Kolem střídavé výchovy by nebylo tolik zmatků, kdyby se rozhodovalo na soudech a OSPODech spravedlivě. Pokud máme dva stejně závadové rodiče - muže a ženu, tak je nesrovnatelně lehčí odříznout závadového muže od rodiny, než chránit děti před stejně psychopatologickou matkou. Tato asymetrie v praxi znamená, že od dětí se odřízne mnoho vcelku normálních otců, ale necháme je u vysloveně závadových matek. Tito otcové - ať právem či neprávem odstrčení - se zvedli do války pod praporem střídavé výchovy. Na jednu stranu - co jiného jim zbývá? Na druhou stranu - není to většinou ve prospěch dětí. Každopádně je to boj spíš politický než psychologický. O blaho dětí tu opravdu nejde.
Jediná přijatelná forma střídavé výchovy funguje tak, že děti mají jeden domov a střídají se rodiče. Jen egoismus rodičů diktuje opak - rodiče mají své domovy, jen dětem ho seberou. Stejně tak optimální je, pokud se dítě každý den vidí s oběma rodiči. Tedy pokud střídání, tak po dni, ne po týdnu. Týden je jen úlitba praktičnosti - na hranici přijatelnosti pro školní dítě. Čtrnáctidenní a měsíční cykly je pro předškolní dítě jen střídající se osiření. Kdyby se rozvádějící rodiče drželi psychologie a blaha dětí, musela by střídavá výchova vypadat úplně jinak. Jiná jakž takž přijatelná forma střídavé výchovy, ale bohužel s neustálým cestováním dětí, je tento vzorec: Pondělí táta, úterý máma, středa táta, čtvrtek máma, pátek až neděle se třídají rodiče po týdnu.
Aby lékař léčil, musí se hodně snažit a dlouho studovat. To, že je člověk v "péči" lékaře, samo o sobě ještě neznamená, že dotyčný lékař není řezník. Stejně tak když je dítě v "péči" vlastního rodiče ještě apriori neznamená, že daný rodič na něj pozitivně působí. I rodič se musí hodně přemáhat a snažit, aby dítěti neškodil. Lékaři, aby se udrželi při zdravém rozumu, si připomínají Hippokratovu zásadu: "Primum non noceo! Především neškodím!" Pacientovi pomoci nemusejí, ale neměli by mu uškodit. Tato zásada by měla být svatá i rodičům. Každý rodič by si měl předem ujasnit, zda skutečně bude jeho maličkost dítěti po rozvodu ku prospěchu. Ano, je strašné během pár měsíců přijít o domov, ženu i děti a nakonec si uvědomit, že dětem za dané situace mohu nabídnout jen válku na zemi a že tedy je pro ně lepší, když mě pár let neuvidí. Ale rozvody skutečně jsou jatka a mrzačí lidi.
Nedá se dopředu říci, která forma porozvodového uspořádání bude pro děti nejméně traumatizující. Jen jedno víme od dob Freuda - dítě nesmí být nuceno do disjunktní výlučné volby - vyber si, na čí straně budeš, nemůžeš mít rádo zároveň tátu i mámu. To v praxi znamená, že rodiče, chtějí-li se držet Hippokrata a neškodit dítěti, tak nesmějí před ním projevovat svou bolest a averzi vůči druhému partnerovi. To je nadlidský výkon, ale jsou rodiče, kteří to dokáží. To se pozná podle toho, že jsou schopni dítě předávat s překryvem, tzn. během půl hodinového setkání obou rodičů a dítěte. Egoismus rodičů opět vyvstane v celé nahotě, když si uvědomíme, že kvůli pár tisícům jsou schopni v práci hrát jakékoli komedie a stýkat s lidmi, kteří jsou jim krajně nesympatičtí, ale kvůli dítěti nejsou ochotni se přemáhat byť ty dvě půlhodiny týdně. Místo toho si přehazují dítě jako horkou bramboru a posílají ho výtahem dolu, jen aby se nemuseli s bývalým partnerem byť jen potkat.
Bohužel rozchody jsou tak zátěžové období, že v nich většinou vítězí to horší, co v lidech je. Pokud nechceme, aby to horší zdeformovalo ještě děti při střídavé výchově, musí rodiče prokazovat před soudem či OSPODem, že jsou schopni onu šílenou bolest z rozchodů unést a dohodnout se na výchově dětí. To se pak projeví tím, že jsou schopni si dítě předávat s překryvem a že jsou schopni se i společně dohodnout na střídavé výchově. Tedy vcelku jednoduchým indikátorem, že rodiče jsou vhodni pro střídavou výchovu, je fakt, že nepotřebují k této své dohodě úřady a soudy. Jinými slovy soudně můžeme prosadit pouze to střídání, jestli to bude výchova, záleží jen na rodičích. Úloha úřadů spočívá v tom nedovolit, aby vznikalo střídání bez společné výchovy.