PhDr. Mgr. Jeroným Klimeš, Ph.D. 2016-10-03
Když doktor léčí nemocného, tak podle Hippokratovy přísahy nemusí pacientovi pomoci, ale neměl by mu ublížit. Lékař tak nějak implicitně ví, že může pacientovi pomoci i uškodit. Ví, že být lékařem není automatická záruka prospěšnosti pro pacienta. Kéž by stejně pokorné vědomí vlastních limitů měli i rodiče vůči dětem. Pouhý fakt, že je někdo dárcem spermie, ještě nezaručuje, že bude dobrým otcem ani, že bude dítěti k užitku. Podobně ani věta "miluji své dítě" není záruka, že rodič své dítě svou medvědí láskou nakonec nezmrzačí.
Dřív se lpělo na tom, aby dítě mělo určeného někoho za otce, aby neumíralo hlady. Dnes dítě, které nemá otce rozhodně trpět hladem nebude. Naopak když matka napíše otce do rodného listu, tak si jen zadělává na problémy. Nejen to neznamená, že dostane alimenty, ale spíš je to jen předzvěst toho, že o něj bude muset soudit a přetahovat na parkovišti.
Stát dnes nechává děti šíleným rodičům napospas a dělá vše pro to, aby institut manželství definitivně zdiskreditoval. Navíc panuje zoufalý nedostatek dětí. Tedy pokud by nějaká žena chtěla vychovat dítě sama, myslím, že je hloupost, aby jí stát házel další klacky pod nohy.