PhDr. Mgr. Jeroným Klimeš, Ph.D. 2014-06-05
Nejen ústavní, ale většina opatrovnických soudců jen generují libivé kecy, ale o skutečný zájem dítěte jim nejde. Problém totiž není ve střídavé výchově, ale v těch případech, kdy je vážné podezření, že jeden z rodičů dítě poškozuje tím, že ho používá jako nástroj msty vůči druhému rodiči. I v těch případech, kdy jsou na to soudy výslovně upozorněny, tak na to nereagují a nedávají si tu práci, aby toto týrání buď potvrdily, nebo vyvrátily, popř. aby potrestaly křivé obvinění. Tedy paušální nařizování střídavé výchovy už dnes znamená, že soudy dělají a budou dělat paušální rozhodnutí, a pak už vůbec nebudou řešit otázku, zda to danému dítěti vyhovuje, nebo ho to poškozuje. Nedělají to dnes, proč by to měly dělat v budoucnu?
Když například mají sociální pracovnice ve spisu průkazně doloženo, že třeba matka zneužívá dítě proti otci, tak soudy to povětšinou ignorují, protože - podržte se - by to musel napřed soudní znalec prokázat, že matka má psychiatrickou diagnosu! To má asi tolik logiky, jako by musel soudní znalec psychiatrickou diagnosou prokázat, že pachatel je kleptoman, aby ho pak mohl soudce odsoudit za krádež, nebo by musel mít diagnosu asociálního psychopata, aby mohl být uznán vinným z vraždy. To, že je prokázané faktické zneužití dítěte, prostě dnes není dostatečný důvod pro rozhodnutí soudu - aby například se děti svěřily do péče druhého rodiče. Tomuto Kocourkovu se říká opatrovnické soudnictví! Teď mi říkala jedna sociální pracovnice z Moravy, že dítěti vždy chcípne zvířátko, když je na pobytu u otce. Překvapí někoho, že na takové informace soudy nereagují? Jestliže takové jevy plošně ignorují, jakou hodnotu mají jejich výroky o střídavé výchově, kterou by v takové rodině stejně bez rozmyslu nařídily?
Opatrovnické soudy prý nesmí nařídit rodičům, aby každý nahrával předání na nenápadný diktafon, protože to se prý může pouze v trestním právu. Opatrovnickým soudcům se ale nechce rozjíždět šílenou mašinérii trestně právního stíhání, tak konstatují: „Inu, tvrzení proti tvrzení. Stejně by to státní zástupce zastavil.“ Ale fakt, že při těch předání jsou zneužívané děti, zcela ignorují: „Víte on by nám to kraj shodil...“ Bohužel mají často pravdu, zejména městský soud v Praze nařizuje střídavou výchovu při odvoláních vcelku bez rozmyslu.
Soudce, který se po svém rozsudku zajímá, jak v praxi vypadá předávání dítěte, abychom hledali lucernou. Při tom jsou to právě hádky rodičů a každotýdenní předávání, na co mají děti nejhorší vzpomínky. Když se třeba k soudci dostane informace, že dítě se neustále pomočuje po nedělním předání pondělí, úterý, středa u mámy, a pak pondělí, úterý, středa u táty, pak mi ukažte jediného soudce v ČR - nejlépe nějakého ústavněsoudního „odborníka“ na rodinné právo - který z toho kdy vyvodil jediný smysluplný závěr - totiž že střídavá výchova danému dítěti nesvědčí. V praxi se soudci zmohou jen na jalovýapel na rodiče: „Domluvte se, vždyť jde o blaho vašich dětí...“
Problém je též v tom, že sami soudci si opatrovnické agendy neváží a úkony v tomto druhu soudnictví jsou bodově hodnoceny výrazně hůře než stejné úkony v trestu či obchodu. Navíc odvolací soudci nemají na rodinné právo žádné specializované vzdělání, dělají tu agendu asi tak fundovanějako já jadernou elektrárnu. Tedy málokdo dělá opatrovnickou agendu, protože to chtěl dělat. Cílem soudců tak není udělat smysluplné rozhodnutí, které by bylo v zájmu dítěte, ale napsat rozsudek tak, aby se rodiče buď neodvolali, nebo aby to kraj neshodil. Toho se ovšem dá nejlépe dosáhnout tím, že se ty případy vlečou, aby dítěti v době rozhodnutí bylo už nejlépe 18 let.
Jenže v mnoha případech bývají otcové v právu a matka skutečně dítě zneužívá. Oni pak ze zoufalosti volajípo střídavé výchově, protože ví, že při impotenci českého soudu se nikdy nedočkajítoho, aby byla výchova svěřena do jejichpéče. V zákoně je už dávno řečeno, že bezdůvodné bránění ve styku je důvodem pro změnu výchovy. I to soudci zcela ignorují. Tak zoufalí otcové volají po střídavé výchově, i když jim jde spíše o svěření do vlastní péče, které by bylo pro dítě často lepší. Soudci totiž mají chránit děti před psychopatickými rodiči a týráním a ne nařizovat střídavou výchovu s takovými rodiči a tím to týrání de facto legalizovat. Takto se soudci jen stávají spolupachateli zločinů, kteří závadoví rodiče na dětech páchají. Divíte se mi, že mám pak na ústavní soud takový vztek?