PhDr. Mgr. Jeroným Klimeš, Ph.D. 2023-09-22
www.klimes.us, jeronym.klimes@rectech.cz
V návrhu zákona ministerstva práce a sociálních věcí se objevil návrh zakázat tělesné tresty. I když nejsem žádný propagátor tělesných trestů a i ve výchově je používám minimálně, přesto si myslím, že jejich zákaz by neměl v zákoně být.
Hlavní argument, proč by zákaz tělesných trestů neměl v zákoně být, je jeho nedemokratičnost. Většina rodičů s ním nesouhlasí. Napsat do zákona něco s plným vědomím, že většina národa je proti a nebude to dodržovat, je proti principu demokracie. Návrhy státních orgánů by měly rámcově respektovat názory lidí.
Ten zákon je koncipován jako nevymahatelný, tzn. bude mít asi takovou logiku jako zákon „Beneš se zasloužil o stát.“ Všimněte si, že v zákoně nemáme tvrzení, se kterými všichni souhlasí: „Auta mají obvykle čtyři kola.“ Ale dávají se tam výkřiky do tmy, které jsou kontroverzní, nevymahatelné a v podstatě jsou to bláboly, které jen zaplevelují již takto vnitřně rozpornou a nekonzistentní sbírku zákonů. Tento zvyk psát do zákonů věty, které většina lidí nedodržuje a nesouhlasí s nimi, jen podrývá už tak mizernou reputaci státu mezi lidmi.
Dělám v sociální oblasti už mnoho let a jsem zoufalý z toho, že se nedodržují již stávající zákony proti týrání dětí. Uvedu pár příkladů z reálné praxe:
Fakt, že rodiče nepošlou celý rok dítě do školy, se už bere jen jako přestupek. Za mírnou pokutu můžete vykoupit dítě z „teroru“ školní docházky. To už státní zástupci nevyhodnocují jako trestný čin, protože co bychom s těmi rodiči dělali? Sebrali bychom jim dítě? Kam bychom je dali, vždyť všechna zařízení jsou plná?
Naproti tomu drogově závislým rodičům se vracejí děti do péče. Takže opět příklad z praxe: Kojenec spadl na hlavu a rozkřápl si lebku. Inu to se stává. Za tři měsíce opět spadl a opět si rozkřápl lebku. Inu i to se opět stává. Za další měsíc se udusil svými zvratky, když měl na obličeji polštář. Ani soudní znalec, ani státní zástupce na tom nevidí nic divného – to se přeci stává. Ano, dnes takové případy vídávám, ale když jsem dělal u prof. Dunovského v Dětském krizovém centru, tak se taková hrůza netolerovala. Dnes ale panuje názor: čí je spermie, toho je dítě, tak dáváme děti drogově závislým rodičům, kteří v agresivních abstinenčních stavech dítě zabijí. Podle ujeté interpretace lidských práv jsou životní styly ekvivalentní, takže životní styl feťáka se považuje za stejně hodnotný jako profese poslance. Já si to nemyslím, ale praxe soudů je taková.
Stávající zákony proti týrání dětí se zjevně ignorují, psychopatiční rodiče (cca 1-5 % populace) terorizují sociální pracovnice i učitelky, ale zavedeme nesmyslný výkřik do tmy, že tělesné tresty se zakazují?
Stejně tak plošně se toleruje nejmasovější týrání dětí při předávání u střídavé výchovy. Bohužel i mí kolegové bagatelizují separační reakci ve školkách a jeslích (http://skolka.klimes.us). Přitom právě z těchto psychických traumat vzniká v dospělosti patologická žárlivost. Žárlivecká reakce je totiž dospělá podoba dětské separační reakce – má stejný průběh i jiné charakteristiky, liší se jen řečmi o sexu, které přichází s pubertou.
Trocha psychologie
Laici toho o psychologii moc nevědí a pletou si pojmy s dojmy. Například slýcháváme bagatelizující větu – „to je jen psychické...“ Jako by vše, co je psychické bylo vratné či opravitelné. Naopak. Psychické problémy jsou mnohem horší než fyzické. Například u alkoholu. Kolik laiků ví, že fyzické závislosti na alkoholu vás v léčebně zbaví za 14 dnů? To, co přetrvává až do smrti, je psychická závislost na alkoholu. Takže takový abstinující alkoholik, když nepije 20 let a znovu začne, tak pokračuje v té fázi, kde před dvaceti lety přestal. S tím ani Dr. Skala, ani Dr. Nešpor nic neudělají. Je to psychická závislost. Je zcela petrifikovaná a neměnná do smrti toho člověka. Proto alkoholismus není vyléčitelný, dá se od něho jen abstinovat.
Fyzická bolest je bolest zubů – rychle nastupuje, ale když jdete od zubaře, jako by ta bolest nikdy nebyla – stejně rychle pomíjí. Když ženy mají bolestivé porody – je to fyzická bolest, která rychle odezní. Na co ženy ale vzpomínají, je bolest psychická: „Představte si, když jsem ležela v porodnici, tak se omluvil, že má prý kvalifikační turnaj v golfu. Dal přednost pinkání do míčku před svým vlastním synem?!“ To je psychická bolest, která bolí ještě dvacet let po porodu.
Stejně tak se ví, že dospělí lidi si na tělesné tresty v dětství nijak nestěžují, pokud samozřejmě nejsou vysloveným týráním, zmíněným výše. Ale vzpomínají dlouho, že rodiče s nimi za trest týden nemluvili, aby se nehádali se sestrou. To je palčivá psychická bolest trvající léta.
Jiří Mucha a psychická bolest Pomony
Pro nevěřící Tomáše přikládám ukázku z knihy syna slavného malíře Jiřího Muchy: „Podivné lásky“ (str. 40) z Paříže a Prahy okolo Druhé světové války:
Věra Smolíková byla vynikající violistka a v poslední době jsem s ní v Praze chodil. Zase to byl [Ruda] Kundera, který mne s ní seznámil. Měla zdravou venkovskou postavu a ochotně stála jemu i několika dalším spolužákům modelem. „Pomona – víš, to je Pomona,“ pochvaloval si. [Pomona – bohyně ovoce]
Mně se taky zalíbila, ale nebyl jsem si jistý, že vím, jak na to.
„Ona je zvláštní, víš,“ vnadil mne Ruda, kterého jsem, jako zkušeného, sondoval.
„Jak – zvláštní?“
„Tak. Zvláštní. Bude tě provokovat, aby ji lištil. Uvidíš. Abys jí dal po čuni.“
„Vážně?“
„Zkus to a uvidíš.“
Příležitost se naskytla hned následujícího večera. Byli jsme spolu na koncertě a když jsem ji doprovodil – bydlela na koleji v Dejvicích – chtěl jsem, aby mne vzala nahoru. Odmítla. Naléhal jsem – stát v průjezdu jí nevadilo, tak proč – že? „Proč,“ povídám, „“nechceš?“ „Tak. Nechci.“ A zatvrzele opakovala: „Ne.“ A zase: „Ne.“
Pochopil jsem. Přišla má chvíle.
„Ne?“ A už ji měla.
Pootevřela ústa, v očích se jí objevily zlostné slzy a utekla.
Za pár dní se to sice spravilo, prožili jsme pak spoustu hezkých chvil, ale nikdy mi to nezapomněla. Kdykoliv jsem se pohádali, vyrukovala se stejným trumfem. „Jsi hrubián. Jen si vzpomeň, hned napoprvé jsi mi dal facku.“
„Cos mi to, Rudo, napovídal?“ vrátil jsem se tehdy k němu celý zdrcený.
„Já? Co já? No jó – to já jen tak...,“ mávl rozšafně rukou. „Vem si lívanec.“
„Nevezmu.“
…
S takovým člověkem jsem spojil své osudy v Nice. Co jsem mohl očekávat?
Tady je vidět, jaké zhůvěřilosti jsou schopni chlapi vymyslet, když jsou bez dozoru, a ještě jim to připadá docela logické. Škoda mluvit. Každopádně k našemu tématu. Fyzická bolest Věru přešla po pár sekundách, maximálně minutách. Možná měla trochu červenou tvář. To, co ji bolelo stále a co si přehrávala nejen při každé hádce s Jirkou, byla bolest psychická – odmítnutí, ponížení. Tedy jestli by se mělo něco zakázat zákonem, tak je to psychická bolet. Kvůli Jirkovi by Věra unesla fyzické bolesti tisíckrát víc, ale nekonečně horší bylo to ponížení, protože Věra byla jako Vrchlický – pro trochu lásky by šla světa kraj.
Z toho vyplývá, že fyzické tresty nejsou vhodné po pubertě, kde už máme co do činění s pohlavně dospělými jedinci s vyvinutým egem. Avšak malé děti fyzické tresty nespojují s egem jako dospělí. Vždyť mezi nimi je to základní způsob komunikace – když batole něco nechce, tak do nás plácne. Školkové i školní děti stále spoléhají na fyzický způsob argumentace. Proto v dětském věku jsou fyzické tresty, které rychle pomíjí, rozhodně vhodnější, než je týrat separační reakcí, nekonečným mlčením nebo naopak nekonečnými promluvami do svědomí či jinou psychickou bolestí. Fyzická pomine rychle, ale s tou psychickou si nevíme rady my psychologové ještě za třicet let.
Tedy propagovat psychické tresty jako něco lepšího či mírnějšího je z principu mimo zdravý rozum. To, co by se mělo víc prosazovat, jsou stávající zákony proti týrání dětí a zneužívání dětí.
Pokud je někdo obviněn ze zneužívání, tak to policie a státní zástupci nechají vyhnít, a pak to odloží jako neprokazatelné. Specializované vyšetřovací místnosti se prakticky nevyužívají a ruší. Ale už před 25 lety, když jsem pracoval u prof. Dunovského, tak se prosazovala praxe, aby jednorázové a neopakovatelné vyšetření dotyčného dítěte proběhlo ve oné specializované místnosti do tří dnů a ne do tří roků, jak je praxí dnes. Uvědomte si, že reálně sexuálně zneužitých dětí je podle MUDr. Zvěřiny 2 – 4 %, tzn. cca 40 000 v ČR (všech zneužitých celkem je tedy celkem 200 000). Za mě vcelku střízlivý odhad. Připomínám, že kapacita věznic je 20 000 a jsou zcela plné. Takže s tímto poslanci léta nic nedělají, ale místo toho se vytvoří nesmyslný zákon, o kterém dopředu víme, že se nebude dodržovat, se kterým se lidé neztotožňují a který je naprosto nevymahatelný.
Specializovaná vyšetřovací místnost je prošpikovaná kamerami a mikrofony, aby se dala jednorázově a neopakovatelně zaznamenat každá výpověď dítěte. Tyto místnosti se prakticky nevyužívání a prý se i ruší, a tak prakticky všichni pachatelé sexuálního zneužívání 40 000 zneužitých dětí ČR jsou zcela beztrestní.
Panenky Jája a Pája, na kterých může dítě názorně demonstrovat, co s ním abusor dělal, i když k tomu dítě nemá potřebnou slovní zásobu.
Anonymizovaný dopis pro soudkyni - ukázka, co dnes je beztrestné
v Praze 2018-11-25
Vážená paní soudkyně,
obrátila se na mě matka s radou v jejím případě. Vycházím tedy z jejích informací, které se tady pokusím vypsat, které prosím ověřte, zda souhlasí s Vašimi údaji.
K rozchodu rodičů došlo v říjnu roku 2016. Od té doby matka žila s dětmi (Milan, Jana - 3 roky) v pronajatém domě, který financoval otec. Matka otci umožňovala styk dle jeho přání. Po roce, od 26.10.2017 si otec začíná dětí občas brát do svého domu, kde žije se svou přítelkyní. Na jaře, v 14. května 2018 chtěla Jana po matce, aby jí kladla ruku na přirození, prý jako táta. Potom říkala, že táta dával „pipik na pipinku“. Druhý den měla horečky a zvracela. Podobně mluvil asi za dva dny Milan před babičkou na dotaz, jak si u táty hráli, tak Milan slova Jany potvrdil. Gynekologie Motol odmítla děti vyšetřit na žádost matky a doporučil jí dojít na policii. Tam matka byla až 21. května, tzn. týden po předpokládaném činu. Policie to posléze uzavřela, ale pak jste to Vy znova otevřela. Podrobnější popis je prý v policejním spise i u soudu.
Co se týká vyšetření v Dětském krizovém centru v Zápolí, tam matka dorazila až 11.6., tzn. přibližně po měsíci. Tam si matku vyslechli, ale vyšetření dětí nezrealizovali.
Překvapují mě v této souvislosti následující fakta:
a) Policie zahajuje vyšetření oznámeného zneužití tříletých dětí až po 3,5 měsíce a to jen na podnět Vás soudkyně. Je zřejmě, že po takové době je čin již nedokazatelný.
Sexuální zneužívání dětí má policie zahájit jako neodkladný úkon. Okamžitě děti vzít a odvézt do speciální vyšetřovací místnosti, kde za polopropustným zrcadlem či za kamerami vyškolený kriminalista-psycholog (soudní znalec nejlépe) vyšetří jednou a naposled zneužité dítě. Vyšetření by měl být přítomen pokud možno státní zástupce a soudce. Ti dva se po vyšetření domluví, jestli to ukončí tím, že obviní otce z pohlavního zneužití dítěte, nebo matku z falešného obvinění. To se říkalo v Dětském krizovém centru již v roce 1997, kdy jsem tam pracoval, nechápu, proč dnes skoro 20 let po té toto není ještě zavedená praxe.
b) Když jsou takto malé děti pohlavně zneužité, tak na nich bývá nápadné jejich hypersexualizované chování.
Matka tvrdí, že se jí na tento základní diagnostické kritérium nikdo jiný kromě mě nezeptal. Matka popisuje, že Janička si vzala kostku lega, vysvlékla se a začala si s ní jezdit po rozkroku. Jednou si odhrnula kalhotky a začala se hladit po přirození a říkala: „Masírujeme, masírujeme.“ Matka říkala: „Co to děláš? „ Ona: „Jako táta.“
Přibližně po týdnu, ještě v květnu 2018, přišel na návštěvu k matce její stávající přítel. Na druhé návštěvě se Janička i Milan k němu rozběhli a chtěli mu přes kraťasy sahat do rozkroku. On je ale zastavil.
V tomto období se Jana opakovaně začala svlékat před přítelem muže. Obě děti se začaly svlékat mezi sebou a hráli si na „čůránky“. Janička říkala, že táta po ní chtěl, aby ji počůral. Stejné praktiky chtěl otec i po matce.
Toto sexualizované chování dětí vymizelo přibližně do měsíce a půl. Ještě ale v červnu Milan si v restauraci otevřel poklopec a říkal, že má velký pipík, že táta dělal, aby měl Míla velký pipík. Matka se ho ptala, jak to táta dělal. Milan odpověděl, že „Míla to nebude robiť, že to dělal jen táta.“ Pak chodil za matkou, že prý „nechce mít pipík, že sundáme pipík“.
Je zřejmé, že dnes po takové době je výpověď matky bezvýznamná, ale kdyby se stejné chování ukázalo při neodkladném vyšetření po oznámení a bylo to nahráno na nahrávce, tak by to byl dostatečný důkaz proti otci. Protože přesně takto vypadají zneužité děti. Opravdu nechápu, proč jsem první, kdo se na toto matky zeptal, když je to základní jev při pohlavním zneužití takto malých dětí.
c) Z vyprávění matky jeví se velmi pravděpodobné, že otec je alkoholik ve třetím stádiu, zvýšené resistence. To znamená, že toto sexuální chování nebude na dětech praktikovat, když je střízlivý, ale v obdobích opilosti. Pokud je známo, otcův alkoholismus nikdo nezkoumal. OSPOD zřejmě nedělal šetření u něj doma. Ale otci prý byl zabaven opakovaně řidičák a měl zákaz řízení na několik měsíců. Občas otec prý kombinuje pití s braním drog (kokain).
Problém je, že i když dnes je zneužití dětí právně neprokazatelné (díky pochybení zejména policie – taktika „necháme to vyhnít“), přesto se asi stalo, jak děti popisují a přehrávají, a je nebezpečí jeho opakovaní. Tedy zvýšená opatrnost je na místě, i když otec je procesně osvobozen.
Má psycholog po takovém pochybení policie a státního zástupce navazovat vztah dětí k otci, nebo mu bránit?
Z hlediska práva je otec čistý jako lilie, ale já, coby psycholog, se bojím, že při další příležitosti bude otec zase Milanovi rozmasírovávat penis, aby měl erekci. Mám se řídit právem ČR nebo svědomím? Stejně tak je pochopitelné, že matka po takové události brání dětem v návštěvě otce. Předpokládám, že by takto zkoušel chránit své děti každý odpovědný rodič.
Odcizený rodič
Pokud tříleté děti nevidí otce čtyři pět měsíců, tak dojde k samovolnému odcizení. Je pak chybou předávat dítě od matky k otci a předpokládat, že si děti k otci podrží citovou vazbu. Obnovování vztahu dítěte s otce se má dít postupně, tzn. napřed je třeba udělat několik společných procházek obou rodičů s dětmi, pokud možno po dohledem, či s nahráváním. Za hodinu či dvě děti zapomenou na ostražitost a samy si začnou s tátou hrát. Samozřejmě rodiče se musí po tuto dobu udržet jakýchkoli konfliktních narážek, jízlivostí ap. Svůj zájem o dítě rodič deklaruje právě tím, že kvůli blahu dítěte snese nepříjemnou přítomnost druhého rodiče a bude držet jazyk za zuby.
Už zcela mimo zdravý rozum je přání otce, aby děti u něho okamžitě přespaly. Problém je v tom, že otec k těmto dětem má trvalou citovou vazbu, ale u dětí ta vazba mezitím vymizela a je ji třeba postupně obnovit.
Zde je třeba zdůraznit, že kdyby vyšetření dětí proběhlo, jak má, tzn. do týdne, tak by otec nebyl odcizený.
Toto je skutečné, reálné týrání a zneužívání dětí, kterého je plná ČR. Pokud chceme dětem reálně pomoc, musíme začít řešit tyto největší excesy, ne rozmnožovat počet nedodržovaných a nesmyslných zákonů.