Rudolf Šindelář | Redaktor, rudolf.sindelar@zivotvcesku.cz, 20. 2. 2024
Rozhovor: Dějová linka mezi expartnery Agátou Hanychovou a Jaromírem Soukupem nabídla dramatické momenty. A to o víkendu, kdy se do akce dostali muži zákona. Vše začala Agátina cesta do Paříže, kam zamířila s manželem, dcerou Miou a synem Kryšpínem. Původně však plánovala o jarních prázdninách zamířit s rodinou na Kanárské ostrovy, údajně ale mediální magnát nevyhověl žádosti, aby se společná dcera zúčastnila. Na krátký výlet do Francie odcestovala influencerka bez ní, podnikatel zůstal dále bez informací, které požadoval ohledně toho, kde se společný potomek nachází a s kým. Pro ŽivotvČesku.cz poskytl rozhovor uznávaný psycholog Jeroným Klimeš, který se rozpovídal ohledně problematiky špatných vztahů mezi rodiči dětí.
Pane doktore, i když vím, že bulvární témata vás neoslovují, tak už několikrát jsme spolu hovořili o rozpadlém vztahu influencerky Agáty Hanychové a jejího expartnera – mediálního magnáta Jaromíra Soukupa a jejich společné nezletilé dceři.
Ano, to je pravda.
No a novinkou u momentálně »bojově naladěných« rodičů je, když to vezmu krátce, že složité vztahy a špatná vzájemná komunikace vyústily ve skutečnost, že policie o víkendu navštívila dům matky dítěte, která ale v tu dobu byla v zahraničí. Dceru hlídala v tu dobu babička Veronika Žilková, která si vypomohla chůvou, když musela pracovně do divadla. Soukup se pak netají tím, že o jeho dceru se nikdo kromě matky nesmí starat bez jeho souhlasu. A pravděpodobně v tu dobu nevěděl, kde je jeho dcera, a tak byli povoláni muži zákona. Víc vás s tím seznamovat nebudu, protože jde o klasické hašteření znepřátelených rodičů a jejich prosazování práv dítěte.
Je mi jasné, v čem je problém. A osobně v těchto případech razím názor, že rodiče společného dítěte by měli mít OSPODem a soudem nařízenou povinnost, že v okamžiku, kdy se jeden z nich nemůže o dítě starat, měl by se dotázat druhého. V případě, že ani ten nemůže, tak potom se volají babičky a chůvy. Tohle ale musí prosadit soud, protože většinou OSPOD a my psychologové na tohle nemáme sílu. Říkám to rodičům pořád dokola a výsledek je takový, že si stejně jedou podle svého pravidla: »Teď mám dítě já, takže ho budou mít moje babičky, chůvy a kamarádi«.
Rozumím. No jo, pane doktore, ale jak takovou situaci řešit, když příkladem mezi rodiči panují špatné vztahy, které zastiňují potřeby dítěte. Jinými slovy nedochází k rozpoznání a oddělení vlastních pocitů od potřeb a emocí dítěte, takže ten rodič si to »pojede podle svých pravidel«.
Řeknu to obecně tak, že v podobných případech by měl existovat nějaký nástroj – mechanismus, kdy »neposlušný« rodič dostane »napomenutí«. Pokud tedy nezkontaktoval druhého rodiče a dojde k tomu, že o dítě pečuje někdo jiný, tak »poškozený« rodič by měl dát podnět na nějakého opatrovníka či někoho, kdo by udělal přesun dítěte od chůvy k němu.
To by šlo. Jenže narážíme na problém, kdy mnozí rodiče jsou po rozchodu ovlivněni silnými emocemi a vstřícnost považují za komplikaci a také často ego dává racionalitě zabrat.
To je pravda. A my psychologové testujeme, zda je silnější vztek na bývalého partnera, nebo láska k dítěti. V tomto případě zkrátka platí, že chci, aby mé dítě vyrůstalo v klidu, proto zavolám druhému rodičovi, i když ho nemusím.
Zajímavé na tom je, že jde vlastně o maličkost, která napodobuje fungování zdravé rodiny. Paradoxem ale je, že po rozchodu pro některé lidi přímo extrémně těžká věc. Ale chápu, že jsou případy, kdy to je složitější. Na druhou stranu ale dobrá komunikace je, pokud se nemýlím, předpokladem pro střídavou péči...
Špatná komunikace rodičů je právě kontraindikací střídavé výchovy. Když se rodiče nejsou schopni domluvit na střídavé výchově sami, tak je třeba vzít dítě a dát ho tomu rodiči, se kterým je jednodušší domluva. Osobně totiž tvrdím, že střídavá výchova by neměla být nařízena u těch rodičů, kteří mají u OSPODu spis těžší než jeden kilogram.
Jak to myslíte?
No, dnes je praxe, že se naopak nařizuje střídavá výchova i u těch rodičů, kteří mají svazek spisů vyšší než jeden metr. V těchto případech jistě minimálně jeden z rodičů je zcela nezpůsobilý pro střídavou výchovu. Úkolem úřadů je zjistit, kdo je v takových párech ten »problem-maker« (vytváří problémy, pozn. red.), a dát dítě tomu druhému rodiči. Kritériem totiž je otázka: »Kdo vyvolává konfliktní debaty a emocionální scény před dítětem?« Protože jsou to právě divoké emoce, co psychicky mrzačí dítě. Rodič, který není schopen či ochoten předávat dítě bez emocionálních scén, by měl být eliminován a v takových případech by žádná střídavá výchova neměla být nařízena. Pro psychické zdraví dítěte je lepší jednomu rodiči zakázat styk s ním než nutit dítě být svědkem emočně konfliktních scén, které trvají celé hodiny. A celý rozchod a války o děti trvají celá léta.