PhDr. Mgr. Jeroným Klimeš, Ph.D. 2014-09-17
Ze středověké metafyziky postupně začalo vyrůstat empirické uvažování a s ním přišly i nové myšlenkové principy, které umožňovaly hlubší pochopení, jak funguje svět. Mezi hlavní tato myšlenková paradigmata je kvantitativní měření, statistika a evoluční teorie. Například Aristoteles při pohledu na boční prameny, které do řek přivádějí vodu ze břehu, dospěl k závěru, že voda z řek pochází výlučně z podzemí, protože prý dešťové kapky jsou tak malé, že by nedokázaly naplnit celou řeku a jezera. On ještě nebyl schopen si vzít hrnec, změřit plochu povodí malého potoka a spočítat si, že množství vody protékající daným povodím vcelku přesně odpovídá tomu, co na této ploše za poslední měsíc napršelo. K tomuto myšlenkovému posunu bylo třeba dalších 2000 let.
Boom tohoto empirického myšlení a obecně móda vědeckého myšlení je ale už dnes ty tam. Důvod je prostý. Dnes stěží v dílně uděláte nějaký převratný objev. To ale šlo ještě ve 20. století. V mém dětství si lidé stavěli na koleně zesilovače a reprobedny, protože byly lepší než to, co se dalo koupit. Dnes je to naopak. I ty levné reprobedny mají lepší zvuk než to, co je schopen sebelepší bastlič sletovat z transistorů. Lidé proto resignovali na vědu, protože ji ke svému životu nepotřebují. Když jdeme do obchodu, kupujeme si odrezovač a ne kyselinou fosforečnou, na záchod si kupujeme Savo a ne chlorečnan sodný či kyselinu solnou. Chemie je zkrátka normálnímu člověku k ničemu.
Z populace mizí techničtí inženýři a přibývá psychologů, kunzhistoriků, mediátorů a podobných profesí, kteří sice chtějí vysvětlovat svět, ale nerozumějí ani tomu, jak funguje spachovadlo na záchodě a co je ještě horší - vůbec je to nezajímá. Tím vlastně tato civilizace ztrácí ten hlavní náskok, který v posledních staletích měla nad zbytkem světa a to je technologická převaha. Například továrna na náboženství je spíš Jerusalém než Praha. Máme spíš Křižíka než Ježíše. Dnes ale nemáme ani toho Křižíka, ani Ježíše, bohužel ani toho Freuda... S vědou v Čechách je to opravdu špatné.
Přesto fakt, že lidé nerozumějí technice, je jen půl problému. Druhý a možná ještě horší je fakt, že s tou technikou neumí efektivně zacházet. S oblibou říkávám, že lidé neumějí zacházet ani s obyčejnou žárovkou, natož aby si věděli rady s počítačem či mobilním telefonem. Populace v mnohem větší míře než minulé generace trpí depresemi. Jeden z častých zdrojů vleklých rozlad a obecně životní nespokojenosti je spánková deprivace čili nedostatek spánku. Z výzkumů vyplývá, že již dětem na základní škole chybí v průměru dvě hodiny spánku denně. Dospělí jsou na tom ještě hůř. Bohužel jediné období dne, kdy se zejména neurotičtí lidé cítí dobře, bývá večer. Proto mají sklon si tento vzácný čas pořádně užít a prodlužují si jej, jak to jen jde. Chodí spát po půlnoci a hrozně se diví, že další den nestojí za nic, že se nemají energii, že je ostatní lidi štvou, že je život nebaví.
V domácnosti ale není jednoduššího spotřebiče, než je žárovka. Přesto lidé nevědí, kdy ji zasnout a jít spát. Co teprve mobilní telefony! Prakticky všechny nevěry jsou odhaleny přes mobilní telefony či počítače. Opět lidé neumějí s telefony zacházet tak, aby jim neškodily. Rodiče nevědí, kdy je dětem dát, kdy je naopak vzít.
Jako výhoda se vždy předkládalo, jak nám telefony umožňují být v kontaktu s jinými lidmi. Ale pozor, zde existuje důležitý paradox. Všechny moderní technologie mají dvousečný účinek. Ano, zmenšují velké vzdálenosti, ale zmenšují malé vzdálenosti. Dřív bylo naprosto běžné, že člověk na autobusové zastávce se dal do řeči s člověkem, který stojí vedle něho. To je dnes téměř tabu. Když máme potřebu si s někým popovídat, tak sáhneme po telefonu a svou potřebu komunikace uspokojíme přes někoho vzdáleného - kamaráda, partnera ap. Oslovit cizího člověka je nepatřičné. Za toto odcizení mohou právě moderní technologie, ale ne jen telefony. Tento článek například píšu na chodě školy, kde čekám, až synovi skončí kroužek. Mám tu svou „detašovanou kancelář“, proto se zde s nikým nebavím. Opět mě počítač odcizuje od lidí, kteří žijí v mém bezprostředním okolí.
Jako dítě jsem hrával se sousedkou benbington na silnici před domem. Tvářili jsme se velmi jedovatě na projíždějící auta, kvůli kterým jsme museli sundavat provázek symbolizující sít. Dnes by mě ani nenapadlo nějaký provázek tam přes silnici natahovat a naprosto nepřipadá do úvahy, že bych tam nechal hrát děti samotné. Ano, vesnice na začátku 20. století byl bezpečný svět. Medvědi, ani vlci už nebyli. Rakousko-Uhersko garantovalo lidem velkou osobní bezpečnost. Rodiče neměli problém ráno poslat děti samotné do školy a spolehli se na to, že se samy vrátí. Dnešní veřejný prostor je ale dětem velmi nebezpečný, a to ne kvůli úchylům a seriovým vrahům, ale především kvůli autům. Do dvanácti let prý děti nejsou schopny odhadnout rychlost přijíždějícího auta, ergo není úplně bezpečné, aby sami přecházely přes rušnou silnici bez semaforu.
Zcela záludně se chová i Internet. Lidé si neuvědomují, že Internet je veřejný prostor něco jako náměstí plné lidí. Všechny trapárny, které jen tak plácnou v pozdních nočních hodinách v pyžamu, budou bedlivě analyzovat jejich budoucí zaměstnavatelé v business kostýmcích. Stejně tak nedoporučuji žádné erotické fotky mimo trvalá a stabilní manželství. Vyvěšování erotických fotek bývalé partnerky s jejím telefonem je oblíbený sport mnoha expartnerů. Opět taková fota mohou stylem ctrl-c ctrl-v kolovat po Internetu i desítky let. Stačí si vzpomenout na presidentovu dceru Kateřinu Zemanovou a její porno párty, díky které ona teď raději tráví čas ve Velké Británii. Doufejme, že je dnes již poučenější a doufejme, že se z jejího příběhu poučí i dnešní mladá populace. Nemusíme přeci opakovat stejně chyby stále dokola.