Poznámka na úvod. Toto je nejstarší článek, který jsem ve svých archivech našel. Šotek zmiňovaný v textu byl školní časopis na gymnasiu Vimperk. Je tedy z dob gymnasiálních, kdy jsem ještě vůbec netušil, že se jednou stanu psychologem. Přitom je to článek metafyzicky psychologizující. Mimochodem musel jsem tou dobou mít načteno dost psychologické literatury, protože jsou v textu zmiňované metody mentálního stopu a systematické desensibilizace.
Je v něm krásně vidět, jaké problémy mě na gymplu trápily (písemky z chemie a holky) a patrné jsou i zárodky mých stávajících teorií partnerských vztahů, viz například vztah mezi intenzitou a délkou trvání emocí. Samozřejmě text má hodnotu jen z hlediska mé osobní minulosti. Obsahově ho berte s rezervou.
Motto:
A: "Maruš, co je to štěstí?"
B: "Štěstí!? ... Asi bude v lese!"
Rád bych čtenářstvo Šotka seznámil s jedním specifickým náhledem na štěstí, chápané spíše jako životní spokojenost.
Štěstí se již v antické filosofii kladlo do přímé souvislosti s dobrem. Proto si nejdříve řekněme něco o dobru. Dobrem se nazývá jakákoli věc, o kterou usiluji. Protože člověk je živočich, který má rozum, bude i dvojí dobro. Jedno živočišné - to jsou ty věci, po kterých toužíme pudy, reflexy ap., a druhé rozumové - to jsou věci, o které usilujeme rozumem. Tak dobra se mohou dostat do střetu, např. u narkomana, který návykem touží po droze, a a přesto ji zdravým rozumem odmítá.
S pojmem dobra neodlučitelně souvisí pojem zla. Ukažme si jeho význam na příkladu: Pes, když má hlad, chce se nažrat. Žrádlo je tedy pro něho žádoucí a tedy dobrem. Jakmile však uspokojí svojí potřebu, přestane pro něj být žrádlo žádoucí, a tak přestane být i dobrem. Ale při tom není pro něj zlem. Zlo pro něho je, když žrádlo nemá a přitom ho chce. Tedy můžeme zlo definovat jako nedostatek dobra, nedostatek žádoucí věci. Nadbytek žrádla by se psovi stal zlem, kdyby mu působil nedostatek jiného dobra, např. kdyby se v něm topil. Z hlediska nějaké věci můžeme veškeré věci rozdělit na věci žádoucí a nežádoucí. Věci žádoucí pak nazýváme dobrem a jejich nedostatek zlem.
Toto je základní úvaha při chápání pojmu štěstí, protože nyní už nic nebrání, aby se řeklo, člověk je šťastný, když dosáhne přiměřeného dobra, a je nešťastný, když ho nemá. Tyto definice musíme chápat v plné šíři problému. Stává se totiž, že si člověk myslí, že dosáhne štěstí získáním nějaké věci, např. když bude chodit s tamtou holkou. Když se mu přání splní, bývá někdy zklamán. Touhy často nebývají jasně vyjádřeny a člověk si spojuje touhu s určitou věcí - a to spojení může být mylné. Ve skutečnosti pak dosáhne něčeho jiného, než po čem toužil. Touhy se též váží na budoucnost či minulost, a tak člověk žije ze vzpomínek, nebo si říká, že až bude mít tohle nebo tamto, že pak bude šťastný. Oba tyto typy žijí současnost jako určité provizorium, přechodné bydliště. Protože však budoucnost není nic jiného, než neustále probíhající současnost, aby by pak i celý život pouze provizorní. Tedy chci-li být šťastný, měl bych být šťastný nyní.
Lidské prožívání zahrnuje několik druhů prožitků. Zaprvé je to rozumové chápání. Rozumové chápání se podobá vnějšímu pozorovateli, který říká: "Co ti vlastně chybí? Hlad nemáš, zima ti není a co se tý holky týče, že bych ji musel vidět dvakrát..." Zadruhé je to prožívání citové a to můžeme rozdělit do dvou skupin: 1) Krátkodobé nebo též okamžité, např. bolí mě hlava, tamten mi leze na nervy nebo neurčité stísněnosti, obavy, okamžitá nespokojenost.
2) Dlouhodobé (trvalé) to jsou ty, které zůstávají po prožitých událostech. Například člověk vzpomíná na nějaké období svého života, připadá mu často hrozně krásné, říká si, že tehdy musel být šťastný, a přitom ví, že se moc šťastný necítil. Šťastným se necítil proto, že dlouhodobé pocity jsou méně intenzivní než krátkodobé, tzn. že se na současném prožívání podílejí jen nepatrně. Dlouhodobé pocity jsou též různé pocity, které se kladou na pomezí prožitků rozumových a citových (romantické pocity). Cílem je tedy oslabit krátkodobé negativní prožitky do té míry, aby vypluly na povrch positivní dlouhodobé, aby si člověk v každém okamžiku uvědomoval, nebo spíš cítil, ten "romantismus života".
Toho se dociluje různým způsobem. Nejznámější je snad uvědomování si okamžiku a existence světa. Např. jedu autobusem a uvědomuji si, že existuji já, že existuje moje ruka, okolní krajina. Snažím se rozpoznat co nejvíce detailů. A neustále si připomínat: "Existuji já a - tento strom, kámen, člověk ap." - tím se člověk jakoby probudí ze skepse a uvědomí si tu směšnost a banálnost problému a navíc si rozvíjí fantasii. (pozn. existence se zde chápe jako něco, co je všem věcem společné).
Na potlačování planého strachu se používá metoda, kdy si seřadím konfliktní situace podle toho, do jaké míry se jich obávám. A postupně, od nejslabších po nejsilnější (např. smrt), se snažím je spojit s představou klidu (Co se mi stane? a následně Pro jedno kvítí...) - tím si uvědomuji pravou hodnotu věcí.
Jiný způsob je přímé potlačování špatných pocitů, které ovšem předpokládá silně sebepozorování (introspekci). Postup je asi následující: Nejprve si samozřejmě uvědomím, čeho se týkají, potom musím zjistit, odkud pochází, protože pocity jsou často varovné signály, nerespektování jich může vést ke kolizi se skutečností. Pokud vím, jakou mají příčinu, tak se snažím ji odstranit. Když příčinu nemohu nalézt, bude asi citového původu (podobně jako někdy psi kňučí bezdůvodně). A ty mohu klidně potlačit, aniž bych narazil na okolní realitu. Potom špatné pocity potlačím přímo silou vůle, donutím se zkrátka na ně nemyslet. Příklad: Psala se písemka z chemie, víme, jak to chodí. Žáky můžeme rozdělit do dvou skupin. Prvá, jakmile je písemka napsána, na ni zapomenou a věnují se nerušeně radovánkám. Ty považujeme za šťastlivce. Druhá skupina ne ni jen tak zapomenout nemůže, stále musí přemýšlet, co tam zorala a pohnojila. To jsou ovšem zbytečné problémy, nebo s písemnou se už nedá nic dělat. Proto si musíme říci, kdy se budu učit, kdy se nechají vyzkoušet (odstranění příčiny špatných pocitů( a přestat na písemku myslet, věnovat se světským radovánkám (potlačení negativních pocitů). Tím se dostaneme do skupiny první, ovšem s tím rozdílem, že my se vyhneme příští špatné známce a oni ne, protože nerespektovali varovný obsah špatných pocitů. No, faktem zůstává, že jim ta druhá špatná známka vadí asi tak jako ta první, my jsme zase držiteli názoru, že na vysoké škole je taky radost, tak proč se trochu nesnažit.
Takto chápané štěstí je určitá dovednost, určité umění najít příčinu špatných pocitů a umění je usměrňovat tak, aby zůstaly pouze ty dobré pocity a byly víceméně trvalé. A jako klavírní virtuosové, tak jsou i virtuosové v osobním štěstí. Když se klavírista chce stát virtuosem, nesmí při hře nikdy udělat chybu, tak ani člověk, chce-li být hodně šťastný, musí, kdykoli se špatný pocit objeví, ho okamžitě a nekompromisně potlačit.
Na závěr několik poznámek:
Štěstí, které se chápe jako muška zlatá, je štěstí, které přichází, když okamžité prožitky jsou vesměs pozitivní. Bývá dosti intenzivní, neboť je tvořeno okamžitými prožitky. Avšak přichází náhodou a nejde dost dobře udržovat vůlí člověka, proto se na něj nemůžeme spoléhat jako na jediný zdroj štěstí.
Největšího zklamání se člověk dočká, když očekává od nějaké věci to, co mu nikdy nemůže dát. Proto je nejdůležitější dobře analysovat pocit, čeho se týká (konkrétně), s jakou věcí si ho spojuji a zda toto spojení je odůvodněné. Např. požádáte-li někoho, aby vám přesně a určitě popsal, co si slibuje od známost s tou kterou holkou, zjistíte, že jsou to často představy typu: aby s ní usínal, aby si mohl hrát s jejími vlasy ap. A když budete dál naléhat, proč to všechno? Řekne, že neví. Toto jsou totiž citové představy, které jsou charakteristické pro první fáze zamilovanosti a které se váží na danou osobu. Jsou živeny tím, že ti dva asi mají podobný pohled na svět. Tyto představy přece nejsou podstatou lásky, tím méně manželství. Kdo je přeceňuje, bývá zle zklamán.
Důraz na přítomný okamžik neznamená řídit se heslem: "Tma přede mnou , tma za mnou" nebo "Po nás potopa". Ale je to obrácení pozornosti tak, že hledám své největší štěstí nyní a zde a na budoucnost hledím jako na období, kdy si hledím tu trvající spokojenost udržet a pokud to půjde i zlepšit. A tak nežiji v plném očekávání, neboť každé očekávání zeje prázdnotou.
A na konec opět rozhovor ze života:
A: "Maruš, dej mi pusu."
B: "Né, Né, vždyť jsou tady stroje, co si o mě pomyslí, vždyť já s nima pak doma nevydržím."
A: "No, to je pravda, ale kdo se bojí, nesmí na pole."