojnásobný otec. Svým příkladem přímo ztělesňujete koncept tradiční rodiny. Jak myslíte, že je ten vnímán dnešní společností?
Dnešní společnost je žije pod praporem experimentů – hokus pokusy na lidech, včetně dětí. Tradiční rodina byla vytuněná, abych použil moderní slovo, na evoluční nastavení člověka, tak aby v ní děti optimálně vyrůstaly a lidem se v ní nejlépe žilo. Samozřejmě jsou alternativní styly života, ale ty jsou o řád složitější. Komunikace manželů je vždy složitá věc, ale funkční komunikace po rozchodu v rámci střídavé výchovy je nadlidský výkon. Vychovat děti, když jsou si manželé věrní, není snadné, ale vychovat je, když jsou rodiče promiskuitní, je prakticky nemožné.
Je to jako na silnici – jezdit podle pravidel silničního provozu je jistě nudné, ale je to způsob, jak s největší pravděpodobností dojet do cíle ve zdraví. Když už se pouštím to tak šíleně náročného projektu na třetinu svého života, jako je rodina, dávám si hodně záležet, abych si jel naplno a dobře to dopadlo. Když pak stejně přijde debakl – to se může stát každému – tak si řeknu: „Jo, blbý, ale já už jsem neměl žádné rezervy. Dělal jsem, co jsem mohl.“ Pokud někdo nedělá pro rodinu, co mu síly stačí, ale jen, jak je mu příjemné, tak je to pro zdar rodiny zoufale málo, neúspěch je vcelku zaručen.
Někteří tvrdí, že monogamie je přežitek. Co si o tom myslíte Vy? Je pro člověka přirozená? Vysvětlete prosím.
Lidský druh je starý dejme tomu dva milióny let – to není dlouhá doba. Velryby jsou tu 40 miliónů, tedy jsou mnohem více adaptovány na své tekuté prostředí, než my lidé na svou civilizaci. Lidský druh je ve vývinu a monogamie je ale směr, kterým se lidský druh vyvíjí. Je to zjevně evolučně mladší a úspěšnější strategie než polygamie či promiskuitní r-strategie, proto je také pomalu vytlačuje. Děti z monogamních rodin prostě lépe přežívají, zejména v míru.
Soužití i ve funkční monogamii není jednoduché, přesto najdeme páry, které jsou v ní spokojené. Naproti tomu najít trojici, kde jsou všichni tři spokojení v polygamii, je prakticky nemožné. Nejlépe ji proto vystihuje výrok: Nespokojený chlap mezi dvěma nespokojenými ženami. Polygamie není otázka jen starověku (Abrahám, Sára, Hagar), nebo dnešních semitských zemí, např. polygamie beduínů v Israeli (http://nevera.klimes.us, ale ve velkém dnes spontánně vznikají, když se z nevěry stane soužití tří dospělých. Polygamie vzniká, když milenka, která zprvu nemá nárok na nic, začíná mít práva vůči manželce či hlavní partnerce. Jinými slovy když manželka uslyší: „O víkendu nemohu jet s tebou a dětmi k rodičům, protože musím milence opravit dřez.“
Jinými slovy ti, kteří propagují polygamii, tak jedou zpravidla na úkor zbývajících členů jejich mnohoúhelníku. Něco takového nemám zapotřebí. Nemusím žít na něčí úkor, proto si nemyslím, že by monogamie byla přežitek.
A co tradiční manželství. Lidé se často ohánějí tím, že je to jen kus papíru. Podle mě má ale mnohem hlubší význam. Co si o tom myslíte Vy?
Manželství přidává na stabilitě manželství přibližně tři roky života. Není to moc, ale také to není cár papíru. Je to rozhodně plus. Kdyby se jednalo o rakovinu a někdo vám řekl: „Dojdete na obecní úřad, řeknete ano a dostanete tři roky života k dobru.“ Kdo by tam nešel?
Svatba je společné prohlášení: „Ano, my dva se pouštíme do náročného projektu, kterému se říká rodina a stárnutí, protože ve dvou se to lépe táhne. Uděláme vše, co je v našich silách, aby jsme dojeli do cíle. K tomu ať nám pomáhá Bůh.“ To je přeci skvělá idea, ne? To si musejí říci nejen manželé, ale i každý sportovní tým, jinak nic pořádného nedokážou.
Na druhou stranu, pokud je něco jen cár papíru, tak je to rozvod. Válka o děti je příšerná, i když nejste manželé. Případný rozvod na tom nic nemění, stejně si vystojíte důlek u soudu. Když si s klienty plánuji sraz třeba dva dny po soudním stání, říkám jim: „Neberte ty účelové lži před soudem vážně, nemá to z realitou nic společného. Připravte se jen na to, že se pořádně rozzuříte, a že příští schůzka bude podle toho vypadat.“
V oboru působíte už velmi dlouho. Kdybyste měl popsat vývoj situace týkající se konceptu tradiční rodiny, vztahů, manželství (zda se lidé berou, či ne), co byste řekl? Jak to dnes vidíte? Z mého pohledu, v mém okolí, se dnes lidé berou více než před pár lety.
Já dělám na vztahové JIPce. U mě jsou jen vztahy na hranici života a smrti. Obecně se ale ví, že od revoluce mezilidské vztahy hodně zdrsněly. Obecně vše, co se týká techniky, se od revoluce zlepšuje. Většina věcí týkajících se mezilidských vztahů a rodiny jde od deseti k pěti, včetně prý klesající inteligence.
Bojí se lidé závazků? Proto se neberou? Dříve tomu tak nebylo?
Závazky, sliby a předsevzetí jsou nástroje na budování pevné identity: „Vím, kdo jsem, odkud přicházím a kam směřuji.“ Existují totiž dva druhy životní spokojenosti. Jedna je požitková (hedonia) a druhou je identita (eudaimonia). Člověk musí mít vyvážené obě. Moderní společnost ale přeceňuje požitky a podceňuje identitu. Identita se ale buduje zápasem s živly a protivenstvími. Honza vždy musel bojovat s drakem, aby se mohl z nýmanda stát králem – to je panečku identita! Dnešní člověk před draky utíká, zůstává tak no-name figurkou, což mu začne vadit v druhé polovině života, kdy si najednou uvědomí, že za ním nic, a před ním už vůbec nic. S pevnou identitou se totiž lépe stárne a umírá.
Mám dva citáty na téma slib:
A) G. K. Chesterton: „Kdo dává slib a plní jej, dává si sám se sebou schůzku v budoucnosti a přijde na ni.“
Chesterton poukazuje na naši identitu a dotyčný může jít hrdě Vesničkou svou střediskovou jak pan Pávek, protože ví, že se nemusí za nic stydět, že on dělá věci správně.
B) Slibem nezarmoutíš, vždycky uděláš radost.
Tento citát připomíná zednický vtip: „Pepíku, podrž to, já dojdu pro peníze.“ To je filosofie fušařů a hochštaplérů. To jsou lidé, kteří jdou světem a na koho si vzpomenou, tak ví, že na ně nevzpomíná dobře. Přihlásit se k hodnotám a odvádět dobrou práci je namáhavé, ale pevná identita, kterou takto získáte, je příjemný vklad do stárnutí. Víte, že po vás něco zůstalo, že na světě je o trochu lépe kvůli tomu, že jste na něm byla.
Jste praktikující katolík. Myslíte, že dnešní ateistické (české) společnosti chybí tradiční hodnoty, které po staletí symbolizovalo právě náboženství?
Kdo dnes ví, co jsou to tradiční hodnoty? Jestli něco dnešním lidem chybí, tak je to myšlení stylem „Jsme na jedné lodi.“ V křesťanství se tomu říkalo budování Božího království. To znamená, že den doma nezačínáte otázkou: „Co by MI dnes udělalo dobře?“ ale spíš otázkou na šéfa - Hospodina: „Co bys dnes potřeboval, abych udělal, aby se dnes nám všem v naší rodině dobře žilo?“ Takto je křesťan trénován, aby se díval na svět z nadhledu, jakýmsi orlím zrakem, ne jen žabomyší perspektivou svých sebestředných zájmů. Tento velkorysý pohled na svět naší společnosti opravdu chybí.
Jste pro zrušení celibátu. Proč?
Touto otázkou mě vždy novináři trápí. Prakticky vše už jsem napsal zde: http://celibat.klimes.us. Hlavní argument je ale prostý – biskupové nejsou schopni nadchnout mladé muže pro tento ideál, a tak nechávají církev jednoduše vyhnít i v těch osadách, kde by ještě sehnali alespoň kněze ženaté. Takto za pár let neseženou ani ty ženaté. Zkostnatělí biskupové jsou tak pro církev jedním z největších nebezpečí, neboť mohu-li parafrázovat Ježíšova slova: „Vzali klíče o království nebeského, sami nevešli, a těm, kteří chtěli vejít, v tom zabránili.“ Já jsem na světě půl století a za tu dobu opustilo katolickou církev pět miliónů obyvatel ČR – to je pro duchovní vůdce otřesná vizitka.
Sex a láska. Tyto pojmy se dnes nevylučují, ale v mnoha případech se ani nutně nepojí. Co si myslíte o novodobých „volných“ vztazích, kdy spolu dva pouze „spí“? Proč to lidé dělají? A jak se to projevuje na jejich psychice? Může něco takového doopravdy fungovat?
Evoluční psychologové zmiňují poučku: „Kdo se nerozmnoží, bude vyselektován z evoluce.“ Blahobyt kupodivu představuje velké genové vymírání. Vymírá asi třetina populace za jednu generaci žen, neboť úhrnná plodnost je okolo 1,3 dítě na ženu, tedy na pár muže a ženy chybí 0,7 dítěte. Je to srovnatelné se středověkými mory. Vymírají geny těch, kteří v této dost náročné době nejsou schopni mít děti. Takže vámi zmiňované výstřelky není třeba řešit. Příroda jejich geny sama eliminuje během pár generací.
Občas na přednáškách dávám účastníkům dvě otázky: „Kolik máte dětí a kolik dětí jste chtěl/a.“ Na jednoho člověka, který řekne: „Mám více dětí, než jsem si přál,“ připadá tak 20 lidí, kteří říkají: „Mám méně dětí, než jsem si přál.“ Běžně zjistíte, že dvaceti účastníkům chybí tak 10-15 dětí. Navíc při rozchodu přijde tak polovina rodičů o některé z dětí, protože se odcizí. Takže najednou zjistíte, že dnešní lidé mají brutálně frustrované rodičovské, a pak později ještě více prarodičovské potřeby. Na toto utrpení je ale nikdo nepřipravuje.
Dočetla jste se, že vaším koníčkem je programování. Řada lidí dnes tráví volný čas u počítače na sociálních sítích. Domníváte se, že takový způsob života je částečně příčinou potíží s navázáním či udržením vztahů? Virtuální svět je takovým lákadlem a zjednodušením, že supluje skutečné vztahy?A co sexroboti. S těmi se v posledních měsících roztrhl pytel. Není to degradace člověka a snížení na pouhou pudovost ve smyslu vybití zvířecího chtíče?
Etolog Konrad Lonrenz přišel s konceptem supernormálního podnětu. Je to uměle vyrobený podnět, který je ale pro organismus mnohem lákavější než přirozený podnět. Například když dáte před dítě čokoládu a zeleninový salát, dítě většinou dá přednost čokoládě, i když je to umělé a méně zdravé. Mnoho z toho, co lidé vynalezli, působí na nás jako supernormální podnět – silně nás to přitahuje, i když je to nezdravé. Lidé mají silnější reakci na Facebook než na osobní rozhovor. Sociální vztahy nahrazují televizí. Sex s reálným člověkem nahrazují sexroboti ap. Dřív se říkalo dudlíku šidítko, protože na rozdíl od prsu nenakrmí. I tyto supernormální podněty jsou taktéž šidítka, ale jejich šálení bývá pro nás fatální, protože nás připraví o identitu, o vztahy či o kvalitní život. Prostě musíme varovat zejména naše děti, že je to léčka, kterou jim přichystal moderní svět – něco jako pro Odysea vábení sirén. Je těžké jim odolat.
Slovo na závěr?
Dnešnímu světu chybí návody, jak zvládat nepříjemné prožitky, beznadějné situace, a jak smysluplně žít v poslední třetině života. Osobně si myslím, že jsou univerzální návody, které by mohly být přijatelné, jak pro věřící, tak nevěřící. Mám na mysli třeba Hippokratovu zásadu z lékařské přísahy: „Především neškodím.“ Snažit se jít světem tak, aby kudy projdu, byl svět byť jen o trochu lepší, než kdybych tam neprošel. Například když se procházíte lesem či městem, je fajn mít jistotu, že jste víc odpadků z toho lesa odnesli, než kolik jste jich tam třebas bezděky zanechali. Tomu říkám, pozitivní odpadková bilance. Prostě Bůh stvořil svět jako polotovar, jako drahý kámen, který naleznete na poli v bahně. Úkolem nás lidí je ho očistit a vybrousit do šperku. Nečekají se od nás zázraky, jen že tento svěřený úkol nebudeme flákat.