Když jsem byl dítě, tak jsem přemýšlel, proč se při výchově pořád opakovaly dvě věty: “Úcta ke staří.” a “Děkuj rodičům za život.” Čeho si mám vážit, když v případě mnoha starých lidech nebylo moc co obdivovat? Podobně proč bych měl děkovat rodičům za něco, o co jsem se je neprosil? Tyto úvahy mi tenkrát nebyl schopen nikdo pořádně vysvětlit. Možná protože jsem byl dítě a nedokázal je pochopit, nebo proto, že žijeme v období kultu mládí.
Poměrně dlouho mi trvalo, než jsem si uvědomil, že věta: “Měj v úctě staré lidi.” je vlastně sebezáchovná věta. Náš život je jako by roztažen do tří období či tří generací. Nemůžeme ovlivnit své dětství, nemůžeme si vybrat své rodiče, styl výchovy, která nás formovala. Podobně téměř mimo naši kontrolu je naše stáří a smrt. Zkrátka obě tato období na krajích našeho života jsou definována bezmocností, kdy jsme zcela odkázáni na druhé.
Dětem se důsledně vštěpovala úcta ke stáří v dobách, kdy rodiče věděli, že za pár let budou na svých dětech zcela závislí. Jak si své děti vychovají, takové budou mít staří, protože tehdy neexistovaly žádné důchody či sociální zabezpečení. Dnes zkoušíme přenést tuto existenční nejistotu na stát. Pořídili jsme si důchody, léčebny dlouhodobě nemocných, hospice, sociální služby atd. To vše má své ale.
Ano, můžeme si zaplatit jistotu, že ve stáří nebudeme hlady, ale už si nemůžeme zaplatit, aby nás někdo držel za ruku, až budeme umírat. Vůbec už si nemůžeme zaplatit, aby ten, kdo nás bude držet za ruku, nás taky měl rád. Stáří je prostě svou povahou období narůstající bezmoci, která je korunována smrtí. To nemůže obejít žádný sociální systém a žádný stát.
Je tedy v životním zájmu nás, kteří v dnešních dnech jsme tzv. produktivní generace, abychom si nastavili takové podmínky, které nám budou ve stáří vyhovovat. Jak si to dnes nastavíme, tak budeme zítra stárnout a umírat. To se netýká jen úvah o tzv. euthanasii, díky které nějaká komise na námi vynese rozsudek smrti jen proto, že už budeme moc překážet. Ale především otázky, aby stát podporoval domácí péči o nemocné a umírající. Abychom měli dostatek dětí, abychom v poslední hodině vůbec mohli mít někoho okolo sebe. Aby naše domy umožňovaly nekonfliktní soužití více generací atp.
Socialistické “poručíme větru, dešti” nezničilo jen naši ekonomiku, ale rozleptalo i tradiční hodnoty a vztahy. Neúcta k mrtvému tělu (20 % uren zůstává je nevyzvednuto) se přesouvá níže, do neúcty ke staří. Neúcta ke stáří našich rodičů se pak přímo promítá do neúcty k vlastnímu životu – žijeme ze dne na den a chybí jakýkoli dlouhodobý životní plán. Koneckonců každý, kdo zažil rozvod, tak ví, jak lehce se mohou zbořit hodnoty, které se horko těžko budovaly třeba dvacet let, jak rychle pak převládne pocit zmaru z vlastního života.
Tento dlouhodobý životní plán je tedy to, co plošně chybí velkému procentu nejen produktivní generace, ale samozřejmě i těch, kteří tvořili tuto produktivní generaci před pár desetiletími. I ti čelí průběžným sociálním změnám se stále narůstající bezmocí. Ano, do pár let zmizí regulované nájemné a je třeba se připravit na to, že nájmy v těchto bytech půjdou nahoru.
Nejlepší je, když stárnoucí člověk se sám připraví na to, že časem se bude muset přestěhovat do menšího, levnějšího bydlení. Nejlépe v přízemí bezbariérového domu, který stojí nedaleko místa, kde žijí jeho děti a vnuci. Na tento životní plán je třeba myslet, když je nám 40 či 50 let, protože když nám táhne na sedmdesátku, tak si o něm můžeme nechat jenom snít. Již při výchově dětí musíme myslet na to, že za pár let už nás moc nezahřeje pomyšlení, jací skvělí manageři či umělci jsme to byli, ale naši mysl budou neodolatelně přitahovat malé děti, se kterými bychom si rádi pohráli, ale nepůjde to. Pokusy o navázání kontaktu budou narážet na přirozené bariery – ostych dětí, strach maminek před cizími lidmi ap.
Jestliže naši předci říkali pamatuj na smrt, memento mori, imperativ dneška je: Pamatuj na stáří, memento senii, a to rozhodně nejen tím, že si pořídíme důchodové připojištění.