podle serveru Žena-in
Dítě je darem od Boha. Nikdo jiný než my, ženy, nedokáže posoudit, jak pravdivá tato věta je. Matky své děti bezvýhradně milují a položily by za ně svůj život. Nedávno jsem se seznámila se ženou, která vypadala, že je v požehnaném stavu, a její životní štěstí již brzy spatří světlo světa. Bohužel tak jen vypadala…
Byl krásný letní den a já jsem se se svou sestřenicí Markétou a jejími dvěma dětmi procházela podél Labe. Děti dováděly, s Markétou jsme spokojeně tlachaly, když v tom jsme narazily na procházející se ženu. Byla těhotná a neustále si hladila své břicho. „Ahoj Deniso, jak se máš?“ zeptala se nastávající maminky má sestřenice. „Dobře, jde to, není mi moc dobře, tak jsem se šla jen na chvilku projít, aby bylo dítě v pořádku, ale někdy se stav na kafe,“ „ Jasně, tak hlavně, ať se vám daří,“ odpověděla Markéta, a když žena odešla, tichým hlasem mi zašeptala: „Chudák holka, kdy už si to uvědomí, měla by si konečně to svoje břicho přestat vycpávat!“
Denisa (37) je ve svém okolí známá tím, že už se přes dva roky vydává za těhotnou. Její domnělé těhotenské břicho není nic jiného než obyčejný polštář. Okolí ji prý tak přijímá, a už si na Denisinu „úchylku“ zvyklo. Jelikož jsem se o ní chtěla dozvědět více, poprosila jsme svou sestřenici a po krátké domluvě jsme se vydaly za ní domů.
„Pojďte dál, ani se nezouvejte,“ otevřela nám těhotná Denisa dveře svého bytu. Vypadala spokojeně, uvařila nám kávu a my se pohodlně usadily do pohovky v jejím obýváku. „Víš, Deniso, přivedla jsem svou sestřenici Veroniku, protože by tě ráda poznala a chtěla by si s tebou popovídat, jak už jsme se spolu bavily, řekla na úvod Markéta. Upřímně musím říci, že ze situace jsme měla obrovský strach. Bála jsem se jejích reakcí. Dívka, která si už několikátým rokem vycpává své břicho, přece nemůže být normální. Velmi dlouho jsem se ostýchala se na cokoliv zeptat. Ta divná žena s vycpaným břichem se ale chovala naprosto přirozeně, byla milá, usmívala se…
Chvíli jsme vedly zdvořilou konverzaci o počasí, dovolených a podobně, až mi sama hlavní aktérka mou roli ulehčila. „Prý jsi přišla proto, že se zajímáš o mé miminko, jak to s ním prý vypadá?“
Hrdlo
se mi v tu chvíli sevřelo, měla jsem silnou potřebu útěku,
ale uklidnila jsem se a začala jsem potichu, ale snad vyrovnaně
mluvit: „Přesně tak, Deniso, ráda bych věděla, jak
se tvému dítěti daří, kdy se má narodit a tak.“
Denisa se usmála, chvilku se dívala do země a pak mi
přímo do očí odpověděla: „Celou svou bytostí
doufám, že se mé miminko má dobře, už by mu byly skoro tři
roky, ale vím, že u mě je mu dobře.“
Věděla
jsem od Markéty, že Denisa před třemi lety potratila, ale
samozřejmě jsem netušila, jak bude reagovat. Žena, která seděla
naproti mě, ale působila velmi vyrovnaně, klidně. Její krásná,
něžná tvář si toho musela mnohé vytrpět. Cítila jsem, že je
ráda, že se o ni konečně někdo zajímá, bylo mi velmi úzko,
nabrala jsem sil a napřímo se jí zeptala: „Deniso, je mi to
strašně líto. To s tvým dítětem. Jak se to vlastně
stalo?“
„Nevím,
co všechno ti Markéta o mně řekla, ale o Klárku jsem přišla
poté, co mě můj bývalý zbil. Všichni to o něm věděli, jaký
je to ochlasta, jen já jsem se slepě zamilovala a nevnímala názory
ostatních. To, že zabil Klárku, mu nikdy neodpustím, nikdy!“
Denisa vstala a šla nám pro něco studeného k pití.
„Dáte
si Fantu, Colu, nebo džus?“ Byla jsem strnulá, neschopná
jakéhokoliv slova. Markéta tupě zírala do stropu, nezúčastněně
si prohlížela obrazy v obývacím pokoji a já se cítila
naprosto bezradná.
Denisa se po chvíli se strnulým úsměvem na tváři vrátila, položila před nás tři skleničky pomerančového džusu, začala si hladit své vycpané břicho a bez jakékoliv pobídky pokračovala:“Klárku budu vždycky milovat, doufám, že je jí u mě dobře, pečuju o ni, jak nejlépe to jde. Snad cítí mé teplo a srdce, které tluče jenom pro ní. Nevím, jak jinak jí to vynahradit…“ Denisin hlas se chvěl, po tváří se jí začaly kutálet slzy.
„Deniso, víš, jsem tu proto, abych ti pomohla. Chtěla bych tvůj příběh zveřejnit a pomoci ti. Chci, abys věděla, že nejsi sama, že my všichni ti rádi pomůžeme, chci o tobě a Klárce napsat.“
Denisa se napřímila, vstala, stále si své břicho hladila, když v tom ze svých dlouhých šatů vytáhla obyčejný květovaný polštář a pronesla: „Zabila jsem ji, nám už nikdo pomoci nemůže.“ A polštář si přitiskla do své náruče a začala plakat. Nemusím snad dodávat, že jsem seděla jak opařená, neschopna ze sebe vydat jedinou hlásku. Markéta se sebrala, šla Denisu obejmout, ale ta jí požádala, ať odejdeme. „Běžte pryč, nechte nás prosím o samotě!“
Udělaly jsme tak, jak si Denisa přála. Nemělo smysl se s ní v daný okamžik bavit. Bolest, kterou Denisa cítila, začala svírat nás všechny, snažila jsem se k ní aspoň na chviličku přiblížit a ubezpečit, že ve své situaci není sama. Denisa už ovšem nevnímala. „Prosím, nechte nás teď už o samotě, běžte pryč!“ pronášela tichým plačtivým hlasem Denisa. Rychlým krokem s pocity, které nedokážu, odpusťte mi, přesně definovat, jsme zamířily do předsíně, rychle jsme nazuly tenisky a zabouchly za sebou dveře.
„Musíme jí pomoct,“ pronesla asi po deseti minutách Markéta, já jsem jen tupě přikývla, obě jsme byly jako omráčené.
Jsem tedy rozhodnuta tak učinit! Její život se dále nesmí ubírat tímto směrem. Momentálně vyhledáváme Denise odbornou pomoc a chystáme se ji v brzké době opět navštívit…
Případ Denisy, která již několik let místo těhotenského břicha nosí polštář, vzbudil velké emoce. Hlavní aktérka, která s prvotním zveřejněním svého příběhu dala souhlas, se nám po jeho zveřejnění opětovně sama ozvala se souhlasem, abychom se jí pokusily vyhledat odbornou pomoc...
Po nějakém čase, kdy jsme uveřejnili Denisin životní příběh a tragické následky, s nimiž se Denisa nyní denně potýká, nás sama hlavní aktérka kontaktovala:
„Už jsem se pokoušela léčit, ale bezvýsledně, nikdy jsem neměla dostatek sil a odvahy dotáhnout vše do zdárného konce. Jsem na všechno sama. Stále se nemohu zbavit pocitu viny, který nesu za Klárku. Snažím se o to, aby jí bylo co nejlépe, aby mi jednoho dne, doufám, odpustila. Řekněte jim proto o nás, jsem ráda, že o nás někdo ví.“
Případ Denisy jsme tedy s jejím souhlasem zkonzultovali s předním českým psychologem, PhDr. Mgr. Jeronýmem Klimešem, Ph.D. Zde je jeho vyjádření:
„V Denisině případě se jistě nejedná o schizofrenii, protože sama Denisa ví, že dítě ve své děloze nemá,“ vysvětluje nám pro začátek PhDr. Mgr. Klimeš. „Jedná se o nezpracované stýskání a pocity viny. Denise není schopna odpustit sobě a ani svému expartnerovi, že se Klárka nenarodila. Polštář používá jen proto, že jí dočasně přináší úlevu. Je to tedy jen ne příliš efektivní úlevný manévr.
Na Denisině případě je vidět, že ženám je jedno, zda je dítě v děloze již člověkem, nebo ne, jedná se o lidský život, kdyby nedošlo k oné tragédii, narodila by se Klárka. Proto Denisa oplakává dceru,“ vysvětluje lékař.
PhDr. Mgr. Jeroným Klimeš, Ph.D. v tomto případě poukázal na několik klíčových vět, které považuje pro pochopení Denisina stavu za stěžejní: „To, že zabil Klárku, mu nikdy neodpustím nikdy!“ – „Jinými slovy je toto stýskání si po dceři, nešťastnou scénu si přehrává neustále dokola, kdykoliv je jí smutno,“ upozorňuje Jeroným Klimeš.
A jaké by bylo v Denisině případě nejlepší řešení?
„Dle mého názoru by Denise nejlépe pomohla dlouhodobá terapie. Její případ není na poradenství. Z technik, které by jí mohly pomoci, by to byly především ty, které pracují s fantazijními postavami, protože Denisa má zjevně fantazijní postavu Klárky velmi silně aktivovanou. Možná by stálo za pokus, aby si Denisa představila Klárku před sebou a napsala si rozhovor mezi sebou a Klárkou a při tom pozorovat, co fantazijní Klárka říká a jak se chová. Ta totiž bude vyjadřovat Denisiny názory vůči sobě. Denisa na tomto základě může uchopit, jaký má vlastně sama k sobě vztah,“ míní Jeroným Klimeš a pokračuje ve svém rozboru dále. „Denisa by si měla s fantazijní Klárkou udělat dohodu, co má sama dělat dále. Jestli například nechce pomáhat ženám s podobným osudem, pečovat o jiné děti, například v dětském domově, které stejně jako Klárka přišly o rodiče. Nebo jestli fantazijní Klárka chce, aby si Denisa našla jiného partnera, se kterým bude mít Klárka sourozence.“
Doktor Klimeš taktéž Denise radí, že pakliže je věřící, tak by měla Klárce popřát šťastný pobyt v nebi a prosit jí, ať se Klárka za ni přimlouvá a pomáhá jí tady na zemi.
„Alespoň podle křesťanské věrouky je Klárka nepochybně v nebi, a je tedy šťastná, na rozdíl od Denisy. Je tedy důvodné předpokládat, že Klárka nechce, aby se její matka dále trápila, protože děti nemají rády, když vidí svou mámu nešťastnou a plakající. Toto vědomí by mohlo Denise taktéž pomoci. Otázkou ovšem je, jak moc jí v přijetí tohoto pohledu brání sebenenávist za to, že si „zabila“ dítě.
„Je nezbytné, aby Denisa podstoupila intenzivní psychoterapii, která bude spočívat v tom, že daný psychoterapeut bude společně s Denisou sdílet peklo, které si zažívá a setrvá s ním i v té nejsilnější bolesti. Bude s ní celou její bolestí procházet, dokud emocionální vlna nedozní. Předpokládal bych, že tato fáze by mohla trvat i hodinu a půl, pak teprve by mohl psychoterapeut Denisu opustit.“
Dostali jsme tedy přímý kontakt na konkrétního psychoterapeuta, který by měl Denise již v brzké době pomoci a jehož sama Denisa hodlá kontaktovat. Tímto panu doktorovi Klimešovi velmi děkujeme za vyčerpávající informace a pomocnou ruku.