“Byl bych šťastný, kdybych vyhrál v loterii 100 miliónů a do smrti bych nemusel nic dělat.” “Šťastný budu, až rozjedu svou firmu, až se rozvedu ap. Pak se konečně budu moci věnovat svým koníčkům a sám sobě!” Mnoho lidí upíná své snění k budoucnosti, k jednomu vysněnému cíli. Slibuje si, že to bude vysvobození z přítomnosti, z problémů, které je trápí. Ale toto snění funguje jako nápis v hospodě z jedné pohádky: “Dnes za peníze, zítra zadarmo.” Ano, zřejmě tušíte, že je to jen fata morgána naší mysli. Ale i když se tisíckrát spálíme, přesto v nás stále hlodá červ pochybností. “Co když zrovna teď by to mohlo vyjít.”
Podstata štěstí či životní spokojenosti zaměstnávala mnoho geniálních hlav, jak z řad umělců, tak vědců. Jeho neuchopitelnou podstatu má zřejmě na svědomí naše psychika, která jak známo je produktem evolučního bastlení. Popsané snění o vytyčeném cíli jsou uvědomované touhy, tedy odvíjí se v té nejmladší části našeho mozku, v mozkové kůře, která mohutně nakynula za poslední dva milióny let. Ale před tím nějakých 600 miliónů let vládly světu nižší podkorové části mozku, která uvažují jinak. Ty nás právě zásobují libými a nepříjemnými pocity podle toho, zda jsou vyváženě uspokojeny všechny důležité potřeby.
Rozvoj mozkové kůry propůjčil člověku ohromné schopnosti. Objevilo se vědomí, dokonalá komunikace, ale bohužel tento aparát má velmi omezenou kapacitu. Dokážeme v mysli zároveň udržet jen pár věcí, proto vědomě zpracováváme problémy jen sekvenčně, jeden po druhém. Sekvenční charakter našeho vědomí má i za následek, že o smyslu života hovoříme v jednotném čísle, jako by snad existoval jen jeden smysl života? Ne, ale jakmile je frustrovaná některá z našich důležitých potřeb (rozpad vztahu), tak najednou získáme pocit, že všechny ostatní aktivity ztrácejí smysl, protože jednoduše nedokáží tuto důležitou potřebu uspokojit. Po uspokojení dané potřeby spontánně vymizí i tázání po smyslu života, aniž člověk se dobere k nějakému “smysluplnému” závěru.
Podobně se při snění o štěstí vědomě se upínáme k tomu cíli, který je v daném momentu nejsilnější a vůbec si neuvědomujeme, že současně nižší mozková centra souběžně řídí a kontrolují stovky jiných úkolů. Například i řadí životní frustrace do fronty podle důležitosti, podle toho, jak člověka ohrožují. Kdybychom třeba nečekaně spadli do vody, tak podvědomé procesy vyhodí z hlavy snění o loterii a vědomí začne okamžitě řešit sebezáchovné úkoly.
Tohoto jevu si všimli nejen odborníci (Maslowova hierarchie potřeb), ale i rodiče, kteří ji zkouší používat k léčení nezvedených ratolestí. Co jiného je “zklidňování” dětí pomocí studené sprchy? nebo výroky: “Víš, jaký to je v koncentráku?! Nevíš! Tak mlč! Tvý problémy nejsou žádné problémy!” Ano, ohrožení života vyhání z hlavy jiné problémy, například děti v Terezíně nebo vojáci na frontě prý neměli neurotické příznaky, ale co naplat ty se naplno objevily po osvobození nebo po návratu z války (syndrom válečných veteránů). Podobně funguje i pořekadlo: “Cizí neštěstí potěší,” protože zaobírání se problémy druhých nakrátko vytlačí z hlavy naše problémy. I ty se však vrátí, jakmile přítel sejde z očí. Zkrátka každý člověk musí řešit ty problémy, které mu podvědomí momentálně strká do vědomí.
Nižší potřeby, jako je potřeba dýchat, záchrana života, hlad ap. mají přednost před vyššími (potřeby uznání, poznání, krásy). Tato vrozená hierarchie potřeb vede k přeceňování materiálních statků v bohatých společnostech. Ano, dostatek peněz má přímý dopad na životní spokojenost, když se nacházíme na hranici bídy, kde lidé plošně trpí hladem. V bohatých společnostech jsou však alimentární potřeby mnohonásobně uspokojeny, a zřejmě proto výzkumy ukazují, že materiální situace má okrajový vliv na naši spokojenost (cca 10 %). Přesto si ze setrvačnosti stále hýčkáme iluzi, že až budeme mít nový dům, větší plat, nové auto, že konečně přijde to kýžené štěstí. Inu, čekáme na Godota...
Má-li být člověk šťastný, musí velmi moudře vyvažovat všechny své aktuální potřeby a k tomu průběžně předvídat, jaké potřeby ho budou trápit za pět, dvacet či padesát let. Aby to nebyl tak nadlidský úkol, náš afektivní systém se průběžně přizpůsobuje aktuálnímu stavu. Normální člověk má samovolný sklon se ustálit do stavu psychické pohody bez ohledu na to, zda je chudý či bohatý, zdravý či postižený ap. Tomuto mechanismu vděčíme za to, že reaktivní deprese, tj. deprese, které vznikají jako reakce na trauma, spontánně odeznívají do půl roku. Tím traumatem může být například autohavárie s trvalými následky nebo slavný příjezd bratrských vojsk v roce 1968, přesto lidská mysl se za nějaký čas stabilizuje a přizpůsobí novým podmínkám a pocit životní spokojenosti se obnoví. Když za dvacet let sametová revoluce spustí masivní, ale přesto utopické snění o krásných zítřcích, a nemůže následovat nic jiného než rozčarování a vzpomínání na spokojenost a jistoty za normalizace (theory of rapid social change).
Pocit subjektivní pohody (subjective well-being) je tedy proměnná, která se v čase kolísá a reaguje na události jak v soukromém, tak veřejném životě. Její výzkum odhaluje mnoho iluzí a klamů, které ovládají naše představy o štěstí.