PhDr. Mgr. Jeroným Klimeš, Ph.D. 2016-04-21
Co říkáte na názor, že střídavá péče uspokojuje především práva rodičů?
Dnešní nezdravý přístup ke střídavé výchově je reakcí na fakt, že soudy svou praxí svévolně zrušily §27 odst. 2 zákona o rodině: "Bránění oprávněnému rodiči ve styku s dítětem, pokud je opakovaně bezdůvodné, je považováno za změnu poměrů, vyžadující nové rozhodnutí o výchovném prostředí." Pokud vím, tak v ČR neexistuje jediný judikát opřený o tento zákon. Ale existuje mnoho matek, které právě na tento fakt spoléhají. Prostě pokud mají dítě, tak jim ho nikdo nemůže sebrat. Protože muži vědí, že je prakticky nemožné dostat dítě do své péče, ať matka dělá jakékoli naschvály, tak volají po střídavé výchově a radikalizují se. Jinými slovy tlak na střídavou výchovu je jen reakce společnosti na to, že soudy celé dekády soudí nespravedlivě.
Kdy podle vás není střídavá péče v nejlepším zájmu dítěte?
V nejlepším zájmu dítěte je, aby se rodiče usmířili a měli se rádi. To znamená, že střídavá výchova nikdy není v nejlepším zájmu dítěte, jen v některých případech je to menší zlo, ale většinou ji jen pasivně připouštíme, protože není síla, která by mezi rodiči udělala pořádek. Na přednáškách říkám ještě jedno pravidlo palce: "Jakmile někdo z rodičů sáhne na kliku OSPODu (orgán sociální právní ochrany dítěte), tak od toho okamžiku víme, že ten pár nebude vhodný pro střídavou výchovu." Je to jako u zubaře. Jakmile někdo často sahá na kliku zubařské ordinace, tak víme ipso facto, kterou část jeho těla bychom s ním jistě neměnili. Jestliže rodiče jdou na OSPOD a chtějí, aby stát z moci úřední zasáhl proti druhému rodiči, je pak ipso facto jasné, že vztahy mezi rodiči jsou v takovém stavu, že případná střídavá výchova bude dítě poškozovat. Podmínkou nutnou nedestruktivní střídavé výchovy je tedy dobrovolnost všech tří stran (táta, máma, dítě). Raději změnu výchovy (druhého rodiče) než nedobrovolnou střídavou péči!
Váhový test vhodnosti rodičů pro střídavou výchovu
Další zcela spolehlivý test nevhodnosti rodičů pro střídavou výchovu. Stačí koupit pérovou váhu a zvážit spis na OSPODu. Pokud váží více než 1 kg, pak nade vší pochybnost jsou tito rodiče nevhodní pro střídavou výchovu. To je stejně prostý test jako: Jestliže daný člověk vystudovat ČVUT, pak jistě má IQ vyšší než 70. Takže toto není žádný vtip, ani bonmot, ale čistá psychometrie.
Od jakého věku dítěte je podle vás vhodná střídavá péče? (případně do kdy vhodná není)
Střídání při výchově je vlastnost každého rodičovství, proto evolučně vznikla partnerská láska, aby si rodiče s výchovou pomáhali. Otázka je především, jaký druh střídání péče o dítě je nevhodný v jakém věku. Například naše soudy produkují rozsudky jménem republiky, podle kterých dvouleté - ano čtete správně - dítě, které mělo dva roky, muselo dvakrát týdně trávit čas u otce od 17:00 - 21:00 a jednou za čtrnáct dní od pátku do neděle. Takové ponocování lze se skřípěním zubů tolerovat u puberťáků, ale u dvouletého dítěte? Na tomto příkladu vidíme, jací jsou soudci v rodinných otázkách diletanti. Dvouleté dítě může trávit dvakrát denně hodinu s otcem v nějakou rozumnou denní dobu - dopoledne, odpoledne po spaní. Problém je v tom, že soudy toto matce těžko nařídí.
Je podle vás dítě skutečně „doma“ v domácnosti obou rodičů, nebo je v některé z nich spíše hostem? Jaká jsou podle vás ta základní kritéria, která pro dítě znamenají „doma“?
Muži občas dokáží žít v bigamii a mít dvě domácnosti, ale i ti v praxi mívají citově jednu ženu raději než druhou, popřípadě jim city oscilují v čase. Na okraj znám rodinu, kde takto muž přešel od milenky k manželce více než dvacetkrát v přibližně tříměsíčních periodách. Ale to je přírodní úkaz, kam by studenti psychologie měli jezdit na exkurzi, aby viděli, co je na tom širém světě vůbec možné. Obecně lidé jsou citově vázáni jen na jeden domov a děti nejsou vyjímkou. Navíc zde nejde jen o výměnu postelí, ale především vztahových systémů - náhradní matka, druzí sourozenci, strýcové, babičky a kamarádi. Navíc u nedobrovolné SV je to opepřeno nenávistí vždy k té druhé straně. Ano, děti to přežijí, nezemřou, ale to je asi tak vše. Emočně to bývá masakr.
Pokud se bývalí partneři nejsou schopni domluvit a rozumně spolu komunikovat, má střídavá péče smysl?
Samozřejmě, že nemá. Ale ryba opět smrdí od hlavy. Když soud vidí, že rodiče nejsou schopni se domluvit, tak i bez znaleckého posudku by měl pochopit, že oni nenabyli, nebo pozbyli část svých rodičovských práv, totiž schopnost společně vychovávat dítě. V jiných podobných případech, například když lidé nemají schopnost vyjít s penězi, tak soudy logicky omezí způsobilost v nakládání s penězi a stanoví tomu člověku opatrovníka. Když jsou rodiče schopni se i u mediátora hodinu hádat na téma, zda dítě má mít botičky 32 nebo 34 a pak další hodinu o jiné trivialitě, tak je všem jasné, že tito rodiče jsou omezeně způsobilí na svých rodičovských právech a je třeba jim ustanovit opatrovníka, který v tom bude operativně dělat pořádek, a ne střídavou výchovu.
To by v praxi znamenalo, že takový opatrovník by si s rodiči sedl, vzal k ruce diář, zorganizoval styky s dítětem, pokud jsou konfliktní, tak je osobně asistoval, psal reporty na soud a rozhodoval triviality každodenní výchovy. Samozřejmě by si to rodiče zaplatili. Je to logické, soudy to tak dělají jinde, ale u rodinných otázkách to najednou neumí. K čemu jsou dobré řeči o lidských právech, když nakonec vedou k zmasakrování dítěte?
Soudy nejsou ani schopny nařídit rodičům, aby oddělili konfliktní debaty o botičkách od předávání a styku s dítětem. Prostě rodičům je třeba nařídit, že se musejí sejít jednou za 14 dní sami, nebo s mediátorem, a probrat všechny konfliktní otázky. Když to soud nenařídí, rodiče se nesejdou, a zákonitě to pak vytahují při předávání dětí. To není otázka, zda střídavá výchova ano či ne, ale jak to udělat, aby se naši soudci naučili pracovat s nemotivovanými a psychopatickými klienty a měli alespoň minimální osobní zkušenost se sociální prací.
Co si myslíte o rozdělení sourozenců nebo o modelu „jeden v péči jednoho, druhý ve střídavé“?
Přednost má to řešení, které je nejméně konfliktní a nejméně poškozuje dítě. Pokud po rozdělení sourozenců bude klid, tak to pravda není ideální, ale lepší řešení než každý týden dvakrát pláč na parkovišti při předání. Navíc je třeba respektovat názor dětí od dvanácti let výše. Jakmile dítě řekne, že k druhému rodiči nechce, soudy moc nepátrají, kde je problém, ale pošlou ho na další psychologické vyšetření. Tam syn znova zopakuje, že když matka s babičkou mu v obýváku neustále říkají, jaký je otec kriminálník, tak on před nimi uteče na záchod a tam sedí zavřený čtyři hodiny. Soudu se tato odpověď dítěte nelíbila, tak ho poslal na dalších pět vyšetření. Soudy jsou názoru, že dítě rozhodně musí dobrovolně chtít si realizovat své nezadatelné lidské právo na styk s druhým rodičem, jinak je vadné! Uvědomme si, že jeden člověk z dvaceti má psychopatickou diagnosou a každý čtvrtý má v dospělosti narušený vztah k rodičům či sourozencům. Ani při sebelepší psychoterapii či sociální práci se nedostaneme při rozvodech pod toto číslo - 25 %. Prostě čtvrtina dětí zůstane se svými rodiči odcizena. To jsou objektivní limity této práce.
Osobně problém vidím především v tom, že soudy neumí pracovat s nemotivovanými rodiči a udělat mezi nimi pořádek. Opatrovnickým soudcům by rozhodně pomohla roční praxe na OSPODu na postu řadové sociální pracovnice. Soudci zásadně nechodí na případové konference, nerozumí sociální práci, jen zcela vzácně se účastní předávání (http://asistovanystyk.klimes.us). Na rozdíl od sociálních pracovnic se ani nemusejí vzdělávat. Prioritním zájmem našich "nezávislých" opatrovnických soudců je: Hlavně, aby se neodvolali, hlavně, aby mi to kraj neshodil. Jenže odvolací, krajští soudci jsou universální - jeden den dělají teletník, druhý den rozvod, třetí den autorská práva. Tak není divu, že naši soudci rozumí rozvodům asi jako teletníkům a podle toho vypadá celé opatrovnické soudnictví. O ústavním soudu raději ani nemluvit.
Na závěr bych rád poznamenal, že ke každému obecnému výroku o soudu je třeba dodat "až na vyjímky". To je ale ten problém. Správně by to mělo být naopak. Selhání soudů by mělo být vyjímkou a ne pravidlem. Zkrátka problém není ve střídavé výchově, ale v tom, co naše soudy předvádějí s dětmi.
