PhDr. Mgr. Jeroným Klimeš, Ph.D. 2023-10-14
Pane doktore, v prvním pololetí letošního roku, podle dat Českého statistického úřadu, vstoupilo do manželství 19,1 tisíce párů, počet rozvodů se meziročně snížil o 0,5 tisíce na 9,9 tisíce. V roce 2022 do manželství uzavřelo 54,5 tisíce párů, rozvedeno jich bylo 19,3 tisíce. Tím pokračuje klesající trend, ale stále je to necelá polovina lidí, kteří se rozvedou.
Počty rozvodů jsou dnes špatným ukazatelem stability vztahů, protože lidé dnes manželství moc neuzavírají, takže kolem poloviny dětí je nemanželských. Obecně si myslím, že více než polovině dětí se rozpadne rodina - bez ohledu na to, zda jejich rodiče jsou či nejsou manželé. Bohužel k tomu nejsou přesnější čísla.
A rozvody a rozchody obecně vždy mají dopad na společné děti. Téma střídavá péče je v současnosti hojně skloňované. Podle vás je střídavá péče řešení, jak uspokojit oba rodiče, případně má podle vás nějaké věkové ohraničení?
Řekl jste to přesně. Od střídavé výchovy se čeká, že uspokojí potřeby rodičů. Potřeby dětí totiž nenaplňuje, protože nikoho, tedy ani děti nebaví střídat domov. V evoluční historii to bylo vždy tak, že dítě cestovalo s matkou, a ne že cestovalo dítě mezi rodiči, proto psychika dětí na to není stavěná.
Jinými slovy do školkového věku (3-3,5 roku) je střídavá výchova zcela nevhodná, protože batole nemá představu o čase a střídání chápe jako osiření. Od školkového věku a přes mladší školní věk, tzn. do puberty je možno dětem střídání vnutit, protože děti jsou povolné a nechají si všechno líbit, koneckonců i pohlavní zneužívání. Od puberty jsou to většinou děti, které střídání utnou s nástupem pohlavní dospělosti, přesněji řečeno naučí se manipulativně využívat výhod toho kterého rodiče. Takže v rozvedených rodinách končí výchova s pubertou. Od puberty si pak děti dělají, co chtějí. Rodiče je jen živí.
Vy osobně jako specialista na partnerské a rodinné vztahy víte, že někteří rodiče po rozchodu dělají pořádné kotrmelce, a to zejména pokud jde o úpravu poměrů dítěte. To je občas i pořádný masakr. Pokud jde o OSPOD a soudy, přiznám se, že nemají úplně nejlepší pověst, pokud jde o »rozsekávání požadavků rodičů v rámci péče o dítě«, proč tomu tak je?
Když se podíváte na dlaždičky v Ostravě nebo v Chebu vypadají stejně, ale sociální práce a praxe soudů se dramaticky liší mezi jednotlivými kancelářemi stejného soudu či OSPODu. Nikdy proto nevíte, s jakou odejdete od úřadů. Prostě opatrovnická agenda je generátor nahodilých výroků. Problém opatrovnických soudců je, že mají naprosto nulové znalosti psychologie a sociální práce. Nikdy nepracovali ani na OSPODu s dětmi, ani neměli praxi v manželské poradně. Nechat právníka rozhodovat partnerské spory má stejnou logiku, jako kdyby osudy dětí rozhodoval inženýr silnoproudař nebo topenář-lešenář.
Ústavní soud v loňském květnu ve svém nálezu řekl, že v současnosti by soudy měly při rozhodování o dětech upřednostňovat střídavou péči, případné výjimky je nutné náležitě odůvodnit. Při zamítnutí střídavé péče nestačí jen obecně poukázat na její náročnost nebo na špatnou komunikaci mezi rodiči. To je novátorský pohled na věc, doposud to v praxi bylo vždy tak, že soud dítě ve většině případů »přihrál« matce. Dokážete se s tímto ztotožnit, nebo tam vidíte něco závadného?
To je, co jsem řekl výše. Právě ústavní soudci jsou v oboru psychologie naprostí amatéři a diletanti, a tedy i jejich výroky tomu odpovídají. Poslechněte si větu: "nestačí jen obecně poukázat na špatnou komunikaci mezi rodiči". Naopak špatná komunikace rodičů je právě kontraindikací střídavé výchovy. Jakmile se rodiče nejsou schopni domluvit na střídavé výchově sami, tak je třeba vzít dítě a dát ho tomu rodiči, se kterým je jednodušší domluva. Osobně tvrdím, že střídavá výchova by neměla být nařízena u těch rodičů, kteří mají u u OSPODu spis těžší než jeden kilogram. Dnes je praxe, že se naopak nařizuje střídavá výchova i u těch rodičů, kteří mají svazek spisů vyšší než jeden metr. V těchto případech jistě minimálně jeden z rodičů je zcela nezpůsobilý pro střídavou výchovu. Úkolem úřadů je zjistit, kdo je v takových párech ten problem-maker, a dát dítě tomu druhému rodiči. A samozřejmě - v mnoha případech by to měl být otec.
Další kritérium, které soudy zcela ignorují, je odpověď na otázku: "Kdo vyvolává konfliktní debaty a emocionální scény před dítětem?" Protože jsou to právě divoké emoce, co psychicky mrzačí dítě. Ale soudům je většinou zcela ukradený fakt, že brečící dítě je svědkem konfliktních hádek, například při asistovaném předání. To není argument, na který soudy slyší. Prostě ten rodič, který není schopen či ochoten předávat dítě bez emocionálních scén by měl být eliminován a v takových případech by žádná střídavá výchova neměla být nařízena. Pro psychické zdraví dítěte je lepší jednomu rodiči zakázat styk s ním, než nutit dítě být svědkem emočně konfliktních scén, které vždy trvají celé hodiny, a to trvá celá léta.
Pokud jdou rodiče dítěte od sebe, jaký to má s ohledem na jeho věk na něj dopad. Tedy jinými slovy liší se významně, zda zda jde o kojence, nebo školáka?
Hlavně je otázka, jestli dítě má před pubertou či po ní. Okolo puberty se najednou objeví věta: "Já jsem si 'celý' život říkal, že byste měli jít od sebe." Jakmile se tato věta objeví, tak už rozvod není pro ně až taková rána. Nejhorší pro děti není rozvod samotný, ale divoké scény, které jej provázejí. Další jev, který děti poznamenává do dospělosti, je separační reakce (reakce dítěte na odtržení od matky či primárního rodiče). To je jedna ze dvou základních reakcí dítěte na osiření. Batoleti totiž nevysvětlíte, že maminku zase uvidí za tři dny, protože děti až okolo pěti let teprve začínají chápat, co je to odpoledne. Jakmile odškubnete batole od matky, uděláte z něho psychicky sirotka. Když se to v rámci střídavé výchovy zopakuje padesátkrát za rok, tak s velkou pravděpodobností z toho dítěte vyroste patologický žárlivec. Protože žárlivecká reakce je dospělá podoba dětské separační reakce.
V současnosti je v médiích nejvíce sledován rozpad vztahu Agáty Hanychové a Jaromíra Soukupa, spolu mají šestiměsíční dceru a mediální magnát se netají tím, že chce střídavou péči. Je to podle vás dobré rozhodnutí v tomto režimu pečovat o dítě, kterému není ani rok?
Pokud nechcete mít z dítěte uzlíček, tak bych do školkového věku o střídavé výchově vůbec neuvažoval. Všimněte si, že ve školce děti nemají moc rády školu v přírodě - prostě nedávají večerní usínání mimo domov. A zde se bavíme, o dětech ještě mladších. Tedy té holčičce můžeme jen kondolovat, že se narodila takovým rodičům. Jen Bůh ví, co ji ještě čeká...