Jeroným Klimeš 1992

Velkým přínosem psychoanalýzy byla bezesporu teorie přenosu a nověji z ní odvozená teorie společenského schématu. Zjednodušeně řečeno, obě teorie praví, že naše chování a mínění o cizích lidech je z větší nebo menší míry určeno našimi předcházejícími vztahy vůči lidem, které známe lépe. Jedná se zejména o rodiče. Podle autorů přenos je "specifická iluze, vznikající vůči jiné osobě, bez vědomí subjektu, spočívající na opakování vztahu k důležité osobě z minulosti. Je třeba zdůraznit, že subjekt to necítí jako opakování minulosti, ale striktně vázané na přítomnost a určitou přítomnou osobu.

Měli bychom dodat, že "přenos není třeba zužovat na popsané iluzorní vnímání druhé osoby, ale zahrnuje i nevědomé (a často subtilní) pokusy manipulovat druhými, nebo vyprovokovat situace, v nichž se skrytě opakují dřívější vztahy a zkušenosti."

Například první lásky jsou většinou podobné rodičovi opačného pohlaví, tj. první láska kluka se podobá často jeho matce. Jiný příklad: Kluk, se kterým se rozešla holka, začne v krátkém čase chodit s její sestrou, popřípadě s jinými děvčaty, které se jeho bývalé lásce nějak podobají. Tragičnost takových případů spočívá v tom, že zmíněná podobnost může být zcela povrchní, např. podobná gesta, smích, parfém, účes ap., nicméně on, aniž si je toho vědom, žije v představě, že i ostatní její vlastnosti jsou stejné jako u bývalé holky. Poznání skutečnosti bývá rozčarováním. Pokud si však člověk neuvědomí příčinu tohoto zklamání, jeho příští volba se bude řídit stejnými pravidly.

Opakováním vzniká stereotyp a návyk, který bývá někdy patologický. Například ženy alkoholiků obvykle opouští muže s velkým duševním vypětím, nicméně nový partner bývá zpravidla opět alkoholik. Jedná se tedy o určitý vzorec chování, určitou roli, která těmto ženám svým způsobem vyhovuje, kterou při nejmenším těžko mění. Tyto stereotypy chování mají rovněž největší zásluhu na tom, že alkoholismus je přibližně ze 70% dědičný.

Když si uvědomíme zmíněné skutečnosti, nepřekvapí nás, že podobné vzorce chování vznikají i ve vztahu k Bohu. Jak jsem řekl, pro vznik přenosu postačí i povrchní podobnost, tzn. například podobnost autority, která může být umocněna zdůrazňováním Boha jako otce. U většiny lidí se vztah k rodičům formuje normálně, proto reprezentace Boha jako otce bude mít pozitivní vliv na jejich chování a morální růst. Jestliže přežívá chápání otce jako někoho, kdo brání člověku dosáhnout "toho pravého štěstí", které vzniká v generačních konfliktech kolem puberty, může to později vyvolávat konflikty s jakoukoliv autoritou.

Průběh nemusí být vždy tak dramatický jako v případě pracovníka. Mírnější formy se projevují zcela nenápadně. V oblasti morálky např. chronickou hříšností. Takový člověk cítí, že je mu něco příjemného zakazováno z pozice autority, to v něm vyvolá odpor, který se projevuje navenek tím, že jako naschvál přestoupí zákaz. Je patrné, že zde více působí odpor vůči autoritě než vlastní lákavost věci. Zmíněný proces si člověk většinou vůbec neuvědomuje, stěžuje si spíše na naprostou nepřekonatelnost návyku.

Pomoc v takovém případě nebývá jednoduchá, neboť jsou zde dva faktory působící pro přestoupení zákazu. Jednak neuvědomělý odpor k autoritě a dále lákavost věci. Přesto je chybou snažit se zmoci návyk silou vůle, např. myšlením na to, že se nesmí přestoupit zákaz, nebo z pozice autority zpovědníka (odepření rozhřešení), neboť právě to jsou patologické faktory, uvádějící do chodu celý mechanismus odporu vůči autoritě. Člověk si bude stěžovat, že čím více se snaží nezhřešit, tím spíše zhřeší.

Věc je opravdu vážná, jedná-li se o návyk na těžký hřích (nejčastěji 6. a 9. přikázání), neboť návyk nutí chodit často ke sv. smíření, kde častost hříchu vyvolává pochopitelnou nelibost zpovědníků, která zpětně působí na penitenta a prohlubuje návyk.

Rovněž zpovědník je v dvojím tlaku, na jedné straně nemůže být netečný k těžkým hříchům a na druhé straně si je vědom, že svým autoritativním přístupem může stav ještě zhoršit. I když nutno říci, že ne každý návyk má charakter odporu vůči autoritě, je tedy na citu a znalostech zpovědníka, aby tento případ rozeznal a odlišil od běžných forem návyku, jako bývá obvykle kouření, kde aspekt odporu obvykle nebývá.

Dělení zlozvyků podle klasické morálky

Redemptorista J. Aertnys dělí zlozvyky na:

a) "nezdrženlivé, zakořeněné pouze ve hříchu (Incontinentes, habituati in peccato tantum), které plynou pouze z hnutí vášně nebo z křehkosti, takže vlastní vůle hříšníka je proti hříchu. Proto po opadnutí vzrušení lituje sám od sebe zpáchaných hříchů a z duše si přeje být svého zvyku zbaven. Toto se týká často nactiutrhání, ..., onanie.

b) výstřední, zakořeněné v hříšné vůli (Intemperati, habituati in voluntate peccandi), které plynou z navyklé náklonnosti ke hříchu nebo ze zlé vůle, a proto též nepotřebují mocný nápor vášně. Tací hříšníci se těžko pohnou ke kajícnosti. Vyskytují se především u sveřepé nenávisti, ..., používání antikoncepce (= onanismus conjugali), u mimomanželských poměrů a u přestupování církevních předpisů."

V této práci se nám jedná především o druhý, vážnější případ.

Z pohledu psychologie je uvedené dělení poněkud zjednodušující, popřípadě je možno je chápat jako jistou abstrakci. Není totiž možno říci, že některé návyky jsou pouze dílem vášně a jiné plynou ze zlé vůle. Neboť tyto mohutnosti se jednak vzájemně ovlivňují a dále pohnutky plynoucí z podvědomí mohou být velice silné, i když nejsou prožívány jako návaly vášně.

Můžeme rozlišovat dva druhy návyku. První by se dal označit jako prostý návyk, jedná se více méně o podmíněný reflex, kdy nějaká činnost je facilitovaná a člověk ji vykonává bez obtíží, někdy i s potěšením. Příkladem prvního druhu může být ranní a večerní hygiena, např. čištění zubů není nijak příjemné, ale postupem času si člověk na tuto činnost tak zvykne, že mu v podstatě nevadí. Je zřejmé, že takový návyk není nijak zvlášť pevný a že poměrně snadno vyhasíná, popř. pokud se jedná o zlozvyk, je poměrně lehce překonatelný.

Jedná se zde v podstatě o rozlišení symptomu a syndromu. Symptomem angíny je např. horečka, avšak syndromem je nákaza bacily. Podle toho se i rozlišuje symptomatická léčba od léčby syndromu. K symptomatické léčbě se uchylujeme pokud neznáme příčinu (syndrom) nemoci, avšak taková léčba může být neúčinná, ba dokonce škodlivá. Například pokoušet se srazit horečku pomocí studené sprchy.

Ve stejném nebezpečí se ocitáme u zlozvyků, které jsou pouhým symptomem jiného konfliktu či frustrace. Pokus o násilné potlačení může vést ke zhoršení stavu a hlubší fixaci návyku.

Tato stádia je možno nalézt nejenom ve vývoji chronického návyku, ale i v vzniku jak konverze k víře či naopak odpadu od církve. Jedná se o popis subjektivní prožitků a zároveň o vnější projevy, které může pozorovat okolí. Můžeme všehovšudy vydělit čtyři stádia:

Stádium latentní

Tento konflikt mezi činností a postoji pacienta, může být napřed neuvědomovaný. Nicméně jednoho dne se stane uvědomovaným, buď tak, že si jedinec uvědomí svou nespokojenost sám se sebou, se svým životem, nebo že jej někdo (například zpovědník) upozorní na tento rozpor. Jedinec se pokusí s tím něco udělat, neboť to nepovažuje za nepřekonatelné. Má stále pocit, že tyto činnosti nejsou součástí jeho osobnosti. Chápe je jako nedůležité, dočasné, provizorní.

Pokud činnosti zmizí jednalo se o obyčejný návyk a je vše v pořádku. Pokud ale pokusy trvale končí nezdarem, svědčí to o podvědomé, emocionální podmíněnosti těchto návyků, a má to další vliv na psychiku jedince.

Stádium neúspěšného zápasu s návykem

Řada neúspěšných pokusů potlačit návyk nebo změnit sama sebe podlamuje sebedůvěru jedince, neboť jako každý neúspěch znamenají určitou frustraci, kterou se jedinec pokusí kompenzovat zvětšenou snahou po překonání návyku, což vyplývá ze zákonů tendence po opakování traumatu. Tím vším se tento konflikt ještě více zviditelní v psychice pacienta, začnou se na něj nabalovat další představy a tak postupně vzniká komplex v Jungově slova smyslu.

V tomto stádiu jedinec má potřebu mluvit o tomto problému, protože výčitky jsou kompenzovány jeho snahou o potlačení návyku či sama sebe. A návyk je stále chápán jako něco cizorodého v jeho psychice.

Stádium uzavřené rezignace

Jedinec začíná cítit, že je nad jeho síly překonat návyk či stotožnit sám sebe s obrazem svého superega. Zjišťuje, že s návykem bude muset žít možná celý život. Přestává cítit výtky okolí a svého svědomí jako oprávněné, neboť cítí, že udělal vše, co bylo v jeho silách. Začínají se objevovat pocity křivdy. Nicméně s výtkami je stále racionálně identifikován. Věcně s nimi souhlasí, ale pociťuje svou bezmoc jim vyhovět.

Zde velice záleží na obrazu Boha či obecně superega v jeho psychice. Pokud se tento fantazijní Bůh chová nesmlouvavě, pokud nekompromisně trvá na potlačení těchto činností pod hrozbou nejrůznější trestů, ať je to strach z pekla či neúspěchu v práci, v životě. Dochází postupně k tomu, že ohrožující pro pacienta přestává být návyk, ale tento obraz Boha.

Jedinec si zpravidla neuvědomuje, že jde pouze o jeho pokřivený obraz Boha, ale myslí si a žije tak, jako by Bůh takový skutečně byl.

Vůči Bohu se mohou objevit zvláště v okamžicích vyčerpání, kdy jsou tyto výčitky nejsilnější, návaly vzteku podobné psychastenickým reakcím, neboť má pocit, že Bůh jej nebere vážně ap.

Jiným variantou řešení konfliktu může být odpad od církve. K tomu dochází v případech, kdy je idea Boha tubuizovaná či jinak idealizovaná. A člověk se neodváží jej kritizovat.

Tento postupný přerod se odehrává při zachování ostatních vnějších aktivit jedince. V tomto období je psychika tohoto člověka silně zatížena a může vést až k neuróze, neboť jedinec přebudovává svůj světový názor. Je to období silných bojů, které se však neprojevují moc na vnějším jednání. Jednoduše řečeno člověk má dost ohrožujících podnětů z vlastní psychiky, a proto netouží po diskusích s okolím, které mohou jeho vratkou stabilitu narušit. Pokud vůbec hovoří o svých problémech tak pouze s lidmi, u kterých pociťuje pocit bezpečí.

Stádium otevření se okolí

Po jisté době člověk překoná vnitřní konflikt, výčitky pomalu vyhasínají. Mezi tím se vyrovnává s důsledky, které mu přiznání této změny přinese. Okolí totiž na něj může vyvolávat velký sociální tlak. Člověka mohou ohrožovat představy odsouzení od nejbližších, zavržení společenstvím, které nemusí být reálné, nicméně jsou projevem očekávaného potrestání a pocitů viny. V jisté době daný jedinec začne projevovat tendenci hovořit s lidmi a obhájit změnu svého názoru. Stále v tomto období očekává útoky a obvinění, nicméně nyní se cítí být dostatečně silný, aby je překonal.

Z hlediska církevního je důležitá změna v komunikaci. Zatímco v prvních dvou stádiích může dobrý kněz či psycholog preventivně zastavit blížící se proces. Tak v třetím se již stěží dostává k jádru věci, především se často jedná o proces z vnějšku nepozorovatelný, a kromě toho je nutné být velice opatrný, neboť jakékoliv další výtky a obvinění či dokonce tresty z pozice autority uzavírají možnost komunikace, i když se jim jedinec ještě formálně podrobuje.

Ve čtvrtém stádiu již pacient jde do konfliktu podvědomě. Zatímco ve třetím stádiu vyhledává lidi, u kterých cítí pocit bezpečí, tak ve čtvrtém stádiu již vyhledává lidi, u kterých očekává konflikt. A objevuje se jev, který se v církevní terminologii označuje jako zatvrzelost srdce, zlá vůle (malitia). Jinými slovy nepřístupnost člověka k podrobení se církevní autoritě. Zde jsou i možnosti psychologa omezené, neboť penitent, pokud by jej kněz posílal k psychologovi by to cítil jako zlehčování své osoby. A to vcelku správně, neboť on již stádium boje se svou psychikou překonal. Nyní je ve stádiu, kdy konflikt přenáší do okolí, kdy uzavírá své nitro, a je velice háklivý na jakékoliv pokusy převést rozhovor do roviny psychických jevů. Jde mu o věcnou diskusi, ve které by sobě i druhým obhájil změnu svého přesvědčení.

V rovině psychické dochází ke stotožnění jedince se svými činnostmi. Kupříkladu návyk, který byl původně chápán jako cizorodá součást vzhledem k osobnosti pacienta, je nyní chápán jako vlastní a taky je tak obhajován.

Čtvrté stádium pak plynule odeznívá. Nový světonázor se stává navyklým a člověk postupně může získat nadhled na svůj vztah k okolí. Doba trvání jednotlivých fází je proměnlivá a závisí na řadě činitelů. Čím více výčitek ve čtvrtém stádiu, tím horší a zdlouhavější je adaptace, tím déle není možná komunikace mezi jím a představiteli skupiny, do které dříve patřil.

Projekce

Podle křesťanské teologie je možno Bohu připsat jakoukoliv dobrou vlastnost v neomezené míře. Je zřejmé, že každý člověk vyzdvihuje jiné vlastnosti. Podobně i při popisu Ďábla, jako principu zla, bude akcentovat pouze určité vlastnosti, které bude považovat za důležité. Bude-li mít pacient konflikt ve vztahu k Bohu je velice pravděpodobné, že vše špatné, co cítí k Bohu přenese na základě mechanismů splittingu do popisu Ďábla.

Vhodné k tomuto účelu je obdoba tzv. koláčů radostí a bolestí, kdy pacient do kruhových výsečových grafů vyznačuje podle svého názoru, které vlastnosti Boha jsou nejdůležitější, které ho nejvíce "oslovují". To samé udělá pro Ďábla, porovnáním těchto dvou grafů můžeme nahlédnout, jaký má obraz Bůh v mysli našeho pacienta. Je dobré se zeptat ne pořadí v kterém jej tyto vlastnosti napadali.

Všímejme si distribuce vlastností mezi oba póly, je-li u Boha vyzdvižena všemohoucnost, tak této vlastnosti může u Ďábla odpovídat slovo vyděrač. Pak je pravděpodobné, že pacient v některých situacích bude i Boha prožívat jako vyděrače, zvláště v případech, kdy musí uposlechnout nějakého přikázání.

Následující obrázky nakreslila 17-tiletá dívka:

Bůh

Ďábel

V tomto případě se jednalo o dívku s neurotickými reakcemi, které vyplývaly z těžké životní situace, ve které se nacházela. Všimněme si, že Bůh má v její psychice převážně ochranou, mateřskou funkci, ale na rozdíl od Ďábla je prožíván jako méně aktivní.

Obraz Ďábla je naproti tomu až děsivý. Vyplýval z konfliktů s okolím, které zdá se bezdůvodně napadalo její náboženské přesvědčení, a nebylo schopno akceptovat fakt, že její starší sestra vstoupila do řádu. Okolí jí vnucovalo roli vyjímečného jedince a snažilo jí diktovat, jak se má chovat. Kromě toho po smrti otce byla rodina v tíživé ekonomické situaci. V pozadí byl rovněž jakýsi partnerský konflikt, o kterém nechtěla hovořit.

U jiné asi 20-tileté dívky byly obrazy Boha a Ďábla relativně vyrovnané:

Vidíme, že všemohoucnost Boha je v případě Ďábla výslovně popírána a je vyzdvihována jeho zákeřnost, využívání všech prostředků.

Domnívám se, že tato metoda zjišťování vlastností, které jsou díky splittingu rozděleny mezi dva objekty, může být vhodně upotřebena i v běžné psychologické praxi jako druh projekční metody.

Další zajímavou oblastí, kde se může projevit konflikt v náboženském životě jsou významové konotáty důležitých náboženských termínů. Setkal jsem se v diskusi s pokusem definovat hřích jako jakýsi odpočinek. Při znalosti klasických definic používaných v teologii (viz definici hříchu 5.1.1.) je zřejmé, že tato tendence je vlastní toliko tomuto člověku, znamená to, že pro něho je hřích jakýsi druh odpočinku. Případná náboženská vyprahlost by byla způsobena přetěžováním se v náboženském úsilí. Zvýšené úsilí o překonání této vyprahlosti by patrně vedlo k nárůstu únavy, která by vyžadovala více "odpočinku" v podobě hřešení. Zde vidíme jednoduchý circulus vitiosus, bludný kruh, který nelze jednoduše překonat úpornou snahou. Je pochopitelné, že dotyčný si toto přepínání neuvědomoval.

Jiný příklad z praxe, kdy se projevil významový konotát slova Bůh, jsem střetl u jedné ženy, která chápala Boha jako určité pravidlo, zákonitost, kterému není vyhnutí. Hájila také neopodstatněné přesvědčení, že nějaký hřích v jedné oblasti a neúspěch, smůla či jiné zlo, které ji jinde postihlo, jsou spolu propojeny jako vina a trest, i když spolu příčinně nesouvisely. Při rozboru rodinné anamnézy se našly traumatické zážitky z dětství, kdy otec v jednom svém neúspěšném období více pil, a když přišel domů, tak bil matku. Dotyčná se identifikovala s matkou a silně prožívala svou bezmocnost vůči otci. Toto trauma se projevilo i ve fantaziích o sebevraždě v mladším školním věku, v problémech při navazování známostí a prvních sexuálních zkušenostech. Zřejmě i obraz o Bohu - nelidské, neúprosné pravidlo - byl formován na základě tohoto traumatického obrazu otce.

Při přechodu z jednoho stádia konfliktu do následujícího se může měnit významový konotát slov. Zatímco v prvních stádiích bude názor pacienta totožný s církevním v pozdějších dojde k odklonu. Důležité je si uvědomit, že v případě významového konotátu se nejedná o definice věci, ale o citové prožívání těchto pojmů.

Například v církevní literatuře je běžný názor, že svědomí lze snadno potlačit ("ukecat"). Psychologové však mají spíše zkušenosti s tím, že pacient nebyl sto ovládnout pocity viny, které jej ohrožovaly. Zde není rozdíl v definici svědomí, zde je problém v tom, že svědomí u věřících se pojímá jako něco primárně dobrého, správného, takže pokud člověk výčitky svědomí potlačuje, tak mu jakoby křivdí. Psychologická zkušenost pak vychází z pojetí, že svědomí mělo v psychice pacientů spíše patologickou funkci, takže se usilovalo o redukování těchto projevů, což bylo obtížné. Z toho vyplynul opačný názor. Jedná se o nevědeckou diskusi o tom, co je těžké a co lehké potlačení svědomí, která jde mimo definici svědomí a vede se v oblasti různých významových konotátů tohoto slova u teologů a psychologů.

Snadněji se provádí psychologická analýza u lidí, kteří jsou méně teologicky vzdělaní, jelikož obraz, který si vytvoří o Bohu, je méně závislý na oficiální teologii církve a tudíž výstižněji odráží jejich prožívání. U lidí víc teologicky vzdělaných je situace obtížnější, neboť osobní obraz o Bohu je skryt pod nánosy oficiální teologie.

Jako u méně teologicky vzdělaných lidí je lépe se ptát na jejich představu o Bohu ap. a srovnávat, jak se tato představa liší od oficiální teologie církve, ke které se hlásí. U teologicky lépe fundovaných jedinců je lépe se ptát, k čemu by přirovnal Boha, Ďábla, hřích a jiné náboženské pojmy a tak hledat např. významové konotáty těchto pojmů.

Lidé více obeznámení s teologií své církve rovněž bývají více nábožensky angažovaní a veškeré "heretické" myšlenky a pocity jsou mnohem více zatlačeny do podvědomí, kde jejich uvědomění brání silnější cenzoři. Dá se říci, že jsou co do síly obdobní těm, kteří kontrolovaly za dob Sigmunda Freuda sexuální pohnutky.

Nicméně musí se říci, že míra bigotnosti není směrodatným ukazatelem vztahu k Bohu. Existují lidé, kteří o sobě prohlašují, že nevěří v Boha, nicméně pokud se rozhovor stočí na náboženské téma, jejich projev je nápadně emocionálnější, reakce a výroky rezolutní, odmítavé, popřípadě odmítají se naprosto bavit o náboženských věcech. Možností výkladu je několik, avšak je možné, že v jejich představách cosi jako Bůh figuruje, ale jeho podoba je nepřijatelná, resp. subjekt podvědomě obává, že vědomé uznání existence Boha by ohrozilo osobní svobodu, nebo by bylo hrubým zásahem do jeho soukromí.

Zde velice záleží jakou podobu mají tyto představy, pokud nahánějí hrůzu, je pochopitelné, že se jich subjekt bojí. Tento strach je pak podvědomým motorem, který se ve vědomí racionalizuje v podobě ateistických výroků a teorií. Je možné, že velcí, demonstrativní ateisté jako byl například Voltaire, nosili nějakou děsivou představu o Bohu ve svých představách a svědomí. A následně všechny jejich vnější akce proti náboženství byly de facto reaktivním výtvorem, kterým se snažili zachránit před těmito představami. Všimněme si faktu, že Voltaire byl vychováván jezuity.

Zdá se, že lepším ukazatelem podvědomé funkce Boha v psychice člověka, než jsou slovně vyjádřené postoje, je sledování frekvence používání slov spojených s náboženstvím. Například známý folkový zpěvák J. Nohavica se rovněž prohlašuje za ateistu, nicméně v jeho písních se náboženská tématika a narážky na náboženství objevují podezřele často.

V této kapitole budu pojednávat o terapii jednou z pohledu psychologického, podruhé z pohledu teologicky-moralního.

Pokud se nedospěje ke konsensu, je možno vést pacienta ke změně zpovědníka. Avšak zde pozor, podle zásady: "Bližší je košile, nežli kabát." může se snadno stát, že pacientovi bude bližší zpovědník, který bude mít na něj větší vliv, a přeruší léčbu na škodu věci. Proto je lépe nenapadat učení církve, neboť pacient s ním často bývá identifikován, a vůbec se vystříhat nechutným tahanicím o pacienta.

Je faktem, že celá morálka se zabývá především tím, co je uvědomované a dobrovolné, pokud se psycholog bude pohybovat v oblasti podvědomí, neměl by tedy věroučně narazit ani u pacienta ani u církevních autorit.

Nicméně přesto je dobré si dá pozor na jeden ošemetný termín, totiž na pohoršení. Při jakémkoliv návrhu týkajícím se změny jeho církevního života je dobré počítat s možným obviněním, že to bude pohoršení pro okolí, vždy je totiž možné si představit nějakého tupce, kterého případ našeho pacienta pohorší a duchovně "zruinuje".

Podle populární avšak ne zcela přesné definice používané v katechismech je svědomí hlas Boží v lidském nitru. Může se stát, že pacient či jeho zpovědník bude trvat na tom, že pokud pacient cítí výčitky svědomí, je to projevem vůle Boha.

Zde nezbývá, použít racionální terapie a vysvětlit, že používaná definice není přesná, neboť je nutno lišit mezi svědomím coby city, v tomistické terminologii by se dalo říci smyslovým svědomím, které jako všechny city může být správné i nesprávné či škodlivé. A svědomím racionálním, které je úkonem rozumu. Tento úsudek nám pak říká, že nějaký náš čin je nebo není v souladu s daným morálním přesvědčením.

Přesná teologická definice svědomí praví, že svědomí je soud (výrok) o mravnosti vlastních činů. Jedná se tedy primárně o rozumovou záležitost. Je tedy zřejmé, že pokud se zabýváme svědomím jako jistým druhem pocitů, jedná se o přenesený význam. Tyto pocity však mohou být jak oprávněné tak i neopodstatnělé.

V případě pacienta dochází k tomu, že výčitkám je podvědomě připsán Bůh jakožto mluvčí. Výčitky svědomí však coby určitý pocit obecně nemají jednu společnou příčinu. Může se jednat o analogie s rodičovskou autoritou, o pocity selhání. I z teologického pohledu může mít jakýkoliv nápad člověka řadu zdrojů, které nemůžeme jednoznačně určit. Teolog může konečně připustit, že jedná o vlastní nápad daného člověka a to buď vědomý či pocházející z podvědomí, nebo že pochází ze snad existující telepatie, posléze může uvažovat o vlivu nadpřirozených bytostí jako je Bůh, andělé či Ďábel ap.

Co se týče přirozených zdrojů svědomí, či smyslového svědomí jako takového, můžeme uvést Eysenckovu interpretaci pokusů se štěňaty:

"Z aspektu teorií učení se Eysenck pokusil vyložit "pocit viny" a "odolání pokušení". Vychází při tom z interpretace pokusů, které prováděl R. L. Solomon (1954). V těchto pokusech byly štěněti předloženy dvě misky, přičemž v jedné byla jeho oblíbená potrava, v druhé neoblíbená. Jakmile se štěně vrhlo k misce s oblíbenou potravou, dostalo se mu lehkého plácnutí, nebránilo se mu však v konzumaci neoblíbeného pokrmu.

Po několikerém opakování této situace štěně pak běželo vždy ihned k misce s méně oblíbenou potravou. Další fáze pokusu spočívala v tom, že značně vyhladovělé štěně bylo vpuštěno do místnosti, v níž se nacházely obě misky s pokrmy, aniž experimentátor byl přítomen; v této situaci stěně konzumovalo nejprve neoblíbenou potravu.

Při provádění pokusů tohoto druhu s větším počtem štěňat, bylo možno pozorovat, že některá štěňata poté kňučela, jiná obcházela misku s oblíbenou potravou a pod. Eysenck interpretuje tuto fázi jako "odolávání pokušení"; u různých štěňat trvala různě dlouho (od 6 minut do 16 dní).

V provedeném pokusu spatřuje Eysenck názornou demonstraci postupu, jímž lze mechanismem podmiňování a za použití "trestání" vytvářet "svědomí". Další Solomonovy pokusy pak podle Eysencka demonstrují diferenciaci svědomí na již zmíněné odolávání pokušení a tzv. "pocit viny". Kritériem této diferenciace se stává zmíněný již zákon časové konsekvence. Nastane-li potrestání rychle, tj. ještě před tím než štěně mohlo začít konzumovat oblíbený pokrm, vypracuje se opakováním podmíněná reakce shora popsaná, kterou lze interpretovat jako "odolávání pokušení". Jestliže dojde k potrestání opožděné, vypracuje se podmíněná emocionální reakce strachu, kterou je možno interpretovat jako "pocit viny po provedeném činu."

Podle Eysencka není ovšem nezbytné pracovat při "vytváření svědomí" jen s negativním podmiňováním, tj. s trestem. Je možno právě tak použít podmiňování pozitivního, tj. odměny, která ovšem musí následovat bezprostředně po jednáním."

Svátost smíření, lidově řečeno zpověď, má v katolické teologii zvláštní úlohu, její vliv na duševní hygienu věřícího je sekundární. Rovněž je chybou se domnívat, že její snahy jsou totožné s cíli psychoterapie.

Problémů s tímto souvisejících je řada, například panuje názor, že o obsahu smlouvy člověk nemůže rozhodnout. Požadavky vyplývají částečně z Bible, částečně jsou dány tradicí a interpretací té které církve. (To se mimochodem netýká pouze katolické církve.) Věřící nemůže tedy říci, ani se s Bohem dohodnout, že nějaký požadavek je pro něj nepřijatelný či nesplnitelný, a proto jej nebude dodržovat. Bůh mu osobně dispens zpravidla nedá, a teologové jsou v této otázce rovněž zamítaví. Snad jediná cesta je možná skrze zmenšenou příčetnost pacienta, jak je níže naznačeno.

Kromě toho přikázání mají charakter zákonů, to znamená, že primárně sledují obecné dobro. Dobro jednotlivce je sekundární. Z této pozice můžeme nahlédnout postoj církve k rozvodům. Nikdo nepopírá, že může existují lidé, u nichž by rozvod s následným novým sňatkem vyřešil stávající situaci a oni by byli mnohem spokojenější, ale zákaz rozvodů předpokládá, že v celospolečenském měřítku zlo, které by vzniklo naprostým zákazem rozvodů je menší, než liberální postoj, který vládne v soudobé společnosti.

Ostatní zásady psychoterapie jsou víceméně shodné jako u ostatních pacientů.

V tomto oddíle se pokusíme naznačit optimální postup zpovědníka, neboť je téměř pravidlem, že uvedené konflikty se buď neřeší vůbec, nebo zůstávají pouze vnitrocírkevní záležitostí, tj. bez možnosti odborného psychologického přístupu. Terapie takových penitentů je obtížná i na poli psychologie, tím spíše musíme chápat terapeutické zásahy zpovědníka za provizorní, nehledě na to, že psychoterapie není cílem sv. smíření.

Střetne-li kněz penitenta, s trvalým návykem, je dobré se pozeptat na jeho ostatní náboženský život, tj. nemluvit jen o hříších. Je-li totiž jeho náboženský život v jiných směrech aktivní, pak není důvodu předpokládat nedostatek dobré vůle. Pojem "zlá vůle" (malitia) se rozšířil zřejmě v souvislosti se střety s lidmi, kteří se nacházeli v čtvrté fázi vývoje návyku (viz 3.d.). Ze zpovědnické praxe je známo, že takové návyky bývají zpravidla resistentní, takže psychoterapie nemá vcelku co "zkazit". Je dobré si uvědomit, že jak morálka tak psychologie mají přes všechny rozdílnosti, na konec společný cíl přivést dotyčného do lepšího stavu, než ve kterém se teď nachází.

Je vhodné, aby kněz měl kontakt na psychologa, který je křesťan, neboť tak se vyhne podezření, že terapeut je zaujat proti církvi a nabádá penitenta k odpadu.

Nespornou výhodou terapie je fakt, že konflikt se hledá v psychice člověka, takže pokud člověk zjistí, že je citově mimo rámec církve, chápe to jako svou specifiku a nepovažuje to za "metafyzický" problém, který by řešil vzpourou vůči církvi, konverzí k jinému vyznání. Nemusí následně docházet k přetrhání sociálních kontaktů mezi jím a zbytkem církevního společenství a tím rostoucí izolací. Případný odklon je chápán jako odchod do ústraní s vědomím možnosti návratu.

V další fázi se ptáme na osobní vztah k Bohu, je-li to vztah jako k autoritě: má-li strach z trestu, dává-li do spojitosti různé životní nezdary jako trest za své hřích, nebo má-li k tomu tendenci ap. Je vhodné se pozeptat na vlastnosti rodičů a jeho vztahy k nim, není-li tam nějaká analogie. (Např. lidé s absencí vztahu k matce těžko nachází vztah k Panně Marii.) Zde nejde ani tak o racionální důvody, jako o různé citové prožívání, např. jak mu zní formulace "Otče náš", zda příjemně či nepříjemně, jak se cítí v kostele, vztah k výstavu Nejsv. svátosti ap.

Není třeba vše uvádět na "správnou míru", neboť většina těch věcí má společný původ a sami spontánně vymizí, vyjasní-li se jádro konfliktu. Cílem celého procesu je, aby si věřící vyjasnil svůj vztah k Bohu a přestal jej chápat jako něco, co jej ohrožuje, tj. aby získal tzv. léčebnou distanci. Mnohý věřící si totiž není schopen připustit, že žije v pocitu, že mu Bůh křivdí, neboť je to pocit silně heretický, nepřijatelný, proto ho vytěsní do podvědomí. Jenže ten pocit existuje a projevuje se například právě excesivní hříšností.

Podstatou těchto otázek je ptát se na věci, které jsou zdánlivě neutrální, ale ve kterých se projevuje zmíněný přenos. Například člověk se nám svěří s tím, že má vyslovenou nechuť mluvit o náboženství, že má odpor k tomu, aby vysvětloval i malým dětem něco z náboženství. Je-li u něho podvědomá představa, že mu víra přináší jen utrpení, není divné, že má nechuť ji předávat. Pokud pro někoho není evangelium "radostnou zvěstí", ale balvanem, se kterým se musí vláčet, je zmíněný postoj z psychologického hlediska zcela pochopitelný.

Řekneme-li však tomu člověku otevřeně, že chápe evangelium jako balvan na krku, tak on to upřímně popře, neboť si toho není vědom. Pokud ho začneme hubovat za to, že má nechuť šířit evangelium, tak situaci nezlepšíme, neboť on se lekne svého pocitu jako hříšného, začne na sobě "pracovat", nicméně výsledkem nebude lepší vztah k Bohu, ale v lepším případě vytlačení této nechuti do podvědomí, v horším případě zhoršení ostatních zlozvyků. Nutno se zaměřit ne na projevy konfliktu, ale na jeho kořeny. A to lze jen tak, že jej necháme, aby si postupně uvědomoval všechny projevy tohoto postoje beze strachu, že bude nějak trestán, až do té doby, kdy si plně uvědomí krizi vztahu k Bohu. Pak lze s tím něco dělat.

Bylo by vhodné zdůraznit, co se s takovým člověkem děje. Lze to přirovnat k dítěti, které zjistí, že člověk, kterého odmalička považovalo za svého otce, není jeho vlastní otec ale adoptivní. Každý člověk nese takovou zprávu jako šok, se kterou se těžko vyrovnává. Dochází totiž k tomu, že "mizí" jeden člověk a vzniká druhý. K adoptivnímu otci se musí najednou formovat nový vztah. Podobně zjistí-li člověk, že to, co považoval za Boha byla jen jeho chybná a zkreslená představa, znamená to krizi vztahu. Musí vzniknout nový vztah jakoby k nové bytosti. Je pochopitelné, že se objeví výčitky vůči Bohu v tom smyslu, proč jej nechal tak dlouho žít ve klamu. Podobně jako vůči adoptivnímu otci: Proč se choval, jevil jako někdo, kdo není.

Může zde však být podstatný rozdíl v tom smyslu, že adoptivní otec se k danému člověku mohl chovat kladně. Ale my se zabýváme případem, kdy člověk citově prožíval Boha jako krutého despotu. Tento vztah se sanuje mnohem hůře a nikdo, ani ten člověk, nemůže za to, že se ten vztah takto vyvinul. Následky jsou pochopitelně tím hlubší, čím déle se tento vztah utvářel, je tedy vhodné vyhledávat takové tendence již u dětí, aby se jim dalo předejít.

Představme si tedy, že jsme dospěli ke stavu, kdy penitent je schopen se odpoutat od představy Boha jako krutého, trestajícího otce a začít jej chápat jako přítele, popř. Krista jako bratra. Nyní jej vedeme k uvědomění volby mezi dvěma hodnotami, mezi přátelstvím s Bohem a tím, co očekává od hříchu. Toto je nejtěžší fáze, jak pro penitenta, tak pro zpovědníka. Největší chybou zpovědníků bývá, že chtějí, aby toto rozhodnutí udělal již ve zpovědnici. Hrozba odmítnutí rozhřešení vede penitenta k regresi k předcházející fázi.

Uvědomme si, že penitent je ve fázi, kdy ho mrzí, že je v konfliktu s Bohem, ale cítí, že nemůže říci: "Půjdu a změním své chování." Je lépe, když k vyjádření tohoto postoje dojde mimo zpovědnici, neboť toto je případ neúčinné lítosti, avšak podmínkou sv. smíření je účinná lítost, tzn. "Půjdu a změním své jednání." Je většinou lepší, když si penitent sám uvědomí, že tento postoj jej de facto staví mimo církev, a může se sám rozhodnout, jak je chce řešit, než když je vykázán ze zpovědnice bez rozhřešení. Většinou si sám plně neuvědomuje důvody, které vedou zpovědníka k tomuto rozhodnutí.

Především mu vysvětlíme, že tento stav neznamená v případě smrti věčné zavržení, jelikož on se necítí být v tom stavu dobrovolně. Kromě toho Bůh není terorista, aby pravil: "Buď poslechneš nebo zemřeš!" Chápání Boha v tomto smyslu je velice nebezpečné, neboť vede k odmítnutí Boha jako takového, či jeho nabídek jako takových, zatímco zde jde o odmítnutí, nedodržení jen jednoho z přikázání - a to je podstatný rozdíl.

Toto je další věc, kterou musíme zdůraznit, aby si stále snažil udržet k Bohu vztah jako k příteli. Ve zmíněném postoji se dá žít, ale ve vztahu to skřípá. Dotyčný je nucen tento stav chápat jako provizorní. A je vhodné vést jej k uvědomování si této provizornosti, ne však z pozice autority: "Ty sis to pěkně zavařil.", ale spíše na to téma zavést řeč ve smyslu, že je to nepříjemná věc, a otázkami zjišťovat, jak věc řeší, v jakém je stádiu. To vše má dvojí účinek, zaprvé my víme, jak na tom je, a zadruhé on si uvědomuje všechny nesrovnalosti a nedostatky.

Křesťanství stejně jako židovství chápe vztah člověka a Boha jako určitou smlouvu. Ve Starém Zákoně má podobu vztahu Pán - služebník, v Novém pak spíše jako syn - otec, popř. se jedná o vztah přátelský, rovnoprávný. Viz Jan 15, 15: "Už vás nenazývám služebníky, protože služebník neví, co činí jeho pán. Nazval jsem vás přáteli, neboť jsem vám dal poznat vše, co jsem slyšel od svého Otce." Praxe křesťanství se pohybuje mezi těmito dvěma extrémy a z toho je možno vyjít při terapii konfliktních vztahů.

Dříve však než může přistoupit k formulování této smlouvy musíme pacienta dovést k uvědomění, že v případě jeho konfliktu s Bohem se nejedná o obraz reality, ale o boj s představami. Teprve, když si pacient uvědomí a pochopí tyto mechanismy, může odvrhnout tohoto falešného Boha představ a hledat toho skutečného. Nicméně pokud se k prvnímu Bohu formovali vztahy několik desítek let, je jisté, že dojde k recidivě a člověk bude od "nového" Boha očekávat stejné jednání jako u předešlého a bude se k němu podle toho chovat. Lépe řečeno - oba obrazy budou splývat, člověk si bude uvědomovat, že Bůh v představách je chybný, ale na druhé straně bude cítit, že nový obraz je nenaplněný, zatím bezobsažný. Nový Bůh nebude ještě "živým Bohem".

Zde je vhodné, aby si pacient vytvořil s novým Bohem formální úmluvu, kterou se upraví jeho neurotické vztahy k němu. Zde psycholog může s užitkem využít znalosti z manželské terapie, kde se takové formální smlouvy nebo smlouvy "dobré vůle" uzavírají mezi manželi, aby se překonalo období nejtěžších krizí. Není to ideální vztah, ale souží k vybudování základů, ze kterých lze tento vztah dále rozvíjet.

"Behaviorální terapie usiluje o přímou změnu současného chování s využitím principů podmiňování a učení. Snaží se především:

navodit vzájemné kladné chování manželů,

nacvičit potřebné sociální dovednosti, zejména dovednost účinné komunikace a účinného řešení problémů a

vypracovat a realizovat manželskou dohodu o vzájemně požadovaných specifických změnách chování."

Představme si jako příklad, že v pacientově mysli měla představa krutého otce tyto funkce:

Takový patologický vztah je možno upravit následující nebo podobnou smlouvou:

• Bůh mu nebude dávat konkrétní příkazy a pacient nebude žádat instrukce pro své jednání. Nebude prosit o splnění konkrétních proseb. Jeho modlitby, prosby i poděkování budou vedeny v obecné rovině, například aby Bůh vedl jeho rozhodnutí správným směrem. - Tím odpadne konflikt nesplněných přání a zvyšuje se samostatnost člověka.
• Vlastními slovy se bude modlit dvakrát denně maximálně po 10-ti minutách, nejlépe v pravidelnou dobu. (To znamená, že se může modlit třeba deset růženců za den, ale nemůže vést nekonečné obhajoby s představami.)
• Pouze v této době rovněž může zpytovat svědomí a zabývat se výčitkami. Fantasie o trestu, vině ap. bude během dne potlačovat jako neoprávněné.
• Chronický návyk se bude chápat jako lehké provinění s tím, že Bůh jej za tyto činy nebude vůbec zatěžovat výčitkami. On za to každý pátek pomůže s úklidem v kostele.
• "Nový" Bůh rovněž není takový, aby jej za pochybení v jedné oblast okamžitě ztrestal neúspěchem v druhé oblasti. Proto, pokud se objeví takové fantasie budou potlačeny jako lživé.
• V okamžicích prohry, slabosti, únavy či životního neúspěchu mu Bůh nebude nic vyčítat, nebude jej kárat, ale přijme ho takového jaký je.

- - -

Podobně jako v manželských smlouvách by bylo chybným požadavkem: "Bude mě mít rád a nebude si o mně myslet, že jsem hloupá.", tak zde by bylo chybnou instrukcí: "Pacient se bude snažit, aby každý jeho čin byl v souladu s Boží vůlí." Neboť to není jasný požadavek, který je možno kontrolovat a kromě toho vede k neustálému sebezpytování, ala: "Co já chci tímto činem dosáhnout? Chce ho Bůh?", které u daného pacienta potřebujeme omezit.

Pokud se zvýší samostatnost pacienta v náboženském směru je možno očekávat, že se zlepší i jeho mezilidské vztahy, neboť přestane pociťovat své konflikty s okolím jako trest za hříchy, či chronický návyk, a začne je chápat jako výsledek svého jednání.

Možné konflikty mezi teologem a psychologem

Morální teologie a psychologie se liší v tom, co se dnes označuje populárním souslovím teoreticko-metodologická východiska věd. Výsledkem je vzájemné neporozumění a z něho plynoucí kritika.

Ukažme tento rozdíl na příkladu onanie. Sexuologové proti onanii nic nenamítají, ba dokonce ji někdy doporučují. Občasné články v populárních časopisech pobuřují církevní kruhy, které píší protestní dopisy. Při tom psychologie čerpá své přesvědčení z experimentálně ověřeného faktu, že onanuje přes 90% pubescentů aniž by byl experimentálně prokazatelný jakýkoli zhoubný vliv této praxe. Naopak je možno nalézt mnoho případů, kde příliš skurpulózní výchova v otázkách onanie měla negativní vliv na vytváření vztahů k druhému pohlaví. Více není dnes metodami psychologie dokazatelné.

Nicméně musíme se zde zabývat případem, kdy může dojít ke střetu mezi návody psychologie a instrukcemi morálky.

Komunikaci psychologie a theologie ohrožují nejvíce případy, kdy psycholog považuje čin za pouhý symptom hlubšího konfliktu, jehož potlačováním se návyk toliko zhoršuje a upevňuje, ale kdy se jedná o čin neslučitelný s křesťanskou (např. katolickou) morálkou.

Zpovědník by mohl doporučit penitentovi, aby nekoncentroval svou pozornost a úsilí na potlačení návyku, a tak umožnit psychologovi snazší přístup ke kořenům této poruchy.

Psycholog by na druhé straně neměl z jakýchkoliv pohnutek útočit na hodnotový systém pacienta, který sdílí s církví, ale vést jej k uvědomění, že se jedná o jeho osobní zvláštnost. Může to ilustrovat na příměru, že jako nemoc omlouvá neúčast na nedělních bohoslužbách, tak návyk podmíněný podvědomím může snížit a omezit jeho příčetnost z úrovně těžkého hříchu na lehký v náboženském slova smyslu.

Musím však upozornit, že všechny předkoncilní morálky jsou přesvědčeny, že návyk podstatně (per se) nemůže rušit příčetnost činu, ale pouze ji (per accidens) umenšuje.

Bohužel rozbor důvodů, které vedou moralisty k tomuto tvrzení, přesahuje rámec této práce, jelikož vyplývá ze specifické terminologie, která je dnešní psychologii nesrozumitelná.

Avšak proti příliš kategorickým interpretacím tohoto teoretického závěru, je možno citovat příklady z psychologické praxe, kdy nezdolný návyk na úrovni neurózy začal ohrožovat samotný život pacientky, která až na základě strachu o svůj život vyhledala pomoc psychologa.

Je však omylem se domnívat, že změna v posuzování příčetnosti či větší tolerantnost zpovědníků může sama o sobě vyřešit konflikt pacienta. Musíme si být vědomi, že za konflikt v pacientovi nemůže ani psycholog, který ho odhaluje, ani morální nároky zpovědníků, ani pacientova "zlá vůle", ale že vyplývá z určitých vnitřních konfliktů, které se vyvinuly v průběhu pacientova života.

Mohlo by se totiž stát, že zpovědník i psycholog budou ukazovat pacientovi na sníženou příčetnost v otázce návyku, ale on bude trvat na klasifikaci těžkého hříchu. Bude pak mít psychologa za neodborníka ve věcech náboženských a zpovědníka za příliš liberálního. Zde totiž nepomáhá pouhá změna vnějších okolností, musí dojít k tomu, že si pacient uvědomí, jaké psychické procesy ho vedou k opakovanému selhání. Jaké představy jej ohrožují těsně před selháním atd. Teprve, když si uvědomí, že například u něj pocity úzkosti vyvolávají pocit osamělosti, která vstupuje do vědomí v podobě sexuální touhy. Tato pak představuje hrozbu hříchu, tj. následně odmítnutí ze strany Boha. Tato hrozba pak jen zvyšuje tenzi a úzkost - a bludný kruh se uzavírá a vede až k vlastnímu selhání, kde se provalí pocity viny, pacient jde ke sv. smíření, kde se negativní pocity jen dále prohlubují a bludný proces se upevňuje a fixuje jako trvalý charakterový rys pacienta.

Psychologický původ hříchů se v náboženství často podceňuje na úkor působení Ďábla. Je to ale zjednodušování reality, kterému je nutno se bránit tím, že působení zlých duchů je tou poslední možností, kterou připustíme, když už nejsme sto najít jiné přirozené vysvětlení.

Na závěr bych chtěl apelovat na toleranci a říci, že církev je sice universální, všeobecná, ale všeobecný ani universální člověk neexistuje, proto musíme počítat, že jisté procento lidí se bude trvale nacházet mimo církev. Vždyť koneckonců i většina věřících někdy prožívá své období marnotratného syna.